Moderní taneční příběhy ženskou sílu a vytrvalost neskrývají, ale ukazují a oslavují

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Tentokrát o něčem úplně jiném. V Olomouci právě probíhá skvěle obsazený festival Divadelní Flora a během uplynulého víkendu přinesl sérii představení výrazných umělkyň, která se různými způsoby dotýkala žen.

Tanečnice a choreografka Boglárka Börcsök pohybem i slovy odvyprávěla příběhy tří zapomenutých maďarských tanečnic. Rakušanka Doris Uhlich, “vizionářka těla”, se zase zavřela do skleněného válce plného dýmu, z něhož se postupně vynořilo její nahé tělo a odtančilo znepokojivou vizi současnosti a budoucnosti člověka. Tanečnice, režisérka a spisovatelka Miřenka Čechová tu představila divadelní zpracování své zásadní knihy Baletky a také další díl ze série Invisible, v rámci níž na jeviště vrací umělkyně, které z něj z nějakých důvodů odešly. V Invisible II někdejší ostravskou primabalerínu Barboru Kaufmannovou, kterou sice divadlo před časem poslalo do baletního důchodu, ale Čechová jejímu mistrovství poskytla nový prostor a úctu.

Všem se podařilo to, co dobré divadlo umí - otevřít širší společenské otázky. O ideálu ženské krásy, stárnutí tanečnic i žen jako takových, o zneužívání i síle žen a také politice namířené z nejrůznějších důvodů proti ženám (maďarským tanečnicím zakázali tančit komunisté, protože moderní tanec považovali za buržoazní). Miřenka Čechová sice v Baletkách odhaluje tvrdý svět klasického baletu, který se může zdát vzdálený běžnému životu – a kde se stále věří, že to pravé umění se rodí v bolestech a tanečníky je třeba ponížit a “zlomit”, aby dosáhli mistrovství. Jenže jak v přetrvávajícím způsobu výchovy, tak v dlouhé baletní tradici se odrážejí širší společenské jevy a fenomény, zejména co se týče žen.

Příběhy klasického baletu předkládají velmi tradiční ideál ženy, která má být křehká, něžná, pasivní. Tragické hrdinky trpí a často raději umírají, než by se aktivně postavily osudu. A po tanečnicích se vyžaduje bezmála totéž.  Síla a vytrvalost, kterou tato mimořádně fyzicky i psychicky náročná činnost vyžaduje, má zůstat skryta. Jak říká Miřenka Čechová: zatímco ve sportu je dovoleno námahu ukázat, v baletu se to nesmí.

Po zaběhnutém maratonu běžci padají k zemi a sotva popadají dech - a nikomu to nepřijde divné. Po odtančeném Labutím jezeře se baletky usmívají a elegantně klaní, přestože jde o podobně náročný výkon. Hrubé a sexistické zacházení se má poslušně snášet, ne si na něj stěžovat, a už vůbec ne veřejně. Není tedy divu, že se Baletky dočkaly kromě velké pozitivní odezvy také reakcí prudce negativních. Na tanečních konzervatořích před knihou studenty a studentky varují, někde ji dokonce explicitně zakazují.

Disciplína a dril k baletu a tanci samozřejmě patří, jinak tento mimořádně těžký obor lidské činnosti nelze zvládnout. Ale jak Miřenka Čechová upozorňuje, třeba na amerických školách je studium podobně fyzicky náročné, ovšem místo ponižování tam budoucí tanečníky motivují a odměňují - a oni jsou ve výsledku lepší po všech stránkách.

To též se dá říct o repertoáru: klasické baletní příběhy mají dnes své místo v tanečním kánonu, ale více smyslu dávají příběhy moderní stvořené současnými choreografkami, které ženskou sílu a vytrvalost neskrývají, ale ukazují a oslavují.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter