Jak se mohlo stát to, co se stane v roce 2016?

Poznat minulost je stejně hořké jako nepoznat budoucnost, protože opožděné poznání nás usvědčuje z neschopnosti včas rozeznat budoucí hrozbu. Dnes například víme, že jednou z hlavních příčin toho, že davy uprchlíků se loni vydaly z táborů v Libanonu a Turecku do Evropy, bylo seškrtání humanitární pomoci těmto lidem ze strany USA a EU v roce 2014. Tuto trpkou souvislost přiznala loni v září i šéfka evropské diplomacie Federica Mogherini.

Vrátil jsem se přes Google do poloviny prosince 2014, kdy OSN zoufale zakřičela o pomoc. Našel jsem desítky reportáží z těchto táborů, jež po několik dnů plnily světová média. Byly o dětech, které v táborech umíraly hlady, o zoufalých matkách, které je nedokázaly nakrmit, protože příděly potravy byly sníženy na polovinu.

Proč jsem tyto reportáže nečetl tehdy? Zřejmě proto, že jsme četl jiné - o lidech umírajících v bojích na východě Ukrajiny - a neměl jsem sílu plnit svůj mozek dalším utrpením lidí, kteří mne vlastně moc nezajímali. Ale i kdybych je býval byl četl, pochybuji, že bych kromě rozhořčení nad cynismem Evropy a Ameriky byl býval schopen racionálního odhadu, jaký následek budou tyto škrty mít. A co hůř, i kdybych se k tomuto odhadu nějakým prozřením mysli tehdy dobral, stejně bych nedokázal přesvědčit čtenáře, natož politiky, že mám pravdu. Co asi tehdy prožívali novináři, kteří mluvili se zoufalými matkami v táborech a věděli, že jejich reportáže jsou stejně marné jako slzy těchto žen?

Minulý rok nám nemilosrdně udělil jednu hořkou lekci, z níž se bohužel asi nejde poučit: v záplavě událostí nejsme schopni rozeznat, která z nich se stane klíčovou pro budoucnost.

Na místě je samozřejmě otázka, proč EU a USA tehdy tak najednou seškrtaly humanitární pomoc. Odpověď je jednoduchá: evropské vlády i ta americká měly dost svých vlastních starostí s hospodářskou krizí a bály se svých voličů, kteří žádali peníze pro sebe.

Jaká asi bude do roka a do dne jednoduchá odpověď na otázku, jak se mohlo stát to, co se stane v roce 2016? Ani nevím, zda bych to chtěl vědět. Jen bych si zoufal nad tím, že nikdo se mnou mé poznání nechce sdílet.

Útěchou mi můžou být moudří lidé, jako je třeba izraelský historik Yuval Noah Harari (autor bestselleru Sapiens: stručná historie lidstva), který v rozhovoru se slavným psychologem Danielem Kahnemanem říká: „Jsme poprvé v dějinách v situaci, kdy je naprosto nemožné předvídat budoucnost.“

Harari se tudíž o to ani nepokouší, místo toho se snaží rozpoznat „horizont možností, jimž se octneme tváří v tvář“. A jednu z nich vidí v úpadku ceny lidského života. Na příkladu medicíny vysvětluje, že zatímco 20. století bylo rovnostářské, protože lékařská věda se soustředila na „léčbu nemocných“ (bez ohledu na sociální postavení), v 21. století je orientována spíše na „vylepšování zdravých“ (těch, co si toto vylepšení můžou zaplatit). „Je to revoluce v medicíně, tvrdí Harari.

Minulé století bylo podle něj stoletím „mas“, které hýbaly dějinami, naše století bude patřit elitám. Chudá většina bude postupně - i díky revoluci v robotice a umělé inteligenci - stále více na obtíž. Měli bychom vzít tudíž v úvahu možnost, že masy jednou nebudou potřebné - jak pro vedení válek, tak pro provoz ekonomiky. „A když lidé ztratí vojenskou i ekonomickou hodnotu, medicína bude tento trend následovat,“ předpovídá historik.

To mne přivádí k otázce: nebylo seškrtání humanitární pomoci v roce 2014 prvním pokusem západních elit zbavit se lidí, kteří budou stále více na obtíž? A není strach mnoha Evropanů z přívalu uprchlíků vyjádřením hlubší obavy, že i oni budou co nevidět patřit k těm, jejichž životy přestanou mít pro bohaté elity cenu?

Ale jak říká Harari, je to jen jedna z možností na horizontu budoucnosti. Doufám, že právě ta, která se nestane.