Žít ve vznešenosti

Koncem listopadu 1918 se po horní palubě zaoceánského parníku Karmania procházel vysoký muž v klobouku a dlouhém plášti. "Bože, tož se nám to přece jen povedlo!" pochvaloval si s úsměvem na tváři pokryté bílými vousy. Ještě před chvílí hrál v jídelně šachy se svou dcerou a nahlas připomínal, že na podobné zábavy neměl čtyři roky čas. Tak se vracel z Ameriky do rodné země Tomáš Garrigue Masaryk, člověk, který se jako první z politiků rozhodl zničit Rakousko-Uhersko a který pouhou propagandou založil uprostřed Evropy nový samostatný stát.

Profesor jde do války

Zda návrat tatíčka Masaryka z Ameriky probíhal právě tímto způsobem, nelze ověřit. Vyprávěl o tom sice on sám Karlu Čapkovi v "Hovorech s TGM", rád ale o sobě rozšiřoval legendy a druzí je navíc ještě zveličovali. A stejně jako s detaily jeho návratu z Ameriky je to s celým jeho životem. Ten obraz umně vytvářel samotný Masaryk a při podrobnějším zkoumání často zjistíme, že v zásadě pravdivé líčení si s historicky doloženou skutečností v detailech odporuje. Nostalgickým Masarykovým vzpomínkám na dětství v národně uvědomělé rodině a uprostřed tradičních lidových slavností třeba odporuje fakt, že své matce připsal ještě v přihlášce na vídeňskou univerzitu německou národnost. Jaký byl člověk, který se narodil před 150 lety v Čejkovicích a který o 68 let později založil stát, jehož následovníkem je dnešní Česká republika, tedy vlastně dosud přesně nevíme.

Asi nejvíc vypovídá o Masarykově osobnosti a charakteru jeho vlastní příběh, co dělal ve světové válce. Je to příběh profesora, který byl do té doby loajálním občanem Rakouska-Uherska, dokonce poslancem vídeňského parlamentu, který se prohlašoval za humanistu a odmítal násilí skoro stejně rezolutně jako Lev Tolstoj. Po vyhlášení mobilizace v létě 1914 se známý pražský intelektuál - který právě trávil klidnou dovolenou v Saském Švýcarsku - změnil v muže činu. Stalo se to následujícím způsobem: "Když jsem se vrátil do Prahy, díval jsem se, jak rukují naši lidé: s odporem, jako na jatky." V té chvíli se prý v profesorovi probudilo špatné svědomí: "Naši lidé jdou na vojnu a do kriminálu a my poslanci sedíme doma. Říkal jsem si, když jsi poslanec, tož teď něco dělej!" Mělo to být něco proti nespravedlivému Rakousku. Masaryk nejprve konzultoval své známé ve Vídni i v Berlíně, co by se stalo s Čechy, kdyby válku vyhrály ústřední mocnosti. Dozvěděl se, že jejich situace v monarchii by se ještě zhoršila.

Pak v Holandsku mluvil s Angličany a v prosinci se vypravil přes Itálii do Švýcarska - oficiálně doprovázel dceru Olgu do lázní. Ještě o Velikonocích 1915 uvažoval o návratu do Prahy a roztržku s habsburskou monarchií veřejně ohlásil v Ženevě až v den pětistého výročí upálení Jana Husa. Člověk, který chtěl rozbít Rakousko-Uhersko a obnovit samostatný český stát, už zpátky nemohl.

V rukou Prozřetelnosti

O té doby se jen s minimem spolupracovníků věnoval propagaci české (resp. československé) věci mezi politiky a veřejností států Dohody, první dva roky přitom strávil v Londýně. K předpokladům svého úspěchu nejčastěji řadil svou proslulost, kterou v novinářské obci získal odvážnou obhajobou Leopolda Hilsnera v antisemitských procesech na přelomu století. Důležitá prý byla i schopnost vyjednávat: "Než jsem k někomu význačnému šel, opatřil jsem si jeho biografii, abych věděl, jak na něho jít." Pomáhalo mu prý i to, že díky románům (četl je každý den) se naučil rozumět lidem. Hlavními učiteli měli být ruští klasici Tolstoj a Dostojevskij.

Za svého největšího pomocníka ale Masaryk považoval "Prozřetelnost" - tedy božskou sílu, která vedla jeho život. Její dotek prý zřetelně pocítil v roce šestnáct, když cestoval z Londýna přes kanál La Manche do Paříže. Na poslední chvíli ale francouzský partner odřekl schůzku a Masaryk zrušil plavbu na lodi, která byla následně potopena německou ponorkou.

Zahraniční historici dodnes s uznáním připomínají, že Československo se stalo jedinou zemí na světě, jež byla založena propagandou. Masaryk celé čtyři roky neúnavně přesvědčoval, že jedině likvidace Rakouska-Uherska znemožní Německu navždycky provádět své agresivní plány. K tomu vyráběl obraz československého národa, který trpí pod agresivními Němci a Maďary, hlavu ale neskloní a bude za svobodu bojovat.

V rámci svého propagačního tažení Masaryk dovedně manipuloval i se zprávami o své rodině, která zůstala v monarchii: od něj víme, že manželku zasáhla duševní choroba pod brutálním nátlakem rakouských úřadů (ve skutečnosti onemocněla již před válkou), synu Janovi hrozila jako vojákovi neustále šibenice (Jan ale vynikl v boji proti Rusům na východní frontě, získal v armádě vážnost a byl vyznamenán), dcera Alice byla uvržena do kriminálu mezi prostitutky (zavřeli ji ale do cely pro politické vězně se všemi výhodami, které k tomu náležely, třeba s možností objednávat si jídlo z restaurace).

Sám Masaryk hrál postavu hrdého, odvážného a čestného Čecha. Nejraději o sobě vyprávěl historku, kterou zažil v roce 1917 za revoluce v Moskvě. Snažil se skrýt před střelbou v hotelu Metropol, jenže mu zabouchli vrata před nosem: "Tluču na ně a volám: ‚Co to děláte, otevřte!‘ ‚Jste náš host?‘ volal na mě portýr. Nechtěl jsem lhát, tož jsem na něj vykřikl: ‚Nedělejte hlouposti a pusťte mne!‘ On se zarazil a pustil mě dovnitř."

Jestřábem na Sibiři

Bývalý pacifista Masaryk byl jedním z mála lidí, kteří si přáli, aby válka trvala dost dlouho. Patřil tehdy bezpochyby k největším jestřábům: bojovat se mělo do té doby, dokud se mu nepodaří československou věc náležitě zpopularizovat. Vrcholným trumfem se nakonec staly legie, které Masaryk a jeho lidé sestavili z krajanů a válečných zajatců české a slovenské národnosti. Začal je ihned po své roztržce s Vídní budovat ve Francii (později ještě v Rusku a Itálii), veden geniální úvahou, že politici Dohody budou muset vojsku, které krvácelo za společnou věc, dopřát nějakou zem, kam by se mohlo vrátit.

Bylo by přehnané Masaryka podezírat, že se pro cestu legií z Ruska domů po sibiřské magistrále rozhodl z propagačních důvodů - cesty na západ se po mírově smlouvě bolševiků s Němci definitivně zavřely. Obsazení Sibiře několika desítkami tisíc Čechů ale bylo vrcholným číslem Masarykova představení. Sám se z Ruska v květnu 1918 triumfálně vrátil rovněž přes Sibiř do Ameriky. "S prezidentem Wilsonem jsem se sešel, myslím, čtyřikrát. Dost dobře jsme si rozuměli - nu, oba jsme přece byli profesoři." Masaryk nikdy výslovně neřekl, že čtrnáct požadavků Wilsonova mírového návrhu, které rozhodly o likvidaci Rakouska, poradil americkému prezidentovi on sám. Nikdy to ale ani nevyvracel, naopak připomínal, že jsou vlastně naplněním jeho čtyři roky starého záměru.

Jeden z jeho dopisů Benešovi z roku 1919 nakonec prozrazuje, že se vedle amerického prezidenta a britského, francouzského a italského premiéra považoval za jednoho z pěti tehdy nejdůležitějších státníků. Půlroční Masarykův pobyt v Americe ukončil 16. listopadu telegram, který profesorovi oznámil volbu za prezidenta Československa. Jak svědčí korespondence s Edvardem Benešem, TGM s tím již delší dobu počítal, přesto předstíral překvapení: myslel prý, že po válce bude žurnalistou. Jedna z legend vypráví, že telegram dostal při projevu na slavnostním obědě v jedné newyorské společnosti. Text zběžně přelétl, dokončil projev a pak teprve oznámil přítomným novinku. Následovala výše zmíněná cesta parníkem do Evropy.

Nezáleží na tom, zda ta nebo ta Masarykova aktivita za války představuje de facto přikrášlenou legendu - celkový účinek jeho mise byl totiž dostatečně velký. Spíše je to naopak: legenda zastínila skutečné rozměry Masarykových činů. Místo odvážného muže, který s nasazením všech sil dokázal za pouhé čtyři roky něco zcela mimořádného, známe pouze dobráckého tatíčka, světce, který byl už od začátku tak skvělý, že jeho zahraniční akce ani jinak skončit nemohla. "A samozřejmě zasměje se jen dnešní Čech tvrzení, že kdyby rozhodl se žít ve Vznešenosti a pro Vznešenost, vše nejen v něm, i kol něho by se změnilo…" Věta z „Traktátů a diktátů“ Ladislava Klímy vystihuje Masaryka a jeho anabázi přes Ženevu, Londýn, Moskvu, Sibiř a Ameriku asi nejlépe. Nutno dodat, že Klíma ji nenapsal o Masarykovi, jehož filozofii upřímně nenáviděl a kterého s opovržením nazýval "profesorem morálky".

Sebevražda a boj národů

Český národ měl za první světové války štěstí, že našel správného muže ve správnou chvíli. Kde se ale tak najednou vzal a jak se mohl zjevit v univerzitním profesorovi, kterému navíc táhlo na sedmdesátku? Zní to neobvykle, ale fakt, že byl intelektuálem, se za války stal Masarykovou hlavní výhodou. Jan Patočka, který se hlásil k titulu Masarykova žáka, pokládal za hlavní součást díla prvního prezidenta morální nauku o sebevraždě a důmyslný filozofický projekt osvobozovacího boje slovanských národů.

"Sebevražda" popisuje úpadek světa, kde náboženství ztrácí svou autoritu. Lidé v něm přestávají vidět smysl života a nechtějí řešit jeho vážné otázky - místo toho pěstují skepsi, ironii, propadají neurózám, drogám a sebevražedným sklonům. Nechuť moderního člověka k odpovědnosti je přitom nejen příčinou snahy "vrátit vstupenku" pomocí sebevraždy, ale také všech pokusů rozpoutat válečné konflikty, ve kterých rovněž odpovědnost neexistuje a "vše je dovoleno„. Masaryk samozřejmě katastrofy nejen předpovídá, ale nabízí i řešení. Člověk musí zapomenout na tradiční náboženství a osobně se přihlásit k odpovědnosti před sebou i společností. Pak se mu dostane “shora", od božské Prozřetelnosti, dostatečné pomoci.

Tak se podle Masaryka umějí chovat protestanti, kteří díky svým skvělým morálním vlastnostem dokážou žít v politické svobodě, a založit tak demokracii. Z takových základů vytváří Masaryk ve své národní filozofii pozoruhodný projekt, na východ od Labe tehdy nevídaný. TGM tvrdil, že stejně jako ostatní protestanti byla rovněž českobratrská církev přirozeným zdrojem demokracie. Bohužel ji ale nestačila uskutečnit, protože spojenými silami Germánstva a katolické církve byl její pokus na Bílé hoře potlačen. To ale nemohlo být navždycky. Masaryk chápal celé dějiny jako boj demokratických a teokratických sil.

Teokraty mu reprezentovala katolická církev a Němci (přestože byli většinou luteráni). Naopak za demokraty považoval protestantské národy, především Anglosasy, dále některé Slovany (nepočítal sem například Rusy) a (opět nelogicky) katolické Francouze. Masaryk věřil, že v době náboženského úpadku to teokrati prohrají, Čechoslováci se opět rozpomenou na svůj protestantský kořen, zavedou demokracii a překonají všechny mravní potíže.

Masarykův dějinný projekt se přesně hodil na první světovou válku. S ním pražský profesor od začátku věděl, co má dělat, a dokázal to sebevědomě prosazovat. S ním získal většinu národa na svou stranu a na jeho základě založil československý stát. Mnozí filozofové Masarykovy názory ostře kritizovali, historici zase upozornili na jeho mylné předpoklady. Naposled Antonín Klimek v "Boji o Hrad" vypočetl, že Češi ani Slováci nemají národní kořeny v českobratrském učení, že československý stát nemohl být odvěkou hrází proti Germánstvu, aniž by se stal součástí Východu. Nejvážnější Klimkova výčitka přitom zní, že ideologie vítězného boje demokratických zemí s teokracií nepřipravila demokratické Československo ani v nejmenším na nástup fašismu a komunismu.

V roli Karla Lucemburského

Většina historiků tvrdí, že český stát by po první světové válce vznikl i bez Masaryka. Zároveň ale prý bylo štěstí, že Masaryka měl. Každá z nástupnických zemí potřebovala v neklidných dobách dvacátých let vůdce, kterému by národ mohl věřit a kterého by četné menšiny mohly aspoň snášet. Bylo zvláštností, že vedle monarchů (jugoslávský král Alexandr) a vojáků (polský maršál Pilsudski), zasedl do čela státu rovněž intelektuál. Výhodou bylo, že Masaryk měl rád demokracii.

Ve své knize "Světová revoluce" sám připomíná, že uvažoval o přechodném období diktatury, která by nastolila ty správné poměry, neměl ale k dispozici armádu (legie byly ještě v cizině), tak se smířil od počátku s demokratickým systémem. Masarykovi slouží ke cti, že ani v nejmenším nebyl populistou. Dokázal to svým tvrdým postojem při pokusu o bolševický puč v prosinci 1920. Po vyhlášení generální stávky neváhal ihned povolat vojsko. Kompromisní návrhy, aby přijal alespoň některé požadavky stávkujících, odmítl se slovy, že ti bolševici, kteří nechtějí svobodu, jaká je v ČSR, se klidně mohou vystěhovat.

Na druhé straně Masaryk sotva může být vzorem demokratického politika. Pro vysloužilého profesora například byla lidovláda úkolem, ke kterému lid musí teprve dorůst pod vedením osvícených vůdců. "Snad denně si říkám: ještě třicet let klidného, rozumného a dělného vývoje, a pak je náš stát zajištěn; ale po těch třicet let počítám na prstech ty opravdové vůdčí, vyzkoušené a silné lidi," řekl například počátkem třicátých let.

Německý historik Ferdinand Seibt to hodnotí jako chování "autokrata" a kacířsky srovnává životní styl československého prezidenta s Františkem Josefem: oba jezdí ve vysokém věku veřejně na koni (Masaryk naposled při vojenské přehlídce ve svých 83 letech), oba nosí uniformy a spí na prostých železných postelích.

Zdá se, že ani sám prezident se roli monarchy nebránil. Jak řekl jednomu ze svých tajemníků: "To není jen tak, dívám-li se z Hradu na Prahu, musím myslit na to, jak by ty naše problémy luštil ten či onen Přemyslovec, co by s tím dělal takový Karel Lucemburský. Za sto, za dvě stě let po mně zde bude zase někdo přemýšlet za tento stát!" Existuje ale "demokratické" vysvětlení aristokratických způsobů prvního prezidenta. Masaryk krále nechtěl napodobovat. Ve válce se ale poučil, že je někdy důležitější, jak věci vypadají, než jaké jsou ve skutečnosti. Prezident byl podle něho symbolem státní tradice a on sám byl ochoten sehrát i tuto roli.

Neformální autorita

Hádankou se zdá, jak mohl tento "volený král" něco ve své zemi řídit. Neměl totiž víc pravomocí než současný prezident. Přesto se o vlivu tajemného "Hradu" šířily zkazky, navíc v zásadě pravdivé. Jádrem tajemství byla Masarykova "neformální autorita", kterou dokázal prezident nastolit, když využil svých zkušeností ze světové války.

Znalost psychologie dokázal prezident mistrně využívat při jednání s politiky. Proti jeho rozhodnému postoji se žádný premiér neodvažoval navrhnout ministry, o kterých předem nevěděl, že by s nimi pán Hradu nesouhlasil. V případě Masarykovi zvlášť nesympatických stran (národních demokratů a slovenských ďudáků) bylo dokonce nutné navrhnout na jedno místo tři kandidáty, aby z nich sám prezident zvolil toho správného.

Z války si Masaryk přinesl i zvyk využívat rozsáhlou síť informátorů, která ho vždy dokázala včas zpravit o všem důležitém a pomocí úplatků či protislužeb mu zajišťovala loajalitu důležitých úředníků či straníků. A mnohem snadněji než v zemích Dohody za války ovládl většinu tuzemských médií. Nešlo ani tolik o to, že finančně podporoval řadu českých novin (vedle Peroutkovy Přítomnosti především Stránského Lidové noviny a Laurinův Prager Presse).

Sami vzdělanci v něm cítili "svého člověka" a rádi prezentovali jeho názory. Vedle samostatného československého státu tak byla dílem Masarykovy důmyslné propagandy i levicová kultura první republiky se všemi svými sympatiemi k pokroku, demokracii, dělníkům, láskou ke sportu a prostému životu.

TGM a tři neomylní

Pro české politiky zůstal Masaryk vzorem dodnes. Nakonec se v obtížném hledání jistoty po pádu sovětského impéria přímo nabízel. Miloš Zeman nazývá sociální demokracii Masarykovou stranou a na tiskových konferencích sedává pod jeho portrétem. Pokus Václava Klause reformovat ekonomiku jedině podle vlastních akademických teorií a nikoho k tomu nepustit byl neúspěšnou parafrází válečných aktivit profesora Masaryka.

Mravní autoritu mezi vzdělanci a především v cizině si dokázal vybudovat "muž na správném místě" z roku 1989 Václav Havel. Masaryk si myslel, že Češi ještě musejí do skutečné demokracie dospět a jejich současné politiky považoval vesměs za neschopné nuly (Beneš a Švehla byli výjimkou).

Tento názor není příliš vzdálen ani Havlovi, Klausovi a Zemanovi. Všichni tři rádi poučují: první hlasem moudrého a vlídného profesora při novoročních projevech, druhý ironickými replikami na otázky novinářů, třetí podučitelským káráním občanů, třeba že při volbách špatně volili. Netají se rovněž s tím, že skutečných politických partnerů mají v této zemi pramálo, a raději všechno důležité dohadují jen mezi sebou. 150 let od narození prezidenta-osvoboditele dává příležitost zamyslet se, zda právě takovou tradici držet. Lepší by bezpochyby bylo, kdyby většina společnosti usoudila, že už k demokracii stačila dospět, a kdyby přestala po svých politicích masarykovskou neomylnost vyžadovat.

Rámeček

7. 3. 1850 Narozen v Čejkovicích u Hodonína.

1864–65 Učí se kovářem v Čejči.

1865–69 Studuje na německém gymnáziu v Brně.

1869–72 Pokračuje na gymnáziu ve Vídni.

1872–76 Studuje filozofii na univerzitě ve Vídni.

1876–77 Pokračuje na univerzitě v Lipsku.

1878 Žení se s Charlottou Garriguovou.

1879 Docentem ve Vídni.

1881 Vydává spis Sebevražda.

1882 Profesorem na české univerzitě v Praze.

1886 Vstupuje do sporu o pravost Rukopisů.

1891–93 Poslancem říšské rady za mladočeskou stranu.

1899 Hájí Leopolda Hilsnera v antisemitském procesu.

1900 Zakládá realistickou stranu.

1907–14 Poslancem říšské rady.

1908 Hájí profesora teologie Wahrmunda proti útokům katolické církve.

1909 Hájí srbské a chorvatské nacionalisty v záhřebském procesu.

1910 Hájí srbského novináře Vasiče proti obvinění z velezrady.

1913 Vydává spis Rusko a Evropa.

1914 Emigruje do Ženevy.

1916 Zakládá v Paříži Národní radu československou.

1918 Prvním prezidentem Československa.

1935 Odstupuje z prezidentské funkce.

14. 9. 1937 Umírá v Lánech.

Rozhovor: Hlavu v oblacích a nohy pevně na zemi

O dědictví T. G. Masaryka s historikem Antonínem Klimkem

Dá se říci, že ještě žijeme ve státě, který založil Masaryk?

Masarykova republika se samozřejmě naprosto odlišuje od dnešního státu. Nemáme menšiny, jsme bez Slovenska, potýkáme se s naprosto jinými problémy. Ovšem v Masarykově státě žili naši prarodiče a rodiče. Síla Masarykova odkazu je v humanitě a demokracii, kterou hlásal a po které jsme toužili, i když nemohla být v rámci střední Evropy plně provedena. Byli jsme hrdí na to, že jsme byli posledním ostrovem demokracie ve střední Evropě - i toto jsme přičítali Masarykovi a přičítali jsme mu to oprávněně.

Zůstaly nám hlavně Masarykovy ideály?

Masaryk neustále říkal, že má hlavu v oblacích a nohy pevně na zemi. Věděl, že politik nesmí být ryzí idealista, že představa filozofa na trůně je představa nereálná. Je výhoda, když je filozof prvním občanem státu, ale v praktické politice musí jednat prakticky. To je také jedno z dědictví, která nám Masaryk dal.

Jeho postava ovšem spíše než zástupce parlamentní demokracie připomíná voleného monarchu. Není v tom rozpor?

Masaryk byl středobodem státu a jeho opěrným sloupem. Všechny nástupnické země tehdy potřebovaly člověka, který by byl respektován i menšinami i revolučními silami, jako byli komunisté. Je zajímavé, že něco takového bylo typické pro nové, začínající státy. Velké vítězné mocnosti jednaly po první světové válce přesně opačně: Wilson nebyl znovu zvolen americkým prezidentem, premiéři Clemenceau i Lloyd George museli odejít. Stalo se to i Churchillovi po druhé světové válce. Staré demokracie mají strach, že se z takových lidí mohou stát diktátoři. Ale mladé státy potřebovaly základní úhelný kámen a Masaryk jejich potřebu přesně vyplňoval. Bylo to české štěstí, že jsme ho měli - to jsou slova básníka Machara, generálního inspektora Československé armády po vzniku státu.

Touha mít vůdce, který vyřeší většinu veřejných, ne-li soukromých záležitostí, zdá se, zůstala v českém národě dodnes. Nebylo by lepší ji překonat?

Bylo by to lepší, ale český národ má daleko větší monarchistické kořeny, než se po první světové válce tvrdilo. Nezapomeňte, že to byl národ, který obnovil svoji samostatnost po stovkách let, a zdá se, že potřeboval, aby Masaryk jistým způsobem suploval císaře pána.

Dříve to bylo pochopitelné. Ale nezůstala nám masarykovská tradice zbytečně dlouho?

Už ji trochu překonáváme. V prezidentovi už nevidíme tak absolutní autoritu jako za první republiky. Jisté reminiscence tady pořád jsou, třeba sídlo na Hradě, prezidentské fanfáry, speciální hradní stráž. Úctu k prezidentu ale nepokládám za nic špatného, jen nesmí být přehnaná. Nesmí být tak velká, aby přesahovala autoritu vlády i parlamentu.

Článek vyšel v březnu roku 2000 v Respektu 10/2000.