Krvavé ručičky Emanuela Moravce mohly být méně tradiční

„Jedno strašidlo však přece lijákem se krade k řece / Jak tak blátem ťape, z ručiček mu krev kape / Drhne, meje, ale krev nesmeje / Ta krev tě prozradí, krkavče / Zle je, zle je. Oprátka se směje / No tak je zle, dobře Moravče / Houpá se hlava hloupá/ o jednoho otrapu zas bude míň v Gestapu,“ zpívali ve čtyřicátých letech z americké emigrace Jiří Voskovec a Jan Werich. Terčem těch satirických veršů byl plukovník Emanuel Moravec.

Kdyby byly československé dějiny komiks o superhrdinech, byl by Moravec ukázkový arci-zloduch –  jakýsi Tučňák k Batmanovi Eduarda Beneše. Dějiny si plukovníka československé armády a bývalého legionáře pamatují jako největšího „zrádce národa“. Jako výstavní symbol kolaborace s nacisty, jimž během okupace horlivě pomáhal kontrolovat československý národ z pozice ministra ve vládě protektorátního prezidenta Emila Háchy. Moravec byl nicméně osobnost podstatně komplikovanější. Významný legionář, vyznavač idejí T.G. Masaryka, přední vlastenec, který se do poslední chvíle snažil přesvědčit Beneše, aby se československá armáda bojovala. Otázka, jak se z hrdiny stal kolaborant, tak přitahuje historiky. Proměnu se snaží nově zachytit i televizní film Anatomie zrady, jehož první část vysílá v neděli večer ve 20:10 ČT1. Druhý díl je na programu příští neděli.

Všechny zásadní zvraty

Plukovník Moravec se jako výrazná postava v televizní dramatizaci osudových kapitol československých dějin neobjevil poprvé. Strhl k sobě pozornost ve druhém díle seriálu České století (2013) nazvaném Den po Mnichovu – a to nejen proto, že vynadal Benešovi, ale i proto, že tvůrci do role holohlavého zásadového vojáka obsadili zpěváka Daniela Landu, který Moravcovi propůjčil buldočí naštvanost boxera, jemuž zakázali bojovat. Zůstaneme-li ještě chvíli u komiksové analogie, pak Anatomii zrady režiséra Bisera A. Arichteva a scenáristů Lucie Konášové (Ordinace v růžové zahradě,Sama v čase normálnosti,Anděl Páně) a jejího manžela Josefa Konáše, s nímž napsala scénář z období heydrichiády Operace Silver A., je možné vnímat i jako jakýsi spin-off Českého století. Projekt, v němž hlavní roli dostane jedna z výrazných okrajových postav, která by unesla vlastní film.

Moravcův život je rozhodně pozoruhodný. Zahrnuje v sobě víceméně všechny zásadní zvraty rodící se a mladé Československé republiky, s jejímž ideály byl plně ztotožněný. Sloužil v československých legiích v Rusku – odtud si přivedl i svoji první ženu, s níž měl dva syny. Podporoval Masaryka – držel dokonce v roce 1937 čestnou stráž u jeho rakve. Byl považovaný za čelního představitele prvorepublikové armádní elity a jeho hvězda v armádě prudce stoupala. Jako uznávaný teoretik a historik vojenství publikoval v časopisech a novinách včetně Přítomnosti Ferdinanda Peroutky. Opakovaně varoval, že největším nebezpečím pro Československo je nacistické Německo a že je třeba se připravit na válku.

Zároveň ve své knize Obrana státu vyjádřil sympatie k fašismu. Po Mnichovu, kapitulaci armády a Benešově odchodu do exilu dal svoje schopnosti aktivně do služeb okupantů jako ministr školství a lidové osvěty v protektorátní vládě. Ve své dikci připravoval od roku 1942 tuzemskou obdobu Hitlerjugend, která měla československou mládež plně vychovávat pro věc Třetí říše. Své dva syny poslal do německé armády (jeden sloužil u SS), nejmladšího pak do internátní německé školy. A 5. května spáchal sebevraždu.

Mrtvý hrdina do každé rodiny

Anatomie zrady se soustředí hlavně na Moravce – kterého výrazně hraje Marián Labuda ml. – v letech 1938 – 1945 a na jeho „ideovou otočku“. Několika flashbacky se vrací ve vzpomínkách do jeho zkušenosti během první světová války z ruské fronty. Ty mají umožnit víc proniknout do mysli muže, jehož psychologický profil byl (kulantně řečeno) složitý. „Vy nejste normální,“ říká mu Beneš slovy scénáře Pavla Kosatíka v Českém století. Měl tím na mysli hlavně jako touhu bojovat jako jediné východisko z nastalé situaci a zajistit tak válečného mrtvého hrdinu do každé československé rodiny.

Moravec měl ale i další komplikované stránky: obrovské ego, slabost pro náctileté dívky, život na vysoké noze, pocit velikášství a obrovský obdiv k autoritám (fascinoval ho Benito Mussolini), kterým byl ochotný sloužit a k nimž se toužil upínat. Autoritu Masaryka tak nahradila autorita Hitlerova, když jej opustil Beneš, a přimknutí se k Německu si vyložil strategicky jako nejlepší volbu pro malý národ, který nebojoval.

Jeho komplikovaná povaha proplétající se s velkými dějinami na šedé půdě bolavého tématu kolaborace tak skýtala v podstatě ideální materiál pro moderní trend v audiovizuální tvorbě – tedy lidštější přístup k historickým osobnostem. Jinými slovy, sundat je z piedestalu hrdinů či zloduchů a pokusit se je ukázat jako lidi s různými motivacemi, touhami, ideály, slabostmi. A kteří utvářejí svými rozhodnutími dějiny, jež nejsou ze své podstaty přehlednými kapitolami z učebnic dějepisu, ale naopak neuspořádané, chaotické, náhodné, nelineární. Anatomie zrady ostatně už názvem slibuje takový polidšťující pohled, který ukáže člověka za „zrádcem národa“. Smyslem přitom není relativizace Moravcových činů v duchu konstatování, že „všechno je to vlastně složitější“ a z odstupu se to snadno soudí. Případný argument, že se snažil pragmaticky přežít, je pravda jen částečná – Moravec byl aktivním podílníkem na moci, s níž spojil své ambice.

Film o Moravcovi je nicméně rozkročený napůl mezi moderním psychologizujícím přístupem, který umožňuje jít za dějinné mýty - a standardním didaktickým pojetím, které historii přehledně uhlazuje a vykládá. Nechává jí kráčet výrazné muže, kteří v okamžicích osudových rozhodnutí popíjejí rozjímavě koňak v temně nasvícených kancelářích nebo se mění v otylé alkoholiky v momentech, kdy se jim propadá půda pod nohama. Případně coby solitéři zhlížejí z Hradčan na Prahu, kterou se buď chystají opustit jako Beneš s kufrem v ruce – nebo v ní dostanou šanci zůstat a ve své představivosti ji zachránit jako Moravec.

Ten příznačně ve filmu v podstatě existuje mimo protektorátní vládu jako jediný přisluhovač zla. Konvenčními, romantickými nebo dramatickými záběry na stověžatou matičku film rozhodně nešetří při evokování různých pocitů na škále národního cítění. Tradiční motivy jako „mnichovská zrada“ jsou v něm pevně zakořeněné a opakované jako základ pro historické trauma, k němuž se je možné v kolektivním vědomí utíkat jako k výkladové jistotě i omluvě.

Solidní přírůstek

Na druhou stranu Anatomie zrady zkouší Moravce pochopit jako otce tří synů, přelétavého  manžela zvyklého na život na vysoké noze a profesního kariéristu, jenž chce zároveň pragmaticky vést národ k jediné možné budoucnosti, která mu z jeho strategických vojenských úvah v nové konstelaci vyšla. „Do nového zítřku, který je českému národu zaručen jedině věrností Říši,“ jak hlásá v roce 1942 k dvousettisícovému davu Čechoslováků, kteří přišli přísahat věrnost Německu na Václavské náměstí.

Zatímco pohled na manželství je spíš konvenční podobně jako flashbacky do Ruska a ani jedno o Moravcově psýché a motivacích nakonec nic moc neříká, vztah k jeho třem synům komplikuje představu o oportunismus „trochu pro mě, trochu pro národ“. Své syny obětuje, protože skutečně věří, že v Německu je budoucnost. Skoro se tu rýsuje jiný, potenciálně nesmírně zajímavý film, který by zásadně pootočil perspektivu, odsunul Moravce z centra a vyprávěl válečný i poválečný příběh jeho potomků.

Moravcovy projevy – hlavně ty rozhlasové, v nichž pacifikoval národ a prosazoval politiku nacistů – představují jednu z důležitých dramaturgických linek filmu. Jejich prostřednictvím se ukazuje jeho myšlení, které je klíčem k pochopení jeho ideologické otočky o 180 stupňů. Není jen poskok. Vyjevuje se jeho pragmatická politika, která nebyla jen „pomstou“ Benešovi, ale často dávala větší smysl, než se může z odstupu zdát. Jako třeba když po atentátu na Reinharda Heydricha apeluje na Háchu, že je třeba ukázat co největší loajalitu k Říši a zabránit dalšímu vraždění, které Němci chystali jako odplatu. Není jasné, kde končí služebnost a začíná patriotismus. V několika momentech, když se v něm pere vojenská čest, oportunismus, vlastenectví, touha po dobrém bydle a velikášská představa, že pomáhá zachraňovat národ, je Anatomie zrady nejzajímavější. Jedním z posledních projevů je ten, kdy Moravec podobně prozíravě, jako kdysi předjímal pohnutky nacistů, varuje před Benešovou nákloností k Moskvě, která o tři roky později přinese Československu čtyři dekády devastujícího vazalství.

Anatomie zrady není tak vzrušující a provokativní jako České století. Přesto jde o solidní přírůstek do dramatických rekonstrukcí kapitol tuzemských dějin. I proto, že rozšiřuje pole historických figur o ty méně „výstavní“ a atraktivní, které vyobcováváme z imaginárního „národa“ - k němuž ale neoddiskutovatelně patří. Jen škoda, že se tvůrci odvážněji nepouští do kolaborace jako morálního a filosofického problému, který měl (a má) rozhodně širší a obyčejnější rozměry, dopady i podoby, než je Moravcova prominentní a nesympatická tvář.