0:00
0:00
Kultura11. 9. 20154 minuty

To byly časy informační přesycenosti s pevnou linkou

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

Snad za to mohl jetlag, ale obávám se, že nikoli. Když nevydržíte na divadelním představení ani do přestávky, klidně si namlouvejte, že je to jen kvůli tomu, že jste předtím seděli devět hodin v letadle, a ne kvůli tomu, že už se prostě na tu tragédii, kterou přitom vydávají za komedii, nemůžete dívat. Ano, v sobotu jsem se byl podívat na zakončení Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě. A stále mě pronásledují obrazy, jak se Jan Cina s Petrem Vančurou oblečení do ženských šatů hahaha pitvoří před publikem, zatímco Tereza Voříšková na stole dělá na Janu Sklenářovi hahaha legrační kopulační pohyby. Jo a taky tam byla Naďa Konvalinková, která Jiřího Vyorálka s Lenkou Krobotovou hahaha plácala po zádech. Celé se to jmenovalo bůhví proč Romeo a Julie a režírovalo to duo SKUTR, na které si už budu dávat pozor. Ani jsem neměl chuť si udělat fotku.

Autor: Jan H. Vitvar
↓ INZERCE

Pozor - ovšem v dobrém slova smyslu - je nutné dávat také na Landscape festival. Na Nákladovém nádraží Žižkov trvá až do konce září a v pondělí tu proběhly další vernisáže. Přehlídku realizací ve veřejném prostoru, architektuře a landartových aktivit Galerie Jaroslava Fragnera doplnila o výstavu Industriální topografie. Čili fotek a plánů původně průmyslové architektury, která u nás prošla v posledních letech konverzí a dnes slouží jiným účelům. Karlínský barák, ve kterém píšu tyto řádky, zde nechybí. Já trošku pokoutně využil příležitost vylézt na střechu Nákladového nádraží, abych si vychutnal jeho architekturu ještě v předkonverzní podobě a z ptačí perspektivy se podíval na půvabné landartové zásahy na vlakových platformách.

Autor: Jan H. Vitvar

V úterý se za mnou zastavila Barbora Johansson Pivoňková s Evou Šmerdovou, které točí dokument Vejdi ven o Paralelní Polis. Ježišimarjá, já bych na Paralelní Polis úplně zapomněl! Tak jsme si pěkně popovídali o dopadech na společnost, který institut kryptoanarchie má; respektive o tom, že o žádných nevím, s výjimkou toho, že má díky němu bitcoin pěknou reklamu a že snad už frčí v hipsterském prostředí. Což je jistě ta nejdůležitější věc, jíž by měla naše společnost řešit, když chce vyjít ven ze svých problémů.

Autor: Jan H. Vitvar

O stejném tématu sem si pak ve středu popovídal i s Dušanem D. Pařízkem ve Vídni. Tedy o těch skutečných problémech, které bychom měli řešit. Rozhovor s ním si můžete přečíst v pondělí v tištěném Respektu, udělali jsme ho při příležitosti jeho vpravdě oslnivého úspěchu: koncem srpna dostal v anketě dvaačtyřiceti kritiků ze všech německy hovořících zemí cenu za Hru roku a dalších pět cen. Včetně trofeje pro Nejlepší herečku, jíž se stala Stefanie Reinspergerová. Ve Volkstheateru zrovna s kolegou Rainerem Galkem projížděla text Nory3, která má v Pařízkově režii premiéru tuhle sobotu. Mě potěšilo, že přes všechen stres působili uvolněně a přátelsky, což se o českých hercích přistižených ve zkouškových nedbalkách často říci nedá.

Autor: Jan H. Vitvar

Uvolněná atmosféra panovala taky na čtvrteční vernisáži Skvělého nového světa v holešovickém DOXu. Název je to pochopitelně ironický, neboť takhle rozjitřující výstavu v Česku jen tak neuvidíte: Leoš Válka s Michaelou Šilpochovou na ni sezvali autory, kteří komentují dystopické vize budoucnosti z románů Aldouse Huxleyho, Georga Orwella a Raye Bradburyho. Je tu hypperrealistická socha obyčejného člověka od Zarka Baseského, Numenova igelitová prolézačka, do které si hned vlezl Krištof Kintera s veškerým svým potomstvem, a taky tu spí performeři z Farmy v jeskyni v plastikových kostkách.

Kintera sám tu vystavuje svého legendárního Plumbaře, který pomalu slaví dvacáté narozeniny. Čemuž odpovídá roztomilý detail: schránu vyrobenou z olova Krištof vytvořil v reakci na svůj dobový pocit, že je příliš obklopen informačními podněty a potřebuje se od nich izolovat – tedy s výjimkou telefonu, který je v plumbařské buňce přítomen. Jde pochopitelně o pevnou linku. Tehdy bylo nepředstavitelné, že nás ony informační podněty budou jednou obklopovat ještě v mnohem větší míře a doslova na každém kroku. Tak jsme si se sochařem zavzpomínali na idylická, informačně skrovná léta - a já měl skoro chuť se v Plumbařovi hned zavřít a izolovat se v něm na pěkně dlouhou dobu. Nebo aspoň do příštího pátku, kdy vyjde další Pražská kavárna.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].