Každý den slyším předsudky a stereotypy, o kterých píšu

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Se Silvií Lauder jsme se potkaly v devět hodin ráno v karlínské Esce. Chtěly jsme obě latté, ale v kavárně nacházející se jen pár metrů od redakce se rozbil kávovar. Paní za podkladnou nám tak nabídla filtrovanou kávu. Objednaly jsme si tedy dvakrát filtr, Silvie ještě poprosila o „hodně mléka“, a šly si sednout ven.

Takové posezení pro nás není nic úplně výjimečného – už přes sedm let, od doby, kdy jsem přišla do Respektu, se vidíme téměř každý den v redakci a občas se tematicky přiblížíme, když se zrovna na chvíli vydám mimo tuzemskou politiku a justici. V tu chvíli (více než kdy jindy) pro mě Silvie představuje důležitý redakční prvek. Za více než dvaadvacet let jejího působení v novinařině psala o spoustě témat, především těch, které se pojí s rovnoprávností žen a strukturálním nastavením české společnosti - a vždycky mě dokáže nasměrovat nebo mi s textem poradit.

Sedíme tu pár dní předtím, než jí v nakladatelství Host vyjde kniha V pasti pohlaví – v pasti biologického pohlaví, ale především sociálního konstruktu genderu, jehož prohlédnutí ukazuje, že naše současné nastavení nevychází z nějaké „přirozenosti“ a dá se změnit. Silvie v souvislosti s tím uvádí v něčem méně systémově významný, přesto ilustrativní příklad – stereotyp, že ženy se vyznají hůře v mapách a neorientují se v prostoru, už před lety vyvrátila studie, která ženy a muže ze západního světa vyhodnotila v této schopnosti jako rovnocenné. „Naopak ženy z arabského, které sedí doma a nesmí se samostatně pohybovat, nemají možnost si to nacvičit. Není to biologicky předurčené, ale dané společenským nastavením,“ vysvětluje Silvie. 

Kniha láká už nádhernou obálkou od výtvarnice Nikoly Logosové a její podtitul slibuje čtení „o politice, péči, sexu, násilí a postavení žen v Česku“. Troufla bych si říct, že právě tato slova vystihují, co je Silviina hlavní oblast novinařiny v posledních letech. Autorka k tomu dodává jednu zásadní věc – rozhodnutí vydat knihu bylo motivováno snahou nabídnout informace na jednom místě, pohromadě, v co nejširším spektru. 

„Začaly se mi prostě hromadit texty na nejrůznější témata a postupně jsem zjišťovala, že ne všichni debatu o ženách sledují a texty čtou, takže každý den slyšíš předsudky a stereotypy, o kterých píšeš. Matky by neměly pracovat s malými dětmi, holkám se říká, co mají studovat a co se pro ně hodí, panuje tu velké nepochopení, co je domácí sexuální násilí nebo znásilnění, ale rozebírám i záležitosti týkající se ženské sexuality,“ popisuje Silvie s tím, že je to vstupenka do debaty, která se týká nás všech, ať už stojíme názorově kdekoliv.

„Chtěla jsem to napsat vstřícně směrem k lidem, které tyto otázky vůbec nezajímají. Je to pro ně podaná ruka, ale nemyslím si, že nejhlasitější odpůrci práv žen by si ji přečetli a přesvědčila je,“ dodává a upozorňuje, že část problémů nakonec spíše vychází z nepochopení a neznalosti výzkumů nebo evropských trendů než z a priori odmítání všeho. 

Dlouholetá novinářka zároveň upozorňuje, že debata o právech žen, jejich postavení a společenském nastavení se rozhodně posunula. Vzpomíná na zásadní text, který ji ovlivnil víc, než čekala. V roce 2007 psala do Respektu o nové vlně českého feminismu, a přitom narazila na (dnes už zesnulou) významnou socioložku a feministku Hanu Havelkovou. „Poprvé jsem si zařadila svoje názory, které jsem do té doby nedefinovala jako feminismus. Zrovna Havelková je z mého pohledu dodnes nedoceněná, z jejích textů jsem měla pocit, že vlastně píše o mně,“ říká Silvie s tím, že do té doby sama podléhala předsudkům „jak vypadá správná feministka“. 

Popisuje, že z novinářského pohledu pro ni bylo frustrující, že dlouhodobě patřila mezi velmi malé množství autorek, které se těmto tématům věnovaly. To s sebou neslo velkou vlnu negativních reakcí na cokoliv, co o ženách napsala. Zvykla si na to, že je jednou z mála. Ale dnes se téma dostává do mainstreamu a se zvětšujícím se počtem žen v redakcích se mu věnuje mnohem více lidí. Pro Silvii je to zase jiná a místy osobní výzva, jak se k tomu postavit. „Mám ohromnou radost, že se to posouvá do mainstreamu. A to v i detailu, že třeba v České televizi se říká ředitelé a ředitelky, když mluví o vedení středních škol,“ vysvětluje. 

Zároveň přiznává, že zažívá určité pocity nedocenění. „Když o těchto tématech začneš psát brzo, ještě než je podstatná část společnosti začala vnímat jako důležité, ocení to minimum lidí, a naopak schytáváš velkou a často osobní kritiku nejen na články, ale i na svou osobu. V momentě, kdy se to dostane do mainstreamu, najednou máš pocit, že jsou lidi oceňovaní za to, co píšou teď, i když jsem o tom psala před deseti lety a budovala cestu pro dnešní autorky,“ říká Silvie Lauder.

Jak tedy vnímá to, že v českém feminismu se neustále „objevuje Amerika“ a příliš se právě nenavazuje na ty, kteří se souvisejícím tématům věnují už roky? „Já mám pochopení pro to, že někdo, komu je dnes dvacet, samozřejmě nemůže znát můj text z roku 2005. Není ale zvykem dělat si důkladné rešerše. Zároveň je to podle mě problém obecně české společnosti, stačí se podívat do politiky, kdy se s každou novou vládou vymýšlí, jak vše změnit a hlavně nenavazovat na někoho. Takhle se ale v debatě o feminismu ani v řízení státu nikdy nikam neposuneme," míní Silvie, ale přiznává, že možná ani ona sama v začátcích svého psaní takto nepřemýšlela. „Pravdou je, že cokoliv, co jsem před dvaceti lety psala, určitě už dříve popsala spousta jiných žen, třeba Jiřina Šiklová nebo právě Havelková. Je vždycky dobré vědět, že nejste první."

A jak vnímá Silvie dnes český feminismus? Jak si ho pro sebe definuje? „Pro mě je to myšlenkový směr, který se dívá na ženy jako na lidi. Tedy na komplexní lidské bytosti, které mají různé – nikoliv jednotné – sny, talenty, vlastnosti a ideální představy, jak žít svůj život. Jeho cílem je zajistit ve společnosti takový prostor, aby každá žena mohla žít svůj život svobodně a důstojně podle sebe. Jestli chce mít nějaká žena sedm dětí a být doma, ať je jí to umožněno, pokud chce boxovat a nemít žádné děti, měla by mít možnost jít touto cestou,“ říká.

Na to, o jak malou jde komunitu, přitom český feminismus nabízí spoustu názorových podskupin, které se společně neshodnou ani na základních věcech. Jak popisuje Silvie, nezařadila by se do vlny tzv. radikálního feminismu, kam patří například aktivistický web Druhá : směna, zároveň je pro ni důležité, že takový směr existuje a má v debatě své místo.

„Chápu jejich frustraci, která trochu zpochybňuje to, co jsem řekla. Tedy že feminismu má být o svobodě jednotlivce, ale ne vždycky má žena reálnou svobodu si vybrat, jak to chce, a že je nutné změnit systém. Já si taky myslím, že je nutná systémová změna. Ale vidím jinak otázku, jak moc a jakými prostředky. A nemyslím si, že tou změnou by mělo být třeba zrušení nukleární rodiny, nebo mnohem víc vnímám nutnost hledat spojence pro některá témata," vysvětluje. „Jsem novinářka, mám pocit, že moje cesta je věci analyzovat, vysvětlovat a vstřícně komunikovat přes příběhy lidí, kteří se mi svěřují,“ uzavírá Silvie.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter