Má člověk zmizet ze světa? Je to nevyhnutelné?

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Počátkem dubna jsem na tomto místě doporučoval provokativní knihu oxfordského filozofa Williama MacAskilla What We Owe the Future, tedy Co dlužíme budoucnosti. Autor, stoupenec směru nazývaného „longtermismus“, v ní líčí budoucnost lidstva v nečekaně rozmáchlých gestech. Tvrdí totiž, že lidská rasa není na vrcholu sil, jak si často představuje, ale vlastně teprve v plenkách. Pokud něco sama zásadně nepokazí, nebo pokud nedojde k nějaké kosmické katastrofě, může existovat minimálně další stovky tisíc let, klidně je ale možné, že můžeme uvažovat v řádu milionů let. To znamená nepředstavitelné množství budoucích lidí, kteří přijdou na svět a prožijí zde svoje životy,  – pokud jim to tedy umožníme. Nekonečné zástupy našich potencionálních potomků se ale zároveň vůbec nemusí narodit, nebo mohou, ale kvalita jejich životů může být dokonale příšerná. Pokud jim třeba vlastními rozhodnutími právě v tomto okamžiku chystáme život v nějaké globální diktatuře neprůstřelně zabetonované s pomocí umělé inteligence, není jim co závidět. MacAskill tak na bedra dnešních lidí klade odpovědnost mnohem větší, než jakou si obvykle připouštíme. Kdo z nás ostatně přemýšlí hlouběji do budoucna, než za generaci vlastních dětí, nanejvýš snad vnuků.

Dnes doporučím k dobrodružnému přemýšlení úplně jiný pohled. Otevírá se v knize amerického autora a kritika Adama Kirsche s výmluvným názvem Revolt Against Humanity,  Vzpoura proti lidstvu – nebo také lidskosti, záleží, jak si název přeložíte. A oba významy dávají smysl, Kirsch totiž ve svém pojednání popisuje myšlenkové proudy, jež směřují k nutnosti zániku lidského pokolení. Taková myšlenka je ovšem téměř „nemyslitelná“, nebo nelidská – větší „hřích“ než toužit po ukončení pomyslné lidské štafety směřující daleko do budoucnosti si lze v moderní společnosti stěží představit.

Kirsch ale upozorňuje, že dva základní proudy takových úvah existují. Tím prvním je antropocentrický antihumanismus, který má za to, že člověk se stal natolik destruktivní silou, že jeho předčasný zánik může být ku prospěchu minimálně této planety, ne-li celého všehomíra. Druhým proudem je pak transhumanismus, v podstatě do důsledku dotažené evoluční myšlení, jež chápe, že neexistuje žádný představitelný důvod, proč by se měla evoluce zastavit právě u druhu Homo sapiens. Transhumanisté jsou radikální technooptimisté, kteří vidí budoucnost v překonání lidstva strojem, umělou inteligencí, jež nakonec přenese myšlení/inteligenci na anorganickou hmotu. Lidstvo se v tomto pojetí stává zárodkem něčeho, co ho dalece přesahuje: inteligentního vesmíru.

Kirsch nabízí skutečně poutavou procházku možnými světy. Antihumanismus je na první pohled pochmurnou vizí, tedy pokud se na svět díváte optikou tvora přesvědčeného o tom, že vše je tu v zásadě pro něj a okolo něj se točí. Jestliže si neumíte představit svět bez toho, že ho pozoruje a přetváří člověk, je pro vás zánik lidstva nezměrnou tragédií. Jistě, něco se tu bude dít i po nás, ale proč vlastně, když to skály, stromy ani brouci nedokáží reflektovat a tudíž docenit? Někteří autoři antropocentrické éry ale dochází k názoru, že tento humanistický pohled je už překonaný, že se hranice mezi člověkem a zbytkem světa rozmazává a že nepřítomnost jednoho hyperdestruktivního aktéra není v širším obrazu věcí žádnou monstrózní katastrofou. Zánik člověka je tak či onak nevyhnutelný (viz Darwin) a předčasný odchod ze scény, pokud možno postupný, jak ho pozorujeme v rostoucí neochotě mít další děti, může zbytku planety nebo vesmíru vlastně prospět. Tady samozřejmě naskakuje spousta etických otázek, které na formátu newsletteru nevyřešíme, autoři ale některé (kontroverzní) odpovědi nabízejí. 

Transhumanismus je zase na první pohled optimistický, pokud ale člověka vnímáte jako složitý propletenec rozumu a citů, jež se tetelí ve slunečních paprscích na lavičce před venkovskou usedlostí, proměna vesmíru v supersupersuperpočítač vám dost možná také duši nezahřeje. Alespoň se ale nemusíte primárně vnímat jako škůdci, i z vaší hlavy vzejde budoucnost úplně všeho.

Adam Kirsch si je vědom, že nad popisovanými myšlenkovými proudy lze snadno mávnout rukou, jelikož zní naprosto fantasmagoricky a nejsou v tuto chvíli součástí běžného středního proudu přemýšlení o lidské budoucnosti. Zároveň ale upozorňuje, že nenaplněná proroctví, od křesťanství až po marxismus, vždy dokázala zásadně hýbat dějinami. První křesťané si vážně mysleli, že k druhému příchodu Krista dojde ještě za jejich životů. Jejich potomci mají o dva tisíce let později stále vliv na chod společnosti – zeptejte se stoupenců sňatků pro všechny, jež se právě projednávají v českém parlamentu. 

Oba popsané proudy je tak možné chápat především jako nový způsob vyjádření věčné lidské ambice vložit smysl a tvar do chaosu vlastní existence. A jako takové mohou mít zásadní vliv na nálady i na konkrétní rozhodování v blízké budoucnosti. Bez ohledu na to, zda se někdy doslova naplní.

Doporučená četba:

Adam Kirsch: The Revolt Against Humanity. Imagining a Future Without Us

Antihumanismus:

David Benatar: Better Never to Have Been (česky pod názvem Být či nebýt)

Patricia MacCormac: The Ahuman Manifesto

Roy Scranton: Learning to Die in the Anthropocene

Tranhumanismus:

Ray Kurzweil: The Singularity is Near

Nick Bostrom: Superintelligence (česky pod názvem Superinteligence)

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter