Soumrak „umírněných prozápadních vůdců“
Arwě Labidi je 23 let. Kromě prvních pár měsíců po narození nezažila nikdy jiného prezidenta své země, Tuniska, než Zína Abidína bin Alího. Ve chvíli, kdy se tento diktátor v listopadu 1987 ujmul moci, v Československu se právě jeden nedemokratický režim hroutil. Dnes, po dvaceti třech letech, mají svou naději i Tunisané a Arwa je plná idealismu i strachu ze zklamání a deziluze.
Revoluce médií
„Je to úžasné. Když celý život žijete v zemi, kde nemáte naději na budoucnost, kde víte, že se nemůžete prosadit, protože všechna důležitá místa jsou kontrolována mafií, jak jsme rodině a přátelům Bin Alího říkali, a všude vládne korupce a nepotismus, je to strašný pocit,“ říká Arwa, která nyní studuje v Paříži literaturu a dennodenně je v kontaktu se svými přáteli v Tunisku. Umožňují jí to sociální sítě jako facebook, blogy a twitter – média, která se s nadsázkou zasloužila o svržení prezidenta stejnou měrou jako demonstranti v ulicích.
„Tahle revoluce byla také revolucí médií. Protesty proti režimu probíhaly i dříve, ale většinou to byly ojedinělé akce rozeseté po celé zemi.“ Ta je více než dvakrát tak velká jako Česká republika. „Vždy existoval problém v komunikaci mezi severem a jihem země. Tentokrát ale díky internetu bylo vše jinak a policie nedokázala proti masivní akci efektivně zakročit.“ Zároveň si však myslí, že převrat byl možná déle plánován nespokojenými politiky, kteří akorát čekali na nějakou „rozbušku“. „Možná se mýlím, ale přijde mi podezřelé, že to vše proběhlo tak jednoduše.“
Celý příspěvek Vlaďky Jelínkové si můžete přečíst na jejím blogu ZDE.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
