Evropanem jsem se stal až v exilu

Je tomu už téměř dva roky, co jsem emigroval do New Yorku, když mi v jednom baru v centru Manhattanu jeden muž vynadal do „euro-odpadu“ [eurotrash]. Znal jsem už „bílý odpad“ [white trash], který ve mě vyvolával asociace zcela jiné, než ty, na které se tento termín ve skutečnosti vztahuje: „white trash“ ve mě vyvolává představu hlučných podnikatelů a mladých bankéřů, kteří se chovají na veřejnosti trapně. „Eurotrash“ byl tedy pro mne novým termínem. Měl jsem víc číst Breta Eastona Ellise [Autor knihy „Americké psycho“, která popisuje konzumní životní styl Američanů, jenž Grunberg asociuje s pojmem “white trash“ – pozn. překl.]

Dotyčný americký opilec mě tedy viděl jako snoba a povýšence, který nenašel domov na žádné straně oceánu. Slovník jsem nepotřeboval. Možná doufal, že mu dám jednu přes hubu, což mi přišlo fér, nicméně již na střední škole jsem seznal, že žádná urážka nestojí za ztrátu několika řezáků. Nejlepším řešením je přátelsky se usmívat, což jsem také udělal. Kdykoli myslím na Evropu, nedokážu si na tento incident nevzpomenout. Stát se Američanem si člověk můžete zvolit. Takzvaná „hyphenated identity“ [identita s pomlčkou] nabízí široké možnosti. Můžete být Korejec-Američan, Italo-Američan či Skot-Američan. Já jsem se stal v New Yorku Evropanem.

Evropanem z nouze

Rodiče, narození v letech 1912 a 1927 v Berlíně, byli (a jsou) pravděpodobně Evropany a Židy zároveň. Tahle dvojí identita se jim přihodila ne z idealizmu, ale proti jejich vůli. Matka se roku 1939 pokusila se svými rodiči dostat na Kubu. Ta však Židy pocházející z Německa již nepřijímala a totéž platilo i o Americe, která měla své hranice uzavřené Takže se její rodina ocitla v Nizozemsku. Po válce a pobytu v několika koncentračních táborech se maminka vrátila do Nizozemska sama. Pokusila se nějakou dobu žít v Paříži, kde pracovala jako au-pair, v Buenos Aires, kde měla rodinu, a v Izraeli, kde dělala servírku. Nakonec se ale vrátila do Amsterdamu, kde se necítíla o nic víc doma, než předtím. Určitým způsobem byla v hloubi duše Němka, o možnosti vrátit se do Berlína však nikdy doopravdy nepřemýšlela: byla na to moc hrdá. Evropanství pro ni bylo řešením z nouze, i když to sama nikdy nevyslovila nahlas.

Historie mého otce je dost podobná. Přežil válku ve dvou různých úkrytech v Nizozemsku, a i když se chlubil, že holandsky mluví lépe než většina Nizozemců, nikdy se jím myslím necítil. Poslední léta svého života nosil, z důvodů, kterým jsem příliš nerozuměl, v kapse svého koženého kabátu učebnici angličtiny. Je pravda, že se narodil v Berlíně, jeho rodiče ale pocházeli z Lembergu, dnešního Lvovu a první pas mu vystavilo rakousko-uherské císařství. Takže i pro něj bylo evropanství znouzecnost. Narozdíl od mé matky to slovo vyslovoval s určitou pýchou. Když jsem se ho jednou zeptal: „Proč se neodstěhuješ do Izraele?“, odpověděl mi: „Jsem Evropan“. V Amsterdamu let sedmdesátých bylo těžké vysvětlovat, že je člověk ve skutečnosti původem z Rakouska-Uherska. 

Evropa, muzeum a neúspěch

Evropa našich dnů je něco podezřelého: nemoc, v nejlepším případě muzeum, pravděpodobně neúspěch. Ten, kdo si dnes říká Evropan ve skutečnosti tvrdí něco jiného: že je kosmopolita bez trvalého bydliště, zrádce vlasti, vyvrhel. Přítel, též spisovatel, který se jako já odstěhoval do Spojených států, mi řekl: „Je snadnější milovat Ameriku, když tu člověk nebydlí.“ Je na tom něco pravdy. A i když mám Ameriku, nebo alespoň New York, rád – přestože nezapomínám, že odmítla poskytnout azyl mým prarodičům a mé matce – nemyslím si, že jsem v New Yorku proto, abych se stal Američanem. Přivedl mě sem osud a  i kdybych se Američanem býval chtěl stát, právě tady jsem a zůstanu Evropanem a americký pas na tom nic nezmění.

V jednom ze svých esejů Hannah Arendtová říká, že Žid by mohl být vyděděncem z vlastní vůle. Jinými slovy, Židé by na sebe mohli vzít statut vyděděnců, kterému stejně nemohou uniknout. I když bych nechtěl takovou pozici romantizovat a snažil se Evropany nazývat novými Židy, i pro nežidy je to ta nejatraktivnější varianta: být „vyděděnci z vlastní vůle“.

Článek byl původně publikován na zpravodajském portálu Presseurop.eu, s kterým Respekt spolupracuje.

Presseurop.eu sídlí v Paříži a denně přináší výběr z více než 200 mezinárodních novin a magazínů, jako například Le Monde, Guardian, Le Figaro, Daily Telegraph, Gazeta Wyborzca, Der Spiegel aj. Vybrané články si můžete přečíst v deseti jazykových mutacích, včetně češtiny. Na jeho blogu na Respekt.cz vám Presseurop přináší to nejlepší z evropského tisku.