Za Olbramem Zoubkem aneb O charakterním řemesle

Před čtrnácti lety mě za ním MF DNES poslala udělat rozhovor. Chtěla Olbrama Zoubka zařadit do své Galerie elit národa a já tedy plný pochyb vyrazil za tehdejším symbolem umělecké nadprodukce: krátce předtím se pod Petřínem odhalil jeho Pomník obětem komunismu, který se dočkal odsudků od odborné veřejnosti, a před kterým dokonce demonstroval Milan Knížák se svými studenty z AVU s tím, že dost už bylo Zoubka.

Sochař byl zkraje nultých let skutečně na roztrhání. Táhlo mu sice na osmdesátku, ale ve svém ateliéru srdnatě odléval další a další protáhlé figury z cementu s modrými těly a zlatými hlavami. Jak ho dotlačit k tomu, aby aspoň trochu přiznal, že to s tím množstvím přehání?

V ateliéru u pražského Karlova mě přivítal s úsměvem na tváři a se slivovicí v ruce. Že četl mé kritiky, že tuší, s čím za ním jdu, a že se tedy musíme nejdřív napít, ať nám to líp jde. „Beru to skutečně dost řemeslně, vždyť sochařství ani nemělo svou Múzu. A nemyslím si, že je špatné to takto chápat,“ řekl mi hned na úvod při přípitku „na řemeslo“ a pokračoval v upřímném výkladu.

Vyprávěl, jak mu vadí, když ho společnost vnímá hlavně jako autora Palachovy posmrtné masky, které se navíc mylně říká busta. „Takhle jsem do povědomí vstoupit nechtěl, vždyť to ani žádná busta nebyla. Nebyl to čin tvůrčí, ale občanský,“ říkal s povzdechem s tím, že svého statečného kroku nikdy nelitoval. Ani když pak nesměl skoro dvacet let vystavovat, natož prodávat.

K dvěma dekádám stráveným na restaurátorském lešení v renesančním zámku v Litomyšli se naopak vracel jako ke svému vůbec nejšťastnějšímu období. Byl prý aspoň na čerstvém vzduchu a neměl čas na vlastní tvorbu, která by mohla skončit inflací osvědčených postupů. Že ho to pak stejně v devadesátých letech potkalo, uznal bez mrknutí oka.

Opravdu se tomu nešlo ubránit? „No zřejmě ne, když jsem to neudělal. O žádnou zakázku ani výstavu jsem si však neříkal. Skutečně. Po revoluci jsem měl dobré jméno a dělám takové čitelné umění. Jsem moderní a současně přijatelný,“ odpověděl mistr v montérkách a nalil nám ještě jednoho panáka.

Pak se dlouze rozpovídal o své rodině. Že víc než na své sochy je hrdý na tři děti, o které se chce postarat co nejlíp, a jestli k tomu má dopomoct pár soch před nějakou bankou, tak proč ne. Že nemám představu, jak snadné je podlehnout komerčnímu tlaku.

Zato mluvit o vlastní tvorbě pro něj moc snadné nebylo. „Mám rád krásu. A udělat něco krásného, aby to zároveň bylo dobré, je strašně těžké,“ vysvětloval - a u několika svých nových soch postavených na dvorku před ateliérem se mě zeptal, jestli mi dobré přijdou, že si tím není moc jistý. Já jsem si byl jistý ještě mnohem méně.

Tak radši vyprávěl o jím milovaném umění starých Řeků a Etrusků. A že je podle něj dobrý fór, když měl jednu jeho sochu v kanceláři prezident Václav Havel, a teď má v kanclu druhou i nový hradní pán Václav Klaus.

Když jsem k Zoubkovi přicházel, obdivoval jsem ho pro občanské postoje, ale jako sochaře jsem ho moc nechápal. Když jsem od něj odcházel, rozuměl jsem jeho „charakternímu řemeslu“ - jak jsme to nakonec ve shodě pojmenovali -  mnohem víc. Tehdy, v květnu 2003, považoval Olbram Zoubek za svůj nejbližší velký úkol „vyrovnat se s blížící se smrtí“. Dočkal se jí o čtrnáct let později, 15. června 2017.