Proč nás pořád fascinuje osud neznámého mlynáře z 16. století

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Historickým dílům se stává jen výjimečně, aby si získala dlouhodobou oblibu a dočkávala se opakovaných reprintů. Jedním z těchto nemnoha případů je kniha italského historika Carla Ginzburga Sýr a červi, která spatřila světlo světa již v roce 1976. Českého překladu se sice dočkala až v roce 2000 péčí nakladatelství Argo. Poté však následovalo několik dotisků a nedávno se objevilo na knihkupeckých pultech opět nové vydání.

Jde přitom o příběh zcela bezvýznamného mlynáře Domenica Scandelly (zvaného Menocchio) ze 16. století, který žil v severní Itálii a svou svéráznou kosmologií vzbudil zájem inkvizice. Jako rozpoznaného kacíře jej neminulo v roce 1599 upálení. Byl by to jeden z možná poučných a zajímavých, ale přece jen anekdotických příběhů jednoho osudu, kterých je minulost plná. Ginzburg však byl s touto knihou - jak se říkává - ve správný čas na správném místě.

Na první pohled se to zdá jako banální požadavek, když lidé žádají od historiků, aby jim o minulosti řekli pravdu, jak to vlastně bylo. Když mají zjistit, zda se nějaká událost stala v určitém roce, dokážou to zpravidla – umožňují-li to dostupné prameny – určit exaktně. Jakmile začneme postupovat k obecnějším a abstraktnějším tématům, jako je interpretace feudalismu, novověkých revolucí, nacionalismu nebo podstaty politických režimů, vznikne problém. Ostatně, nedávno jsme to sami zažili velmi dramaticky, když se rozhořela debata o podstatě normalizace v Československu. A každý ze svářících se táborů se zaštiťoval tím, že vidí minulost pravdivě, zatímco ti druzí jsou ideologové.

Je to odvěký oříšek pro historiky: jak to udělat, aby minulost znázorňovali pravdivě. Snad i proto od antiky až do počátku 19. století historie vůbec nebyla považována za vědu, protože vyprávěla o pouhých jednotlivých osudech a událostech. Teprve v první polovině 19. století si historikové začali nárokovat status vědců. Tehdy věřili, že ty jediné správné dějiny jsou dějiny elit, vysoké politiky a mezinárodních vztahů. A úkolem vědce bylo – v ideálním případě – zachytit každý dílčí fakt do nejmenších detailů.

Obvyklým výsledkem byla objemná a nepřehledná kompendia. Když na konci 19. století začalo sílit dělnické hnutí, začala s ním sílit poptávka po dějinách „těch dole“. Pro nedostatek pramenů o jednotlivých osudech obyčejných lidí již ovšem nebylo možné pracovat dosavadními metodami. Ke slovu přišla sociologie a kvantitativní metody. Tradičně pojímané politické dějiny tím nevymizely, ale to pravé bouření o správnou vědeckou metodu se odehrávalo v hospodářských a sociálních dějinách. Tam se utkávali ti, kdo věřili, že jedině z vývoje ekonomických vztahů lze preparovat pravdivé poznání minulosti, s dalšími, kteří vsadili na demografii nebo právě sociologii.

Tyto tendence kulminovaly po druhé světové válce a trvaly až do sedmdesátých let. V jejich důsledku takřka vymizel jednotlivec, tradiční objekt zájmu historiků, a jeho místo zaujaly obecnější entity jako stavy, třídy, národy či populace. Vědeckost historického poznání se poměřovala schopností abstrakce a kvantifikace, čemuž napomáhal také rychlý rozvoj počítačové techniky.

V sedmdesátých letech však přišlo rozčarování. Ani záplavy exaktních údajů v tabulkách a grafech nepřinesly lepší porozumění vzdálené minulosti. Historikové a historičky začali hledat nové cesty, kudy se vydat. Někteří vykročili k lingvistice; těm se začalo říkat postmodernisté. Minulou realitu začali studovat skrze její jazykové uchopení. Další zamířili ke studiu genderových nerovností, jež byly dosud vědeckým dějepisectvím zcela opomíjeny. A někteří – jako Ginzburg – vykročili k tzv. mikrohistorii. Uvěřili, že když jsme nedokázali popsat minulou společnost skrze abstraktní sociologické modely, musí to jít opačnou cestou: ze lžíce vody vysvětlit kvalitu oceánu, který nejsme schopni ani mentálně obsáhnout, ani srozumitelně popsat.

Proto se detailní prostudování jednotlivého, zdánlivě bezvýznamného osudu mohlo stát akceptovatelným objektem vědeckého zájmu. Skrze zacházení s takovým výstředním jednotlivcem, jako byl Menocchio, můžeme dobře usuzovat na to, jaké charakteristiky měla společnost 16. století. Co je normální, to nám aktéři v pramenech obvykle neřeknou; natolik je to normální, že nemají důvod o tom mluvit. A Ginzburgova mikrohistorie nám umožňuje dostat se skrze zacházení s nenormálním k  podstatě, o niž nám jde.

Úspěch knihy Sýr a červi netkvěl v převratných zjištěních. Lze spekulovat, že kdyby se Ginzburg narodil o sto let dříve a napsal takové dílo, asi by se dočkal výsměchu od tehdejších odborníků. Podobně jako ho zažíval zakladatel české kulturní historie Čeněk Zíbrt, kterému se vůdci tehdejší historické vědy vysmívali pro diletantství a nevědeckost. A přesto je to Zíbrt, komu jsou dnes znovu otiskována jeho díla, zatímco jména jeho kritiků – uznávaných vědců – dnes znají vesměs jen odborníci na dějiny dějepisectví. 

Historikové píší jednak pro své kolegy a kolegyně, aby mezi nimi obstáli jako metodologicky a interpretačně zdatní vědci, jednak pro širší čtenářskou veřejnost, kterou musí zaujmout tématy a schopností věrohodně a přitažlivě reprezentovat obraz minulosti. Když někdo dokáže jen to první, jeho knihy přežijí zaprášené v knihovnách a tu a tam po nich sáhne některý z vědců následujících generací. Kdo zvládne jen to druhé, zůstane pouhým glosátorem a popularizátorem.

Ginzburgův génius spočíval v tom, že svou novátorskou knihou vstoupil v sedmdesátých letech do kritické debaty vědců hledajících cestu ze slepé cesty abstrakce a kvantifikace, a zároveň nabídl čtenářstvu obraz sice nekonvenčního, ale přece jen obyčejného člověka. Věrohodně rekonstruoval, jak si svérázným způsobem interpretoval četbu a utvářel si originální obraz světa, jenž se vymykal tehdejšímu chápání.

Kdo dnes tráví čas na sociálních sítích, takových Menocchiů, kteří nabízejí v různé míře kuriózní obrazy světa kolem a neváhají se o to podělit, měsíčně potká řadu. Snad i proto si Sýr a červi zachovává takovou popularitu po téměř padesáti letech od svého vydání: uklidňuje nás, že lidé se od 16. století vlastně zase tak moc nezměnili.

Autor je historik

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter