Mezi rodovou ctí, pokorou a sebestředností

Kniha Kategorií středověké kultury od  ruského medievisty Arona J. Gureviče (1924–2006) vyšla česky roku 1978 a znamenala tehdy zjevení. Odborník na severské rodové právo situoval své úvahy o myšlení, práci, prostoru i času lidí středověkého Západu do okruhu, který kdysi spoluutvářeli Vikingové a Varjagové – tedy od Islandu po Kyjev. To mu umožnilo širší a zajímavější srovnávání, než s jakým se člověk setkává v knihách historiků francouzské školy Annales.

Zatímco západoevropští medievisté mívali sklon uvažovat v ose Paříž – Řím – Jeruzalém, s občasnými přesahy tu k Norimberku, onde k Yorku, Gurevič se nenechal svázat geografií někdejšího EHS. Schopnost uvažovat osobitě si udržel i v poslední knize určené pro prestižní řadu Utváření Evropy. Svazek by býval mohl nést v záhlaví název závěrečné kapitoly Kategorií středověké kultury -  Na cestě za lidskou osobností.

Klerik ve svěrací kazajce pokory

Je to vlastně polemika. Tradovaný pohled na člověka středověkého Západu se odvozuje od společenské příslušnosti. Známý sborník Jacquese Le Goffa Středověký člověk a jeho svět nabízí základní typologii rytíř, klerik, kupec, intelektuál, rolník, člověk na okraji… Jednotliví lidé jako by splývali se sociální skupinou. Je to samozřejmě způsobeno i omezující výpovědní hodnotou tradičních pramenů, jež jsou takřka výhradně plodem kulturních elit (v knize z pochopitelných důvodů převažují obrazy mužského světa nad reflexemi žen). Gurevič se však domníval, že redukovat osobnost na sociální, neřkuli ekonomickou charakteristiku s připuštěním výjimečných „individualit“ je chyba. Rozhodl se tedy přehodnotit obecné mínění, podle nějž se jednotlivec jako svébytná osoba objevuje až ve městech, a to nejdříve od dvanáctého, spíše však čtrnáctého století.

Pokusil se neklást důraz na výjimečné jedince, ale uvažovat opačně – hledat „jednotlivce a jeho svět“. Poučen etnologií věděl, že kulturní vzorce se nerodí jen v nejvyšších vrstvách sociální hierarchie, aby se posléze „vulgarizovaly“ v masách obecného lidu. Svatého Augustina či „vynálezce gotiky“ opata Sugera tak vnímá jako výjimky - a Danta budujícího „univerzum v souladu se svou uměleckou vůlí“ i Petrarkovo „konstruování mýtu vlastního života“ chápe jako vyústění dlouhodobého přetváření jedince během předchozích staletí.

Kniha je vystavěna na tezi, že dovršení christianizace bylo provázeno potlačením někdejší antické či „pohanské“ individuality. Dělení společnosti na stavy, mnišské řády, vesnické pospolitosti a městské cechy vedlo k dodržování rituálů, přesto si člověk podle Gureviče uchovával možnost volby. Střetávání a překrývání různých mikrosvětů vytvářelo vnitřní napětí a síť plnou rozporů, takže identita jedince byla málokdy jednorozměrná. Zvnitřněná křesťanská morálka ovšem přinesla požadavek podřídit jedinečné obecnému a učení o pýše jako nejtěžším hříchu nutně omezovalo svobodné sebevyjádření. ¨

I výjimeční myslitelé, jako byl Pierre Abélard či Guibert z Nogentu, se proto snažili vtěsnat svou „literární“ osobnost do ustálených obratů, aby takříkajíc zapadli. Sdílené vyprávěcí vzorce jim sloužily jako mimikry. S výjimkou Augustinových Vyznání tak ruský medievista na autobiografické střípky z děl středověkých intelektuálů pohlíží jako na slalom mezi sebepotlačením a sebeprosazením. Netají se přitom skepsí vůči sklonu některých badatelů „pokládat středověkého člověka na psychoanalytickou pohovku“.

Rodová sága jako klíč k osobnosti

Pouť za středověkým jedincem tak nezačíná mezi kleriky, ale ve světě islandských skaldů a jejich ság. Právě na Islandu se uchoval starý způsob uvažování ještě v době, kdy už kontinentální Evropa žila ideály křížových výprav a kurtoazie. Jejich vliv na obecnou morálku Islanďanů se projevil až poté, co byly rodové ságy v ústním podání ustáleny. Na základě vzorců chování hrdinů ság, jimiž byli na Islandu namnoze svobodní sedláci, nenáležející k elitě jarlů, se Gurevič pokusil proniknout k uvažování jednotlivce.

Způsob, jakým ságy líčí projevy duševního pohnutí, ho vede k úvahám o obecně sdílených etických normách a z toho plynoucích způsobech jednání. Všímá si, jak byla gesta spjatá se společností 10.-11. století v pozdějších verzích ság dovysvětlována novými literárními obraty, protože už nebyla christianizované společnosti třináctého století srozumitelná. Z těchto „mezer v překladu“ staví asi nejzajímavější kapitolu. Otázkou nicméně zůstává, do jaké míry lze zvyky Seveřanů vztáhnout i na jiné oblasti středověké Evropy.

Severské pasáže představují myšlenkové jádro knihy. V druhé půli Gurevič rekapituluje odlišnost chování jednotlivých „stavů“ a postupně se propracovává k výše zmíněným individualitám. Tyto pasáže však vyznívají méně invenčně. Je škoda, že se Gurevič omezil na písemné prameny. Objevy archeologů středověku, poznatky o výstavbě vsí a charakteru hospodářství totiž nabízejí nemálo podkladů pro charakteristiku každodenního života a představ o životním prostoru obyčejných lidí.

Jakkoli naše možnosti nahlížení do mysli středověkého člověka zůstanou omezené, Gurevičovi se podařilo ukázat, že středověk byl epochou dynamické proměny jednotlivce, během níž se „posunovaly akcenty a do starých měchů se nalévalo nové víno“. Kniha zároveň nepostrádá aktualizační přesah. Vzešla z vědomí, že věk rozletu lidského rozumu a talentu s sebou přinesl i „dosud neslýchanou standardizaci masového vědomí, popírajícího osobnost i její volbu“. Historik, jenž většinu života prožil v éře SSSR, dobře věděl, o čem hovoří.

Autor je historik a učitel

Aron Jakovlevič Gurevič. Jedinec a společnost středověkého Západu. Přeložila Jitka Komendová.  Argo, 350 stran