V globálním světě už člověk s rasistickými předsudky nepřežije

Za román Láska v době globálních klimatických změn letos získal cenu Magnesia Litera, ale za spisovatele se nepovažuje a živí se jako molekulární biolog. Je mu dvaapadesát, ale vypadá na čtyřicet. Obě jeho knihy jsou inspirované jeho dlouhodobým pobytem v cizích zemích, ovšem už roky žije v Praze. „Cítím se tu vykořeněně,“ říká Josef Pánek. Jeho oceněná kniha vypráví o českém vědci, který se na mezinárodní konferenci zamiluje do půvabné Indky a je přinucen čelit hluboce zakořeněným předsudkům. „Globální svět nás dostává do situace, kdy už některé předsudky technicky nefungují. Například se stává nemožné se chovat rasisticky, člověk by nepřežil.“

První knihu jste vydal až ve 47 letech. Proč až tak pozdě?

Přišlo to až s cestováním a pobytem v cizích zemích. To je velká inspirace. Tam jsem začal psát, ale jen pro sebe, nemyslel jsem si, že by z toho mělo něco být - a ani dnes se nepovažuji za spisovatele. Moje první kniha povídek vznikla tak, že jsem se vrátil z Austrálie do Česka a hrál jsem v kapele Ultrapunk. Blogoval jsem o lidech z kapely a nevěděl jsem, že to čtou. Až když jeden z nich umřel a sešli jsme se v hospodě, řekli mi, že ty moje texty rádi četli. A četla je taky moje kamarádka, která zná Stanislava Juhaňáka, majitele nakladatelství Triton. Od ní se dostaly k němu - líbily se mu a vydal je jako knihu povídek Kopáč opálů.

U románu Láska v době globálních klimatických změn, za který jste nedávno dostal Magnesii Literu, to už bylo jiné?

Tu jsem nejdřív napsal, a pak trvalo ještě pět let, než jsem se to odvážil někam poslat.

Kdy jste tedy úplně původně začal psát? Pamatujete si to?

13. 4. 2002. Pamatuji si to, protože to byl den, kdy jsem si koupil laptop. Předtím jsem si něco psal na papír, ale v tom byl hrozný chaos.

Co bylo to první, co jste do laptopu naťukal?

Rozešla se se mnou přítelkyně a špatně jsem to nesl, tak jsem o tom napsal. Nebylo to vůbec zajímavé. Ale psaní samo mě začalo bavit.

Pak jste psal často?

Každý den. Vynechával jsem, jenom když jsem byl nemocný. Ale neznamená to, že by ze mě lezly použitelné texty, naprostá většina byla naprosto nezajímavá. Nicméně člověk si tím cvičí vyjadřování a třídí myšlenky. A když pak objeví dobrý námět, tak to z něj někdy vypadne tak nějak samo.

Dostal jste prestižní cenu, píše se o vás, dáváte rozhovory. Jak prožíváte, že jste najednou součástí kulturního světa?

No, tím jsem se jeho součástí nestal a ani se nic nezměnilo. Nestýkám se spisovateli, ani je neznám. Psaním si nevydělávám.

A jaký zážitek je aspoň v mediálním světě?

Já to nemám rád. Jsem si v mediálním světě nejistý. Když něco řeknu v nějakém rozhovoru, tak si pak dva dny říkám, že jsem to tak neměl říkat, že jsem to měl říct jinak, nedokážu se soustředit, špatně spím. Po vyhlášení ceny jsem několik rozhovorů odřekl. Ale měl jsem kvůli tomu špatný pocit: když jsem o tom mluvil s mámou a Martinem Svobodou z nakladatelství Argo, oba řekli mi, že když jsem něco začal, tak to mám dokončit, že za čtrnáct dní zájem médií přejde a po mé knize neštěkne ani pes. OK, tak jsem se do toho dal.

Recenze čtete?

Některé. Tu v Respektu jsem četl, v A2 taky.

To přece není nepříjemné. Všechny jsou vesměs pozitivní.

Jedna byla kritická. Bylo v ní, že je to protivný román. To mě potěšilo, protože protivný je taky. Ale když vás moc chválí, může vám to změnit myšlení. Nejistota je něčím užitečná. Když si člověk nevěří, tak se kontroluje, a to je - myslím - dobře. Mám strach, že když o té knížce budu číst moc dobrého, ztratím sebekontrolu, Člověk by si mohl začít myslet, že všecko, co vyplodí, je dobré, což samozřejmě není. Jednou jsem to zažil ve vědě. Hádal jsem se s celým světem prostřednictvím oponentních posudků na publikaci prezentující něco, o čem jsem byl přesvědčen, že je dobré, Nakonec se ukázalo, že nebylo a oponenti měli pravdu. Od té doby si na jakýkoliv pocit jistoty, co se týká výsledků tvůrčí práce, dávám pozor.

U obou vašich knih je základním motivem pocit vykořeněnosti, kdy se člověk ocitá v cizím prostředí. Ať v Austrálii, v Norsku, na Islandu, v Indii. Proč vůbec žijete v Česku, když inspiraci evidentně nacházíte venku, právě v onom pocitu vykořeněnosti?

Žiju tu z praktických důvodů, ne kvůli inspiraci.

Kdysi jste ale z Česka odešel…

Udělal jsem doktorát někdy na konci 90. let a neměl jsem nejmenší šanci se tady vědou uživit. Na počátku 90. let jsme jako postgraduální studenti fakt žili docela bídně. Já jsem makal na stavbě, řídil náklaďák a podobné věci. Takže jsem si po škole sbalil batoh a jel jsem pryč do ciziny. Tam přišel obrovský šok: člověk přijde o nejbližší příbuzné, kamarády, neumí jazyk. Stojí sám na ulici - a co? Nakonec si ale v té cizí zemi nějaký domov vytvoří. To bylo v Austrálii. Pak nastalo totéž, když jsem se vracel do Česka. Máte zafixováno, že se vracíte domů, ale on už to žádný domov není. Zjistíte, že jste se po těch letech vrátil do cizí země. A tam je asi nějak ten začátek. Že se tu člověk necítí doma. Já nevím, co to je. Možná, že když jednou domov ztratíte, tak ztratíte i schopnost si ho vytvořit. Ale to je spíš otázka pro psychologa, bych řekl.

Když jste prošel strastmi novodobého emigrantství, tedy naučil se anglicky, naučil se dělat vědu v mezinárodním prostředí, vytvořil jste si nový domov, proč jste v tom světě vlastně nezůstal, když jste měl to nejtěžší už za sebou?

To byla moje velká životní chyba. Má mnoho důvodů, většina z nich je velmi intimní, a proto o nich nebudu mluvit. Jeden z nich nicméně byl, že se člověk pohybuje ve fungujícím prostředí mezinárodní vědy, potkává se s dalšími vědci na konferencích po celém světě, rozebíráte, kde platí líp a kde se jak žije, kde je prestižnější pracoviště apod. A když jednou přivyknete této mezinárodní vědecké komunitě, tak automaticky předpokládáte, že je i všude jinde na světě včetně Česka. Jenomže není.

A proč tady není?

Nevím přesně, všechny důvody se asi ani vysledovat nedají, určitě je to ale pozůstatek komunismu, a pak neochota a neschopnost odpovědných míst s tím něco udělat. Ale věda tu nefunguje normálně jako třeba v Austrálii, USA nebo západní Evropě. Na zdejších univerzitách i akademii není mezinárodní prostředí; je tam jen pár cizinců a tím to hasne.

Jak jste si po návratu do Čech rozuměl s kamarády z mládí?

Ze začátku to bylo těžké. Moje zážitky za posledních x let se odehrávaly v Norsku nebo v Austrálii. Když jsem o tom někde začal vyprávět, pro ostatní to byl neznámý život. Naučil jsem se o tom nemluvit. S částí mých starých kamarádů se už nevídám, s částí pořád jo - a je to dobré.

Pojďme zpět k literatuře. Už z té první byl patrný vliv Hrabala, máte tam velmi dlouhé věty, některé opakujete. Kdo z české literatury vás ještě ovlivnil?

No asi jen ten Hrabal. Mám rád i Kunderu, Čapka, Klímu, Topola. Ale ti mě – myslím -  neovlivnili.

Čím vás ovlivnil Hrabal?

Asi nejspíš právě těmi dlouhými, opakujícími se větami, spontaneitou písemného projevu

A koho máte rád ze světové literatury?

Líbí se mi třeba Chuck Palahniuk. Teď zrovna čtu Písečnou ženu od Kóbó Abeho, což je úžasná kniha. Mám rád Eduarda Limonova a jeho knihu Já, Edáček. Neuvěřitelně provokativní. A dál třeba J. P. Donleavyho nebo Márqueze, z těch ještě starších Dostojevskij.

Jak vznikají vaše texty?

Osmdesát procent textů, které napíšu, jsou nepoužitelné. Důležitá věc je najít námět. Mojí výhodou i nevýhodou je, že nemám naučené literární postupy. Ti, kteří je mají, tak jsou asi schopni to napsat, když narazí na dobrý námět. To já neumím. U mě námět a styl vyprávění musí zaklapnout do sebe; ale zas když se to podaří, je z toho něco originálního. A nedokážu to vymyslet, jenom to cítím. Teď si třeba myslím, že mám fakt dobrý námět, ale mám problém, že to nedokážu napsat. Zkouším to různým stylem, aby se to propojilo dohromady, ale nejde to.

Když už se jednou rozjedete, pak to jde?

To nikdy nevím, nepoznám to; až po tom, co to odložím, a podívám se na to po delší době, třeba po půl roce. Jediné poznávací znamení je, když se vrtám v textu a pořád dokola přehazuju slova a text pořád nefunguje, tak je to špatný námět. Nestojí za to o něm psát.

Komu ukazujete rukopisy?

Nejdřív je to Jirka Vohradský, vedoucí naší laboratoře, který má dobrý vkus. Ukazuji mu všecko; někdy řekne, že je to kravina, a má pravdu. Kdyby mi neřekl, že tahle poslední kniha je dobrá, tak bych ji nikam dál neposlal. A stejně to pak ještě trvalo pět let, než jsem se k tomu odhodlal. A pak je to zmíněný Martin Svoboda z nakladatelství Argo. Když tihle dva lidi řeknou, že se to dá číst, tak je to v pořádku.

Jak jste přišel na styl vaší oceněné knihy? Je hodně specifický: opakují se často slova i věty, místy chybí interpunkce, číslovky jsou psané číslicemi místo slov, používáte zkratky.

No, nepřišel, vzniklo to samo ve spojení s námětem. Ten text v oranžové knize (Láska v době globálních klimatických změn – pozn. red.) je i jedna velká provokace, tím opakováním frází, nesprávnými přivlastňovacími zájmeny a dalším. Někde jsem schválně dával interpunkci tam, kam nepatří. Když všichni píšou číslovky slovem, tak já je napíšu číslicí.

Proč píšete „jsem v Indii, Bangalore“, a ne „jsem v Indii v Bengalúru“, jak by to správně mělo být?

A nezní vám to líp? Je to takové telegrafické. Výčet faktů; žijeme v takové době, ne?

Vypravěč knihy, český vědec, je na vědecké konferenci v Indii. Vzpomíná na kolegy v Česku, kteří jsou rasisti. Ale když se pak sám má milovat s Indkou, bojí se, že mu bude páchnout. Celá kniha působí dost autobiograficky, byl jste někdy v té situaci?

Nebyl, to jsem si vymyslel.

Bylo cílem říci, že někdy jsme všichni rasisti?

Psychologové vám potvrdí, že když vám někdo řekne silné tvrzení, jako třeba v knize kolegové opakovali vypravěči, že Indky smrdí a jsou špinavé, tak se pak podle toho nevědomky chováte. A mě zajímá, co se stane v situaci, která je v přesném rozporu s tím, co vám lidé říkali - jako například v té, v které se ocitne hrdina knížky. Musíte si s tím nějak poradit. Dostat se přes předsudky, což není jednoduché, přestože vidíte na vlastní oči, že jsou nesmyslné. Někteří lidé žijí se svými předsudky celý život. Předsudky nejsou vždycky špatné, lidský mozek si je vytváří odedávna, umožňují nám přežít. Nevrtat se v něčem, co neznám, nevyčnívat, nechovat se nekonformně – to je nejbezpečnější způsob přežití.

Sdílené předsudky držely odedávna kmen v jednotě oproti ostatním kmenům.

Jenže globální svět nás dostává do situace, kdy některé předsudky už technicky nefungují. Když jsem žil v Austrálii, moji nejlepší kamarádi byli Asiati, chodil jsem s Kolumbijkou. Tam není možné se chovat rasisticky, člověk by nepřežil.

Proč jste se rozhodl vydat tu knihu zrovna teď? Přišlo vám, že je tohle téma aktuální a je potřeba o něm mluvit, protože zdejší společnost je rasistická?

Jo, ale myslím i doufám, že je to jen z nedostatku zkušenosti. Když jsem žil v Austrálii, byl jsem jednou v Česku na návštěvě. Mluvil jsem se svým kamarádem, kterého jsem znal od školky, a vyprávěl jsem mu, že moje přítelkyně je Kolumbijka, a on ohrnul nos, že to je nějaká Indiánka. Ale já mu řekl, že není Indiánka, že její dědeček a babička byli Němec a Španělka, kteří emigrovali do Kolumbie. Řekl, že je to jedno, že každá Kolumbijka je Indiánka a že je černá. A myslel to vážně. Už jsem mu nic neříkal, protože jsem pochopil, že to nemá smysl; že mu to nevysvětlím. Musel by to zažít na vlastní kůži.

V hlavní rovině knihy je zástupce vyspělého světa se svými předsudky v zaostalé Indii. Ale je tam ještě další rovina: vzpomínáte, když jste se v 90. letech vydal jako chudý občan z postkomunistické země na Západ, na Island. Podařilo se nám od té doby vymanit ze škatulky „chudých lidí z Východu“ - což je také předsudek, jen uplatňovaný proti nám?

Dodneška to vidím ve vědě: když jste ze zemí východní Evropy, tak se vám publikuje mnohem hůř, než když jste třeba z Austrálie. Když jsem své práce prezentoval coby zástupce univerzity v Queenslandu a měl tam připsané ještě spolupracovníky z Norska, tak mi chodily posudky typu: Josefe, moc se nám tvůj článek líbí, jen tomuhle nebo tomuhle nerozumíme. Jestli bys nám to nemohl líp vysvětlit anebo to opravit. Kdežto teď třeba pošlu článek se stejnou hodnotou, dostanu zpět čtyři věty ve smyslu, že je to celé blbost, nemá smysl to dělat a zamítá se. To jsou předsudky vůči nám, které třeba ve vědě trvají. Nevím, jak je to na civilní úrovni. Myslím, že je to v každém z nás, i když si myslíme, že ne. Ještě v Austrálii jsem jednou od šéfa dostal za úkol napsat posudky na dva články. Jeden byl z Cambridge a druhý odněkud z Ruska. Dopředu jsem k tomu přistupoval s tím, že ten z Cambridge bude skvělý a ten z Ruska hrozný. A bylo to přesně naopak. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil svůj předsudek.

Čím se nyní zabýváte v laboratoři?

Jedním z nejzákladnějších procesů vzniku organismů včetně člověka. Říká se mu splicing. V našich genech jsou takové malé kousky, o nichž se neví, k čemu tam jsou. Když z genetické informace vznikají proteiny, jedny ze stavebních kamenů lidského těla, musejí se tyhle kousky v genech najít, vystřihnout a zbytek zase poslepovat – tak vzniká organismus. Nikdo neví, proč tam tyhle malé kousky jsou.

Když děláte vědu a literaturu, pomáhá si to navzájem?

Ne, jsou to úplně odlišné světy.

Vytváří to aspoň nějaký vnitřní balanc?

Ne. Pere se to ve vás. Říkal jsem si, že s tím psaním musím skončit, protože vědou se živím a psaním bych se neuživil. Ale nejde přestat. Já musím psát bez ohledu na to, jestli to někdo vydá, abych si tím ujasnil své pohledy na svět.

Ještě k emigrantství. Vykořeněný člověk přichází o domov i přátele, vidí svět obnažený, ale určitě také něco získává.

Když někam přijedete na dovolenou na tři týdny, poznáte maximálně to, co se tam jí a čím se tam platí, ale když někde žijete třeba tři roky, to je jiné kafe. Dozvíte se hlavně spoustu věcí o sobě. Musíte zabojovat a vypořádat se se ztrátou domova, přátel a rodné řeči, a to jsou v životě člověka důležité věci. Klade to nároky na lidskou osobnost. Musíte se naučit cizí jazyk. Najít si přátele. Odhodit předsudky, které v novém prostředí najednou nefungují. Protože člověk je konfrontovaný s novými, nečekanými a často obtížnými situacemi v neznámém prostředí; pozná sám sebe a musí si ujasnit, co chce, protože je k tomu přinucený. A když to ví, tak ho to provede jak světem, tak životem.

Na svůj věk působíte mladě, cestováním jste si možná mládí prodloužil. Máte rodinu?

Mám syna, který žije s matkou, ale nežijeme spolu.

Jak vypadá váš běžný den?

Ráno stanu, dvě tři hodiny se snažím něco psát. Pak jdu do práce do laboratoře. Cvičím na basu, i když kapela se nám teď rozpadla.

Co to bylo za kapelu?

Jmenovali jsme se Kořeny bazénu, protože jsme zkoušeli pod plaveckým bazénem v Radlicích. Vana bazénu je podepřená pilíři a pod ní je úžasný prostor. Mám kamaráda, který tam dělá údržbáře a umožnil nám tam zkoušet. Nad hlavou máte cca 2000 tun vody, je tam úžasná akustika. Ale rozpadli jsme se.

Co jste hráli?

Měli jsme klávesy, basu, kytaru a bicí, takový psychedelický bigbít.

Napsal jste dvě knihy, z nichž jedna dostala cenu, přesto říkáte, že nejste spisovatel. Připustíte to po třetí knize?

Třeba žádná nebude.

A když bude? U předchozích jste čerpal ze zážitků z ciziny, o čem by byla ta příští?

Nebude z Čech. Tady nemám žádný námět, snad kromě toho, že jsou tu lidi obecně hulvátští a protivní, aspoň na první kontakt.

Je tu i něco pozitivního?

Ale jo, třeba Praha je krásná, jídla, aut a sekaček na trávu máme hromady, žije se tu dobře, ne? TV taky máme. Našel jsem si tady i hezké věci, například ženský jsou tady hezký. I když se tu cítím vykořeněně, jak jsem říkal. Ale ta vykořeněnost nevyvěrá z místa, nýbrž ze mě.