Až bude má dcera nosit burku

„Připravuje se na to, až bude jako dospělá nosit burku.“ Říká můj muž a s úsměvem ukazuje na naší půlroční dcerku, která si mimoděk přitáhla přikrývku až k očím.

O tom, jak bude vypadat Evropa našich dětí žertujeme s oblibou. Až internet bude symbolem doby dávno minulé, něco jako telegram či fax a dnešní představy o budoucnosti k smíchu jako sci-fi z éry němého filmu. Jenže nepředstavovat si budoucnost nejde, jen to zkuste. A od zodpovědného Evropana se příprava na budoucnost dokonce přímo očekává. Není to přece příslušník nějakého přírodního národa, fatalista, co žije ze dne na den, ačkoli to, že někdo nemá přístup na internet, splachovací záchod nebo třeba jízdní kolo, z něj přece ještě nic podřadného nedělá. Ani ta burka by neměla, i když muslimům se v Evropě moc nefandí, přestože na internetu jsou doma často více než ve své rodné Francii či Německu.

Diskuse na téma muslimové a Evropa je v plném proudu i v mých rodných Čechách, přestože živého muslima v našich městech by jeden pohledal. No a co, stejně ať táhnou k čertu, říkají někteří čeští pravicoví mudrlanti. V mé zemi se zatím z nedostatku muslimů pouštějí spíše do Romů a Vietnamců a občas do žen, přestože celý problém Romů spočívá v tom, že jsou o něco méně na pořádek a Vietnamcům lze vytknout snad jen to, že mají příliš chytré děti a ty pak ty české zahanbují v matematických testech, přestože jejich táta s mámou dřou od rána do večera a nijak zvlášť se svým ratolestem nevěnují.

Otravná důchodkyně po kolena ve vodě

A ženy? I v barevných časopisech pro dům a zahradu, těch nejvíce konvenčních, se píše, že ženám patří evropská budoucnost. Tvrdit to tedy není nic výstředního a nesouhlasí s tím jen ti, kteří proti ženám něco mají nebo vidí budoucí Evropanky v burkách a čekají, že z nich se jim valně kralovat nebude.

Jestli bude ovšem vládnout komu. Kardinální otázka. Evropa pomalu vymírá a mohou za to ty samé emancipované ženy, co jim má patřit ona evropská budoucnost. Čím jsou vzdělanější a mají se lépe, tím méně mají dětí, mrchy. Některé feministky říkají, že za to mohou muži. To oni vymysleli antikoncepční pilulku, aby si užívali rozkoše bez rizika plození. Jenže zvrátil by to hromadný návrat ke kondomu? Těžko.

Když se dívám na naší dceru, co jí z pod přikrývky koukají jen dvě modrá očka a plešatá miminčí kebule, představuji si nás dvě Evropanky za nějakých třicet, čtyřicet let. Já budu jednou z armády otravných důchodkyň. V potocích se budeme valit ulicemi, zahořklé stáří těch, za jejichž časů bylo, jako vždy když se stáří ohlíží za svým vlastním mládím, líp.

Lehce senilní a znuděná si budu s vrstevníky futrovat hlavu čtvrtou generací elektronických knih, těch, co se dají složit do kapsy jako psaníčko, mobil dvanácté generace neustále zapnutý, kdyby se náhodou zachtělo vnoučeti ozvat se mi, zatímco dcera poletí zrovna kamsi na jednání pětistovkou po virtuální dálnici. Burka jí koketně povlaje okýnkem ven, dálnice bude takových žen plná, Evropanky se ve čtyřicátých letech jednadvacátého století budou opět (po kolikáté už?) pokoušet o emancipaci.

Neříkej mi, co mám dělat

Pokud to všechno dobře dopadne a bude to celé stále držet pohromadě. Nemyslím euroregiony a společnou měnu ani myšlenku Evropy, ale doslova města, majetky a lidi. Jako je to v katastrofických filmech. Ekologický průšvih, zhroucení internetu, vypuknutí epidemie. Jak milostivé je proti takovému nadělení pomalé vymírání nebo přečíslení nemuslimských Evropanů muslimy. I ženy, kdyby zas jen seděly doma, to také nebolí. Navíc stačilo by jen málo a chmurná vize budoucnosti by vzala za své. Stačí, kdyby se jen rodilo více a žilo střídměji a šetrněji.

Dívám se na dcerku, co tu leží vedle mě a myslím na to, že za pár let budu ono kdyby tohle a kdyby támhleto říkat já jí a ona si mě bude nevraživě měřit pohledem. Ty, že mi říkáš, co mám dělat? A tak je to vždycky. Apely iritují. Po čtyřicetileté zkušenosti s komunismem jsme na ně mimořádně alergičtí i u nás v Čechách. Aby dnes někdo dělal inženýring budoucnosti, to tedy ne. Leda snad na nějakém fóru nebo konferenci, kde se přečtou příspěvky, nevinně se podiskutuje a hotovo. Ostatně nebyla toho v dějinách většina, co dopadlo proti všem očekáváním jinak? Ano. Pěkná pointa, ale kdo jí opravdu uvěří?

Článek byl původně publikován v rámci projektu „Deset pohledů na Evropu“ na zpravodajském portálu

Presseurop.eu

, s kterým Respekt spolupracuje. Presseurop.eu sídlí v Paříži a denně přináší výběr z více než 200 mezinárodních novin a magazínů, jako například Le Monde, Guardian, Le Figaro, Daily Telegraph, Gazeta Wyborzca, Der Spiegel aj. Vybrané články si můžete přečíst v deseti jazykových mutacích, včetně češtiny. Na jeho

blogu na Respekt.cz

vám Presseurop přináší to nejlepší z evropského tisku.