Život je raut, na vyhlášení chceme chlebíčky

Mezi šesti blogy nominovanými na cenu Magnesia Litera je Vývařovna asi nejbláznivější - a bezesporu nejsoučasnější.  Mluví ironickým stylem velkoměstských hipsterů, kteří vyhledávají dobrá jídla, dobrou kulturu a módní trendy, ale zároveň mají slabost pro vše bizarní a okrajové.  Což v tomto případě znamená ony titulní vývařovny a bufety. „Je to náš život skrze jídlo,“ říkají Jana Pakočka, Hannah Saleh a Daniela Hannová.

Jak vzniknul zájem o „levné stravování“? Bylo to retro, akce proti snobismu?

Hannah: Když Vývařovna před lety vznikla, nebyl v tom kalkul nebo plán, prostě jsme jen byly odkázány na vysokoškolské menzy a vadil nám jejich přístup, protože si nemyslíme, že malý budget je omluva pro hnusné jídlo. Netušily jsme, kam se to časem posune, o to větší radost z toho zpětně mám.

Daniela: Já to tedy nikdy jako blog o jídle nebrala. Když holky Vývařovnu rozjely pět let zpátky, tak jsem to brala jako blog mých kamarádek, bylo to o nich, a když jsem pak do toho po třech letech sama naskočila, bylo to pořád hlavně o nás… Jak žijeme a překvapivě u toho stále něco jíme.

Pakočka: Já jsem se tehdy k holkám připojila během prvního měsíce provozu, vlastně jsem nad tím nepřemýšlela nijak do důsledků, ale brala jsem to spíš jako takový rámec - stejně jako móda, kterou mám vystudovanou, pro mě jídlo reflektuje společnost a každodennost. Je vlastně přirozený, kam Vývařovna došla a proč; píšeme, co píšeme.

Jaká byla vaše první reakce, když jste se dozvěděly, že jste nominované na Magnesii Literu? Ten moment, kdy vám zavolali…

P: No, oni nám nezavolali. Byla neděle, jela jsem do práce, byla jsem strašně unavená a měla jsem debilní náladu. Otevřela jsem e-mail a tam to bylo. Rozbrečela jsem se a hned jsem volala Daniele, která taky neměla nejlepší náladu.

D: Většinou, když Pakočka volá a brečí, tak to není ze štěstí. Takže jsem se připravila na to nejhorší,  protože v našem životě se toho děje hodně, a rozbrečela jsem se s ní.

H: Mně to holky psaly na Facebooku. Když řešíme věci ve společný zprávě, tak to je sto řádků na jednu informaci, a ještě jsem měla kocovinu. Když mi to asi s minutovým zpožděním došlo, byla to taková zevnitř hrozně příjemná reakce. Jaká je to haluz, mi došlo, až když jsem volala svýmu klukovi.

P: Mně to docházelo v metru. Jenom jsem prostě jela a brečela a říkala jsem si, že si ty lidi musí myslet, že jsem mentální. Prostě jsem myslela na to, že bude raut a nový šaty.

H: To jo, bude raut. Takový štěstí.

D: A já jsem vlastně ještě chtěla zavolat mámě, protože jí většinou volám, že potřebuju peníze a teď jsem jí konečně mohla zavolat s něčím lepším.

Považujete svůj blog za literární? Je pro vás důležitější, co hodnotíte, nebo jak píšete?

H: Mně přijde překvapivý, že jsme nominované na literární cenu. Větší smysl by mi dávala novinářská cena. Přitom nemám ráda takovej ten staromileckej postoj jako: „To je ale jen internetový médium.“  Mám pocit, že je to přirozenej vývoj, kterému nejde zabránit. Je super, že tam jsme jako food blog, protože my jsme hodně o životě a o filozofii - a jídlo je jen taková velká metafora.

D: Nejenom to médium jde s dobou, ale i forma. Ten způsob proudu, jak to píšeme, tedy jak to nejvíc z nás píše Jana, je podle mého názoru hodně aktuální.

P: Já si myslím, že je důležité, že každá z nás to dělá trošičku jinak. Každá z nás má jiné téma a jinou formu - to dělá celou Vývařovnu. Vůbec si do toho nezasahujeme. Ani já když píšu, tak si do toho vlastně nezasahuju, ani autocenzurou.

H: Ani opravama.

A je to tedy blog o jídle?

D: Je to o nás.

H: A náš život skrze jídlo. To je ta optika. Že vlastně furt nemáme peníze, ale máme kamarády v kulturní sféře a chodíme na rauty. Život je raut. To je naše motto.

P: Raut je metafora života.

D: Sice pořád nemáme peníze, ale neustále se pohybujeme někde po světě. Takže je to i hodně o místech, kde jsme byly nebo žily, co jsme tam dělaly. Právě proto mi to přijde jako literární žánr, který prezentuje nás takový, jaký jsme. Třeba já jsem hrozně líná, proto to po sobě ani nečtu, jsem líná to víc řešit, takže to prostě vyprsknu, jak to je; a jsem chaotická a zmatená, takže to většinou málokdy sedne. Každá z nás hlavně děláme milion věcí. Takže když to nedopíšu ten den, tak to nedopíšu nikdy. Musím řešit kluky, to je to hlavní, to zabere nejvíc času a energie.

H: Já si vlastně začínám myslet, že tím, že nemapujeme rauty, ale vývařovny a bufety, což dělá nejvíc Pakočka,  je to vlastně mapování takového gastro-folkloru. Takže je to celé v takové sběratelské mapující formě.

D: Hannah je totiž antropoložka.

P: Daniela je historička.

D: Jana je módní teoretička.

Ještě k vaší nominaci. Vítěze teď vybírají čtenáři. Proč by pro vás měli lidi hlasovat?

H: Nás nejvíc motivuje to, že vítěz dostane 50 000 korun na knížku, což je věc, kterou plánujeme už dlouho. Nám sice dělá problém příspěvek i na blog, ale tohle by byla motivace.

D: To jsi neměla říkat.

H: To jsem neměla, ale stejně jsem to řekla. Vývařovna je o tom, co jsme dělat neměly, ale stejně jsme to udělaly.

D: Hrozně nás motivuje ta kniha, myslíme si, že máme co říct. Myslíme si, že je to generačně hodně aktuální. Že to je hodně o hloupejch chudejch holkách, který nepasujou do tohohle světa a nevychází jim to tak jako holkám, co studovaly ekonomku a jsou v kanceláři. Myslím, že by to oslovilo hodně lidí.

P: Já si třeba představuju, jak lidi čtou tu naši knížku na záchodě. A taky bysme chtěly říct, ať pro nás lidi hlasujou, protože by nás určitě chtěli vidět ve StarDance.

H: Já bych možná mohla jít do techno edice.

D: Když hvězdy tančí na techno? Jsme chudý a blbý a zasloužíme si to. Jo, já vlastně ještě hledám práci.

P: A já hledám manžela.

Je papírová knížka správný směr, kam zamířit z blogu?

P: Hannah má možná jiný ambice než já, ale já jsem přes Vývařovnu zjistila, že chci spíš psát. Co se týče třeba videa a filmu, to není vůbec můj směr.

H: Pakočka včera řekla: Nemám co říct, ale mám toho hodně co napsat. - I když mě zajímá spíš video, vůbec se nebráním knížce. Myslím, že by to muselo být na pomezí fotek a best of z Vývařovny, ale zároveň by to mělo přinést něco zajímavého. I literární forma, která by z toho vzešla, by reflektovala internetovou platformu, která nám vyhovuje.

D: Byly by to takový situační záležitosti.

H: Jako že se máte dost na nic a koukáte na Dallas. A to je váš input. I need more Dallas in my life. A prostě si objednáte pizzu do postele a ztřískáte se někde jako Sue Ellen a dorazíte domů celá od kebabu.

D: A to se stává.

Za tu dobu, co máte blog, cítíte autorský posun?

P: Rozhodně jo. Já jsem tam našla styl psaní a téma.

H: Pro mě a pro moji další práci to byla velká výzva v tom, jak se věci můžou potkávat a doplňovat. Jako že jídlo a antropologie, sociální témata a cestovní deníček.

P: Já jsem tam právě našla hospody a bufáče. Ty místa, který mám ráda od malička, ale nikdy by mě nenapadlo, že o tom budu psát.

Jak byste definovaly svůj blog po vizuální stránce?

D: Já jsem technický nemehlo a myslím, že náš blog to dost odráží. Hodně simple text a fotky z mobilu. Žádný pozlátko.

P: Ty fotky jsou docela hnusný, což byla znouzectnost, ale stal se z toho trademark. Jak jednou řekla Hannah: „Mám snad v občance napsáno Radeq Brousil?“ Ne, ani jedna to tam nemáme.

H: Ani Radek to tam nemá.

D: Je to hodně osekaný. Takhle nějak by vypadal blog, jaký by si založila teta v Horní Dolní.

P: Já myslím, že jsme taková reality show blogosféry a sociálních sítí.

D: Já neumím s Photoshopem, neumím natočit video, neumím prostě nic. Ale už jsem se naučila v Bloggeru a umím tam publikovat text.

P: Jako dáváme zarovnání doprava, fotky maximální velikost a čau.

Kde si stojíte ve sféře českých blogů?  V rozmezí od těch, co jsou vizuálně cool, kde se publikují posty každou půlhodinu a čte je spousta lidí, až po ty, které si píše ubrečená puberťačka v pokoji. A nabízel vám někdo komerční spolupráci, což je dnes u bloggerů i youtuberů docela časté?

H: V kategorii food blogů je to složité. Máme sice velkou čtenost, ale naši čtenáři chtějí bizár, a proto s námi nikdo nechce spolupracovat.

P: My jsme dost nezařaditelný. Pro klasickou spolupráci s brandama jsme dost neuchopitelný. Jako stojí za tím pár lidí…

D: …pár lidí, který nás mají rádi proto, jaký jsme, spíš než proto, co děláme. A znají nás osobně. To je to, jak to vyhráváme, když se s těmi lidmi potkáme osobně. Protože fungujeme, jsme vtipný a nemáme problém se shodit.

H: Na český internetový platformě bych nás přirovnala k akademickýmu sympoziu. Když máte sympozium vědců, tak tam taky musíte mít občerstvení. A to samé si přeneste na internet. Takže my jsme takový akademicky společensko-vědně intelektuální občerstvení.

P: Takový chipsy.

H: Ne, my jsme alespoň jako chlebíčky.

Odmítáte tedy reklamy, nebo někoho naopak oslovujete cíleně ?

D: Rozhodně odmítáme, třeba včera jsme odmítly Kostelecké uzeniny, protože to je pro nás no way.

H: Oni nám napsali jako „Čauky holky, potkejte Láďu Grilemana, napište nám adresu a pošleme vám klobásu.“ Jak jsou automaticky zvyklí: Pošlete nám adresu, pošleme vám klobásy.

D: Myslím, že to bylo stejný den, kdy jsme na Facebooku podporovaly Kliniku; týden po tom, co jsme na Klinice dělaly catering zadarmo. A loni jsme odmítly i spolupráci s Penamem. Některé značky propagujeme a dostáváme za to výrobky, když je zkusíme a napíšeme o nich na Facebook nebo Instagram.

H: Nebo že nás někdo někam pozve na véču. To je naše úplně nejoblíbenější.

P: To prosím vás dělejte. Zvěte nás na večeře hlavně před výplatou. A rády nosíme oblečení. Máme tělo a nebojíme se oblíknout.

H: A nebojíme se u tý večeře vyfotit.

Čerpáte inspiraci v zahraničí?

H: Ne, bohužel jenom v životě.

D: Nejvíc nás inspirují rodiny a známí. Všechny tři pocházíme ze specifických rodinných zázemí, která nás hodně formovala. Teď nás hodně inspiruje prostředí, ve kterém žijeme. Já třeba žádné blogy nečtu. Vlastně jediný blog, Prigl.

P: Mě hrozně baví určitý typy seriálů jako Broad City. Proto jsem říkala, že náš blog je taková reality show na sociálních sítích.

D: Ty seriály hrozně zapadají do celého generačního milieu, které žijeme. Taková epizodní záležitost, chaos, nepořádek, problémy s rodičema, kluci. Všechno to zapadá. Holky mě do blogu přibraly v rámci mý porozvodový terapie. Vlastně jsem měla nastartovanej život, kterej se po té třicítce rozpadl. A díky Vývařovně a hlavně díky holkám jsem se přestala stydět za to, že nepasuju - a čím bych jako měla být podle matky, podle kolegů na univerzitě, podle společnosti. Nějak se ten doktorát zašmodrchal a já jsem skončila v kuchyni a vařila jsem jako profesionál. Ten stres z toho všeho mě najednou tak nedrtí.

H: Vývařovna je něco jako In my skin I win. Když už se nemůžeme vrátit k tomu, že jsme jako normální, tak si z toho alespoň můžeme udělat trademark.

D: Přesně, já už si ze svého života dělám jenom legraci, to bychom se z toho jinak zbláznily.

P: Nebo my už jsme se vlastně zbláznily, ale díky tý nominaci je to akceptovatelný.

A co si vezmete na slavnostní večer?

D: Smysl pro humor.

P: A jinak budeme nahý.

H: Já ne, já se obleču.

D: Ve své upřímnosti budeme nahé. No, budeme krásné jako vždycky. O tom čtenář Respektu nesmí pochybovat.

Přinesete chlebíčky?

D, P, H: Ne, my CHCEME chlebíčky!

H: Já chci třeba tatarák.

P: Já fakt jsem pro řízky, já mám ráda, když je to smažený, protože k tomu alkoholu je to super.

D: Já miluju krabí pomazánku. A prosím vás, míň ovoce a více alkoholu. Nikdo nechce jíst ovoce, který tam navíc zbyde. Chceme pít hodně alkoholu.

H: Nebo můžeme dát to ovoce úplně na začátek toho rautu a třeba do konce zkvasí.

D: To by byl docela dlouhý raut, takový bakchanálie.

Na blogu jste vytvořily kategorie matek a kam jakou vzít. Kam byste vzaly tu svou?

D: Já mou mámu beru zásadně do Louvru, protože moje máma je, bohužel a bohudík dohromady, kategorie „Hodná máma z maloměsta“ - a proto ji Praha znervózňuje a nedělá jí dobře. Potřebuje hlavně trpělivý a velice ochotný personál.

P: Moje máma je hodně specifická a splňuje hned několik Danieliných kategorií, který teď vlastně nebudu radši říkat. Hlavně tam musí být točený studený pivo, gambáč desítka. Čím je starší, tím je konzervativnější, i jídla, který jedla dřív, už vlastně nezvládá, takže desítku a řízek s kaší.

H: Moje máma, čím je starší, tím je odvážnější, takže to mám asi po ní. Prostě nějaká Asie – třeba do Sapy.