Chilly Gonzales: První borec z undergroundu s klavírní deskou

Na začátku září mě to album minulo, ale teď se k němu vracím. I proto, že bylo podpořeno jedním z nejtrefnějších textů o hudbě, které mi letos utkvěly v hlavě. Album Gonzo kanadského skladatele, producenta a klavíristy Chillyho Gonzalese je jak výpravnou autobiografií mapující jeho dráhu, tak deskou plnou diss tracků, které se opírají do neoklasických skladatelů, jejichž generická tvorba plní jeden relaxační playlist na Spotify za druhým. Ironií osudu přitom je, že Chilly Gonzales je jedním z průkopníků tohoto žánru.

Bylo to v roce 2004, když někdejší barový klavírista, ale také spoluhráč hudebnice Peaches vydal desku Solo Piano – instrumentální čistě klavírní album, jež mohlo sloužit jako kulisa k večeři s přáteli, ale neomrzelo se ani při soustředěnějším poslechu. V tehdejším rozvrstvení hudebního průmyslu to byla svým způsobem komerční sebevražda, ovšem Gonzalese to osvobodilo od tlaku na chytlavý hit. Album současně rezonovalo mezi hipstery, jejichž uši si u klavíru chtěly odpočinout od tehdy populárního electroclashe. Stalo se do jisté míry kultovním.

Co byla před dvaceti lety minoritní záležitost pro fajnšmekry, je ale podle současných měřítek megahit. Solo Piano přesně zapadá do trendu klavírní hudby, jež představuje tučný byznys. Streamovací služba Spotify ji nálepkuje názvem „neoclassical“ a dočkává se desítek milionů přehrání. A Chillyho Gonzalese to pěkně štve – z čehož se vypsal ve výborném textu Why I Regret Giving Birth to the Neoclassical Genre (Proč lituju, že jsem stvořil neoklasický žánr).