Znásilnění jedenáctileté příbuzné může být „ojedinělým vybočením z řádného života“
Bohorovné přesvědčení, že společenská debata o sexuálním násilí u nás není nutná, je pořád mylné
Čtete jeden z našich pravidelných newsletterů. Přihlaste se k jejich odběru a budou vám chodit do e-mailové schránky. Píšou je pro vás Tomáš Brolík, Pavel Turek, Magdaléna Fajtová, František Trojan, Ondřej Kundra, Jiří Sobota a Silvie Lauder.
Vítejte u newsletteru, který jsem nazvala trochu - nebo hodně - provokativně V pasti pohlaví. Nejspíš se ptáte, v jaképak pasti? Žijeme přece ve svobodné společnosti, kde má každý možnost žít svůj život bez omezení. Jenže ono to pořád tak úplně neplatí a příklady dostáváme každý den. A nemusí jít o hlubokou temnou jámu, do které spadly třeba afghánské ženy, které za necelé dva roky přišly o možnost studovat, byť jen omezeně pracovat a pohybovat se volně mimo dům; mají také zakázáno chodit do parků či lázní. I když se jim zde také budu věnovat - minulý týden třeba přišla zpráva, že ve dvou největších afghánských městech zakázal Tálibán prodej i propagaci antikoncepce, protože je prý součástí “západního komplotu, který má za účel kontrolu muslimské populace”. Pasti nastražené v Česku jsou samozřejmě obecně méně temné než v Afghánistánu, ale spadnout do nich můžeme úplně všichni.
Minulý týden začal u Obvodního soudu pro Prahu 3 soud s ex-poslancem TOP09 Dominikem Ferim, který čelí obžalobě ze dvou znásilnění a jednoho pokusu o něj. Případu se věnuje kolegyně Andrea Procházková ve skvělém komentáři v aktuálním čísle Respektu. Také pod vlivem velké mediální pozornosti, která se kauze věnuje, se znovu podrobněji mluví o sexuálním násilí a o tom, jak se v Česku vyšetřuje a trestá. Ačkoliv se v posledních letech mnohé mění k lepšímu, dlouhodobě víme, že práce policie, státních zástupců či soudců je v tomto směru daleko za ideálem.
Také lidé pracující v orgánech činných v trestním řízení podléhají nejrůznějším předsudkům, lidovým představám o podobě násilí či jeho dopadech, a v některých případech pak postrádají i nejzákladnější lidskou empatii. Není to nakonec naše domácí specialita - k podobným zjištěním dospěli před sedmi lety v důkladné analýze přístupu policie a žalobců třeba v Dánsku, které je jinak proslavené důrazem na férové postavení žen. “Nejvíc mě překvapilo, do jaké míry jsou policisté při svojí práci ovlivňování vlastními představami a předsudky,” řekla mi v rozhovoru Gyrithe Ulrich, náměstkyně státního zástupce v Kodani, která na šetření dohlížela, s tím, že tyto předsudky měly konkrétní dopady: “Jejich představy o někom mohly ovlivnit, jestli se případem vůbec začali zabývat.”
Zatímco v Dánsku vzešlo podrobné šetření - a následně reakce v podobě speciálních školení - přímo od státu, v Česku ho suplují neziskovky pomáhající obětem, zejména organizace ProFem. V roce 2016 zmapovala četnost podmíněných trestů za znásilnění, která je i podle jiných studií kolem čtyřiceti procent, a to i v případech, kdy je obětí dítě či bylo přítomno brutální násilí. V roce 2022 pak další analýza ukázala, že drtivá většina obětí znásilnění, domácího násilí a stalkingu nezíská peněžité odškodnění, v řadě případů proto, že to soud nepovažoval za nutné. O dívce školkového věku, kterou sexuálně zneužíval její otec a pořizoval s ní pornografické fotografie, kupříkladu soudce prohlásil, že na ni vysoce traumatizující zážitek, s níž se bude potýkat do konce života, “neměl negativní dopad”, proto není důvod jí odškodnění přiznat.
Podobně šokující závěry přináší nejnovější analýza ProFemu, kterou organizace zveřejnila při příležitosti Evropského dne obětí trestných činů a v níž socioložky Petra Havlíková a Iva Šmídová podrobně prozkoumaly sedm desítek rozsudků okresních a krajských soudů z let 2019 a 2020. Objevily v nich bagatelizaci následků, které má násilí na oběti: znásilnění, které je považováno za nejvíce devastující čin po vraždě, bývá rámováno jako “nepříjemný zážitek” bez vážnějších následků. Často se zdůrazňuje “řádný život” pachatelů a výjimečnost jejich chování - u muže, který opakovaně análně znásilňoval jedenáctiletou dívku, s níž byl navíc v příbuzenském vztahu (kvůli ochraně oběti nevíme detaily), šlo podle soudu o “pouhé jednorázové vybočení obžalovaného z jinak řádného života”. Daří se všem možným mýtům se sexuálním násilím spojeným: že si za něj oběti mohou samy, třeba když jsou opilé, nebo že pachatele lze omluvit jeho zvýšeným sexuálním apetitem.
Ve zhruba třetině zkoumaných případů pak soudy využily mimořádného snížení trestu, a to opět i v případech, kdy šlo o násilí na dětech nebo v případech, kdy je přítomno brutální násilí. “Nejvíce alarmující jsou ale data za závažnější formy znásilnění, jako je například spáchání na dítěti do 15 let nebo vznik těžké újmy na zdraví. Až polovina trestů za tento zvlášť závažný zločin je uložena pod spodní hranicí trestní sazby,” píší autorky. Znovu jsme tak dostali doklad, že bohorovné přesvědčení o tom, že společenská debata o sexuálním násilí není nutná, protože se v Česku bere vážně a přísně trestá, zkrátka neplatí. A platit nebude, dokud bude opakované znásilňování jedenáctiletého dítěte označováno jako omluvitelný přešlap.
Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
