Upřímný svědek

O málokom lze napsat, že je žijící legendou, aniž by to působilo nadneseně či přepjatě. Ivan Klíma (1931) si však toto označení zaslouží - i proto, že by proti němu nepochybně protestoval. Jak už to u velkých osobností bývá, je skromný a milý člověk, který si při rozhovoru na nic nehraje a snaží se být upřímný a kritický zejména sám k sobě. Ivan Klíma je jedním z našich nejpřekládanějších spisovatelů, významný novinář a svědek běsů 20. století. Dnes slaví pětaosmdesáté narozeniny.

Našeho předního literáta jsme přitom málem ztratili dřív, než napsal svou prvotinu. Kvůli židovskému původu totiž skončil v koncentračním táboře. Na rozdíl od řady příbuzných měl štěstí a přežil. Po válce vstoupil (pod vlivem svého otce) do komunistické stranya s nadšením budoval socialistickou vlast. I když mu realita dávala stále jasněji - například zatčením otce za smyšlenou protistátní činnost – najevo, že nový režim je totalitní, nechtěl si to přiznat.

Že se bránil otevřít oči, nevíme nějakou náhodou, ale díky jeho otevřenosti: i o svých omylech vypráví otevřeně a bez nedůvěryhodných „ale“. Kdo se o tom chce přesvědčit, nechť si přečte jeho výjimečné dvoudílné paměti Moje šílené století.

V šedesátých letech už si ale o režimu iluze nedělá . Píše do Literárních novin a užívá si politické oblevy. Na rozdíl od kolegů, kamarádů a většiny společnosti ovšem nevěří tomu, že to může vydržet. V jednom z rozhovorů pro Respekt o tom vypráví:

„Já jsem byl jeden z nejskeptičtějších lidí z celé naší skupiny a nejvíc si vědomý toho, že to není možné a nemůže to fungovat, pokud se neobnoví demokracie. Napsal jsem o tom tehdy článek do Literárních novin, jmenuje se Jeden projekt, jedna strana - a dokazuji tam, že aby mohly vyvstat jiné projekty, musí tu být systém s více stranami. Navíc tam komunistickému režimu dokládám všechny jeho zlé činy a to ještě ostřeji než Ludvík Vaculík na IV. sjezdu československých spisovatelů v červnu 1967 (L. V. tam mimo jiné prohlásil, že„za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka“; pozn. red.). Jenom zločiny, jenom lži, asi dvacet nejhorších jich tam vypočítávám. Nicméně rok 1968 přinesl takové národní sepětí, které bylo svým způsobem ještě větší než v roce 1989. ten přišel přes noc a za pár dní to bylo hotové, ale rok 1968, to se vyvíjelo postupně a zvolna to gradovalo. Probíhal tam opravdu zápas a Sověti čekali za dveřmi, čili bylo to takové hektické.“

Vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa mu dal za pravdu. Klíma zvažoval emigraci, v roce 1969 byl dokonce v zahraničí, takže by to bylo snadné. Nicméně se rozhodl, že jeho místo je doma. Pochopitelně v disentu, kde jej zastihla sametová revoluce v roce 1989. Ještě v sedmdesátých letech se spřátelil s jedním z nejslavnějších amerických spisovatelů Philipem Rothem. Ten přijel kvůli chystané knize do Prahy a setkal se tu se zakázanými spisovateli. Když viděl, čemu čelí, zřídil po návratu do USA agenturu, která pomáhala vydávat jejich knihy v zahraničí. Po pádu komunistické totality v roce 1989 mohly Klímovy knihy (zmiňme třeba Milence na jednu noc či Bezvadný den) konečně vycházet i doma. Pravda ale je, že zájem zahraničních nakladatelství ještě vzrostl.

Česká společnost má štěstí, že má takového intelektuála a spisovatele. Je obdařen nejen velkým talentem, ale hlavně ochotou podávat svědectví o našich novodobých dějinách.

Za celou redakci Respektu přejeme Ivanu Klímovi k narozeninám jen to nejlepší.