Fico konečně našel ideu státu. A myslí to upřímně

V politicích můžete většinou číst jako v otevřené knize: namluví toho veřejně tolik, že i kdyby chtěli lhát, záplava slov na ně prozradí vše, včetně toho, co neříkají. Z úst slovenského premiéra Roberta Fica například téměř nikdy nevyšla slova jako svoboda nebo demokracie. Z toho lze usoudit, že je nepovažuje za důležité.

To samozřejmě ještě nemusí znamenat, že Fico je pro svobodu a demokracii automaticky hrozbou. Dlouho jsem byl v této věci navzdory jeho arogantnímu politickému stylu i zjevnému pohrdání liberálními hodnotami klidný. Byl jsem totiž přesvědčen, že v cestě k tomu, aby se stal diktátorem, mu stojí dvě velké překážky.

Tou první byl jeho vztah k Evropské unii. Celá léta o ní veřejně mluvil jako o „životním prostoru“, do něhož Slovensko musí patřit, pokud chce jako stát přežít. Nebyl to u něj projev lásky k Evropě a Západu, spíše důsledek přesvědčení, že EU je tak silné mocenské uskupení, že pro Slovensko vůči němu neexistuje alternativa. Tak či onak, Fico táhl zemi do jádra EU, a tudíž musel doma respektovat pravidla liberální demokracie.

Druhou překážkou byla absence představy, čím by vlastně Slovensko mělo být. Stručně řečeno, Ficovi vždy chyběla velká politická idea. V demokracii to tak nevadí a právě Slovensko je toho důkazem: společnost se klopýtavě, navzdory Ficovi, jakýmsi samopohybem vyvíjí, snad dokonce k lepšímu.

Diktatura se však bez ideje neobejde, musíte ji společnosti vnutit coby dostatečnou náhradu za demokracii. Proto je tak úspěšný Viktor Orbán. Z maďarských dějin uhnětl mýtus o historickém poslání národa a vnutil ho společnosti.

Slovenské dějiny jsou však tak chudé na významné postavy a události, žádný věrohodný mýtus z nich neuhnětete, a Fico se o to ani nepokoušel. Proto jsem byl dlouho klidný. Ale už nejsem. Obě překážky na cestě k diktatuře se totiž začínají drolit. Fico se začíná veřejně zříkat Evropy; a co hůř, v jeho hlavě se rýsuje idea.

Důvody jeho nenadálého odporu k EU můžou být různé (jistě k nim patří i vstřícný postoj Západu k uprchlíkům), ale tím hlavním je to, že Fico přestal věřit v EU jako mocenského hegemona. Vidí slábnoucího obra, jemuž se třesou hliněné nohy; obra, který dělá chyby a ještě si dovoluje peskovat malé státy na svém východním okraji. Slovenský premiér přestal považovat EU za jediný možný životní prostor a rozhlíží se po jiném.

A navíc mu nová situace v Evropě dává možnost konečně přijít s ideou státu, která vyvěrá z jeho politického přesvědčení, že svoboda a demokracie jsou jen prázdné pojmy pokryteckého Západu. Jeho ideou je stát, jenž ochrání své občany před cizinci, teroristy - a případně i proti těm, kteří s jeho ideou nesouhlasí.

Slovensko má už dnes v EU nejvíce policajtů v poměru k počtu obyvatel a dalších 2500 má být přijato. Ficova vláda poslala do parlamentu smršť zákonů, které pod záminkou boje proti terorismu zásadním způsobem omezují svobodu občanů. Ficova idea je jednoduchá, v atmosféře strachu však pro mnohé voliče přitažlivá: je to idea policejního státu.

Toto všechno lze lehce vyčíst z té záplavy slov, jimiž slovenský premiér zásobuje veřejnost. Častou chybou, na kterou už nejeden národ doplatil, bylo, že svým politikům naslouchal buď nepozorně, nebo jejich slova nebral vážně. Jenže Robert Fico to myslí opravdu upřímně.