Jaké jsou šance, že se Kaczynského Varšava nestane Orbánovou Budapeští

„Tohle je Varšava, ne Budapešť,“ provolávali v sobotu demonstranti v hlavním městě Polska. Bylo jich úctyhodných 50 tisíc. Přesto si kladu otázku: Mají pravdu?

Zažil jsem v Budapešti před několika lety i větší demonstrace proti vládě Viktora Orbána, konec davu na hlavní budapešťské třídě se nedal dohlédnout. A Orbánův režim po každé z nich válcoval liberální demokracii nerušeně dál. Dnes je ve stavu, o němž bývalý disident Gáspár Tamás Miklós říká, že ho už nelze změnit volbami, pouze revolucí. Všechny instituce včetně ústavního soudu dnes beze zbytku podléhají Orbánovi a volební systém fakticky nedává opozici šanci, i kdyby byla podstatně silnější, než je dnes.

Nový vládce Polska Jaroslaw Kaczynski, který se k Orbánově pojetí moci hrdě hlásí, je teprve na počátku cesty. Má podobně jako on k dispozici téměř absolutní moc – kromě ústavního soudu, o němž říká, že v sobě koncentruje „vše, co je s Polskem špatně“. Jeho strana PiS chce tedy dosadit pět nových soudců, které nový parlament rychle zvolil, přičemž volbu původních pěti (zvolených ještě předcházejícím parlamentem) zrušil. Ústavní soud vydal rozhodnutí, že tento krok je protiústavní, jenže k tomu, aby mohl být jeho výrok platný, musí být úředně vytištěn - což kancelář vlády, která má tento tisk na starosti, odmítá udělat. To je ústavní puč jako z manuálu o nástupu diktatur.

Jaké jsou tedy šance, že Varšava se nestane Budapeští? Když se podíváme na rozdíly ve vývoji v obou zemích od roku 1989, tak docela velké. Maďarsko sice podobně jako Polsko začalo počátkem 90. let zostra – šokové terapie liberálních ekonomů Balczerowicze a Bokrose měly podobné rysy. Ale dnešní výsledek je díky mnoha okolnostem podstatně odlišný.

Maďarskou ekonomiku drtila korupce, vysoké zadlužení státu a absence dalších reforem, Polsko naopak dokázalo z tohoto bludného kruhu vykročit a zejména v posledních osmi letech mělo závratný ekonomický růst. Rozdíl v životní úrovni je dnes docela dramatický.

Maďarská levice, která byla dlouho u moci, přivedla politiku k takovému úpadku, že Orbánovi velmi ulehčila nástup k moci, a dodnes se z toho nevzpamatovala. V Polsku to tak není – dnešní opozice sice prohrála volby, ale nelze říct, že je na kolenou.

Snad největší rozdíl je ale ve společenské atmosféře, zejména v médiích. Polští novináři se podobně jako maďarští dělí na zaryté konzervativce a liberály, ale v Polsku jsou liberální média podstatně silnější než v Maďarsku. Maďarský tisk je v troskách a v elektronických médiích vládne Orbán. Kaczynski nepochybně velmi brzy ovládne veřejnoprávní média, ale v zemi ještě pořád zůstane dostatek silných liberálních médií. To samé lze říct o kultuře a nevládních organizacích.

Na druhé straně, Kaczynski má výhodu, že Orbán mu prošlapal cestu, a tudíž ví, kudy se vydat k ovládnutí země na dlouhá léta. Oba muži jsou přesvědčeni o své historické roli, úspěch obou je navzájem posílí, zatímco prohra jedno z nich by byla velkým úderem pro druhého.

Proto se také zdá, že Kaczynského odhodlání nezná mezí. Útok na ústavní soud se vymyká všemu, co dosud střední Evropa zažila od roku 1989 (Mečiar se svým pokusem zmocnit se Slovenska v 90. letech musí blednout závistí). V polských médiích už se spekuluje, že Kaczynski by se neštítil zavést v zemi výjimečný stav. V neděli 13. prosince to bylo přesně 34 let, kdy to udělal generál Jaruzelski, tehdejší Kaczynského nepřítel.

Jenže nebylo by to poprvé, co vládcové napodobují své předchůdce, proti kterým kdysi bojovali. Konec konců, v Maďarsku už mnozí srovnávají Orbána s někdejším dlouholetým vládcem Kádárem. A dějiny obou zemí skýtají i jiné lákavé možnosti: Kaczynski se může shlédnout v Pilsudském a Orbán v Horthym. Takový návrat do třicátých let by ovšem rozdíl mezi Varšavou a Budapeští setřel. Doufám, že těch 50 tisíc lidí mělo v sobotu ve Varšavě pravdu.