Zemětřesení v Turecku připravilo uprchlíky ze Sýrie už o druhý domov

Žádná země na světě nepřijala tolik uprchlíků jako Turecko. Nový domov tu našlo kolem čtyř milionů Syřanů – a krom Istanbulu nejčastěji žili právě v oblastech zničených teď zemětřesením. Jejich původní domovy v Sýrii mnohdy zničily bomby a rakety, teď leží v sutinách i domovy náhradní. Ze středu Evropy je to těžko představitelné, ale v postižených provinciích tvoří uprchlíci asi pětinu z celkového počtu obyvatel.  

 Před pěti lety jsem při reportážní cestě navštívil Gaziantep, město ležící pár desítek kilometrů od epicentra současného zemětřesení. Kromě dvou milionů starousedlíků tam podle statistik žije skoro půl milionu Syřanů - a předpokládá se, že další stovky tisíc dalších tam přebývají, ačkoli jsou oficiálně registrováni jinde v Turecku. Město obepíná prstenec textilek, továren na plasty, obuvnických podniků a spousty skladových hal, odkud se zdejší produkce před zemětřesením vyvážela do Střední Asie, na Blízký východ i do Afriky. A právě v této průmyslové zóně našli syrští běženci práci. Často tam dřeli načerno, bez velkých práv. Ale zároveň si tam hodně Syřanů znovu otevřelo podniky, které provozovali už doma v Sýrii - a práci v nich znovu dali svým bývalým zaměstnancům, nyní též uprchlíkům. 

Při jejich návštěvě  - jeden vyráběl stroje na výrobu a balení sladkých i slaných laskomin a pět let od opětovného založení už je vyvážel do 42 zemí světa - jsem si vybavil příběhy německy mluvících podnikatelů z domovských Krušných hor. Po vyhnání z Československa často v Bavorsku znovu vybudovali své firmy a zaměstnali v nich tytéž dělníky, kteří pro ně pracovali už ve staré krušnohorské vlasti. 

 V Gaziantepu se v době mé návštěvy u průmyslové komory registrovalo přes 80 syrských firem a zdejší obchodní a řemeslnické komory evidovaly více než 1800 menších podniků. Místní průmyslová komora zřídila moderní školicí středisko, kde Syřanům i mladým Turkům nabízela desítky kurzů - základy účetnictví, programování i obory vytvořené podle vzoru německého učňovského školství. Nákladné stroje do technických učeben koupily místní firmy, německá rozvojová agentura, Evropská unie i rozvojový fond OSN (UNDP). Většinu absolventů tvořili Syřané, náplň kurzů se však orientovala výhradně dle potřeb místní ekonomiky. Mimochodem, při návštěvě jednoho ze školení jsem se dal do řeči s mladým mužem a vyklubal se z něj producent filmu Poslední muži z Aleppa. Při následné schůzce mi na mobilu ukazoval fotky z předávání Oscarů, na který byl dokument nominován.  

Teď je zcela nejasné, jak toto syrsko-turecké soužití bude pokračovat. Ostatně již před zemětřesením bylo konfliktní. Turecká vláda přijala Syřany vlídně a počítala s tím, že zůstanou jen pár let. Syřané v Turecku mi občas vyprávěli o diskriminaci, jak byla jejich levná práce mnohdy vykořisťována tureckými podnikateli, Turci si zas v rozhovorech častěji stěžovali přeplněné školy a nemocnice, kde teď kvůli utečencům musí čekat velmi dlouhé fronty. Na rozdíl od Jordánska a hlavně Libanonu, dalších nejčastějších destinací syrských běženců, ale v Turecku mohly syrské děti hned chodit do škol a rodiče bez obav z policejních zátahů pracovat. 

 V posledních letech se nicméně poměrně vstřícná atmosféra změnila. Turecko se propadlo do ekonomické krize, krom inflace ho trápí vysoká nezaměstnanost mladých lidí. A jak to bývá, stali se Syřané domnělými viníky problémů - “berou práci mladým Turkům”, “vláda na ně vydává peníze namísto toho, aby se starala o místní”, “roste kvůli nim kriminalita”. Osočování přistěhovalců, jak jej známe i ze střední nebo západní Evropy, zapustilo kořeny také v turecké veřejnosti.

Na protipřistěhovaleckou strunu brnká i opozice proti vládě prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, která našla v tématu jedno z jeho slabých míst. Erdogan na to následně reagoval a začal více tlačit na přesídlení stovek tisíc Syřanů zpět do Sýrie - a například organizace Human Rights Watch už zdokumentovala případy nedobrovolné repatriace. Ekonomická krize a odmítavá atmosféra ostatně přispěly k tomu, že se Syřané v rostoucím počtu sami vrací domů - vloni v létě OSN udávala, že jich každý týden do vlasti přijíždí zhruba osm stovek. 

 Co s tímto soužitím v náročných podmínkách udělá zničující zemětřesení? Reportáže publikované v minulých dnech v denících Financial Times a The New York Times dokládají obavy Syřanů, že se budou muset postavit až na konec dlouhé fronty o pomoc. Zároveň reportéři popisují i konkrétní příklady, kdy pomáhající turečtí záchranáři a vojáci rozdíl mezi starousedlíky a nově příchozími nedělali, a zachytili příběhy normální mezilidské a sousedské solidarity bez ohledu na národnost. Teprve se tedy uvidí, zda převáží rozdělující, nebo spojující síly. V této chvíli si však turecká ochota dát domov milionům potřebných zaslouží uznání - navzdory všem konkrétním případům diskriminace a nevraživosti.

Zvlášť vzhledem k tomu, jakou paniku vyvolal v mnohem bohatší a větší EU před lety příchod mnohem menšího počtu uprchlíků před blízkovýchodním kolapsem. A mimochodem: Německo, které Syřanů přijalo nejvíc a žije tam nejpočetnější turecká komunita v Evropě, nyní nabízí nekomplikovaná turistická víza obyvatelům zničených provincií, aby se o ně příbuzní s pobytem nebo azylem v Německu mohli v nouzi postarat.

Newslettery a nový informační servis si můžete objednat k odběru na adrese https://www.respekt.cz/newslettery