Série Allen vs. Farrow může nahlodat i ty, kteří nevěří, že režisér zneužil dceru Dylan

K obvinění, že Woody Allen v roce 1992 zneužil svou sedmiletou dceru Dylan, a k dramatickému rozchodu režiséra s jeho tehdejší partnerkou, herečkou Miou Farrow, se vrací nový dokument Allen vs. Farrow. Čtyřdílná série z produkce HBO, která kombinuje intimní zpověď a investigaci, dává prostor a hlas oběti - podobně jako dva roky starý titul Leaving Neverland, jenž odhaloval sexuální zneužívání chlapců ze strany popové hvězdy Michaela Jacksona.

Série je vyprávěná z perspektivy Allenovy protistrany i proto, že filmař, který jakákoliv obvinění odmítá stejně konzistentně, jako na nich jeho dcera už třicet let trvá, se odmítl na dokumentu podílet. Jacksonův případ je nicméně o poznání jasnější než ten Allenův. Dokumentaristé Amy Ziering a Kirby Dick v něm nechávají hlavně v prvních dílech prostor pro otázky i pochybnosti. Přesto má dokument ukazující trauma spojené se zneužíváním i mechanismy moci sílu nahlodat přesvědčení „Allenova tábora“. Vidět by jej každopádně měli ti, kdo Dylan věří, i ti, kdo jí nevěří.

V základních obrysech zná jeden z nejpropíranějších hollywoodských skandálů téměř každý. Woody Allen a Mia Farrow tvořili dvanáct let ideální hollywoodský pár. Chodit spolu začali v roce 1980, dva roky poté, co Allen získal Oscara za režii a scénář za Annie Hall. On slavný a uznávaný filmový režisér, milovaný newyorský intelektuál a nedotknutelná instituce, ona křehká hvězda z hollywoodské rodiny, kterou vystřelila ke slávě role ve filmu Rosemary má děťátko. Natočili spolu třináct filmů, Allen dal Farrow jedny z nejlepších hereckých příležitostí v kariéře. Slavní, bohatí a zamilovaní si posílali tajné signály přes Central Park do svých protilehlých bytů. Farrow žila v tom svém se svými sedmi adoptivními dětmi. Allen, který o děti nejevil přílišný zájem, zase ve svém.

V roce 1985 Farrow adoptovala dceru Dylan (Allen tento krok učinil v roce 1991) a o dva roky později se páru narodil syn Ronan. V roce 1992 se partneři rozešli a rozpoutala se mezi nimi soudní bitva o opatrovnictví jejich dětí poté, co si Allen začal sexuální vztah s adoptivní dcerou Farrow Soon-Yi a sedmiletá Dylan jej obvinila ze sexuálního zneužití. Za něj nebyl nikdy stíhán či uznán vinným.

Odhrnout známé vyprávění

Dokument se ale dívá za mediálně známý narativ. Autoři se s pomocí investigativní novinářky Amy Herdy probírají soudními záznamy, svědeckými výpověďmi, lékařskými zprávami sociálních pracovnic, jež ověřovaly, jestli si Dylan vymýšlí, domácími videi i nahrávkami tajně pořízených rozhovorů. K tomu zpovídají Dylan, Miu Farrow, její další adoptivní děti, rodinné přátele, právníky, terapeuty, soudní znalce i státního žalobce, který sehrál klíčovou roli v případu trestního stíhání Allena.

Vracejí se ke skandálu a ukazují, jak v něm měla navrch mocnější a populárnější strana podporovaná nejlepšími právníky a skvěle fungujícím PR týmem v čele s prominentní agentkou Leslee Dart. A jak byla zvýhodňována kulturou tolerance uvnitř zábavního průmyslu i americké společnosti, jež panuje vůči přešlapům mocných mužů, nota bene celebrit, z nichž žije jak branže, tak novináři. Materiály dohromady dávají obrázek, kdy moc a peníze mohou měnit narativ, zastrašovat a umlčovat hlas oběti. A dokument naznačuje, že se Allenovi a jeho týmu podařilo části vyšetřování zmanipulovat.

Perspektiva dokumentaristů je přiznaně empatická vůči Dylan, která se ztratila v dobové mediální bouři a dvacet let o své zkušenosti veřejně nemluvila. Hlavní postavou byl Woody Allen jako jeden z nejoslavovanějších hollywoodských režisérů a geniální autor filmů zbožňovaných stamiliony diváků, z nichž mnozí – včetně autorky textu – je považují za formativní zážitek. „Není to o něm. Woodyho příběh už venku existuje,“ poznamenal jeden z autorů Dick Kirby v rozhovoru pro Washington Post s tím, že záměr byl dát prostor Dylan.

„Trvalo mi dlouho smířit se s tím, že můžete někoho milovat a zároveň se ho bát,“ říká tak Dylan Farrow na začátku dokumentu. A všemi díly se pak v jejích výpovědích prolíná motiv katarze a úlevy z toho, že ji někdo bere vážně, naslouchá jí, a dokonce věří tomu, co říká. Zpochybňování a nedůvěra totiž definovaly její příběh od samého začátku. Ten přitom zůstával od roku 1992 stejný: sedmiletá Dylan tehdy své matce popsala, jak ji Woody Allen odvedl mimo dohled zbytku rodiny, jež si hrála na zahradě,  na půdu letního sídla Mii Farrow ve státě Connecticut a sexuálně ji tam zneužil.

Dokument přesné detaily odhaluje postupně, bez senzace, v kontextu Allenova chování a vztahu k Dylan, jejž chůvy, rodinní přátelé i psychiatři popisují jako „nevhodně intenzivní“ a sexualizovaný. „Byla jsem neustále v jeho sevření. Pronásledoval mě,“ rekapituluje Dylan a popisuje momenty, kdy ji Allen vysvětloval, jak mu má cucat palec, nebo se s k ní tulil v posteli jen ve spodním prádle. Jsou to scény, které potvrzují svědci - i domácí videa, jež pořizovala Mia Farrow a v nichž dítě vypráví o tom, co se mu dělo a že se mu to nelíbilo. Dylan říkala stejnou verzi událostí jako dítě terapeutům i policii, jako dospělá pak v roce 2014 a 2017 na stránkách New York Times a Los Angeles Times.

Divný neznamená pedofil

V nedávném životopise Apropos of Nothing, z nějž dokumentaristé citují a který je jedním ze zdrojů nahrazujících Allenův hlas, filmař přiznává, že malé Dylan naprosto propadl. Zásadně ale popírá, že by v tom bylo cokoliv sexuálního. I jeho verze zůstává třicet let neoblomně stejná. V dobovém rozhovoru v pořadu 60 minut obvinění své dcery odbyte bonmotem, že „kdyby byl býval chtěl zneužívat děti, měl k tomu plno příležitostí v minulosti“ - a že nedává smysl, aby se pedofilní tendence náhle objevily u sedmapadesátiletého muže.

Poté, co padne obvinění ze sexuálního zneužití, Allen to za pomoci svého týmu vysvětlí jako pomstu zhrzené ženy a špatné matky, která se mu mstí za to, že se zamiloval do její další adoptivní dcery Soon-Yi, kterou si později vzal za ženu. Farrow objevila v roce 1992 v jeho bytě sexuálně explicitní fotky Soon-Yi. Allenova uklízečka i vrátný v budově u soudu potvrdili, že dívka chodila do Allenova bytu ještě v době, kdy byla na střední škole. Allen trval na tom, že jejich vztah začal, až když jí bylo jednadvacet. Podle Allenovy verze Farrow následně přesvědčila Dylan, že otec ji zneužil, implantovala do její mysli vzpomínky, které neexistovaly, a naučila ji, co má říkat.

I dokument zpočátku nechává prostor pro verzi, že Allen je jen prostě antisociální podivín, který se k Dylan choval tak, jak se choval, protože neměl zkušenosti s dětmi a nevěděl, jak správně vyjádřit své emoce. V jednu chvíli nevhodné chování dokonce uznává a slíbí tehdejší partnerce, že půjde na terapii. Právě kultura terapie, tak neodmyslitelná od života manhattanské vyšší střední třídy, nechává jistý prostor pro pochybnosti. Mia Farrow je na terapii až obsedantně závislá, pěstuje ji ve vztahu k sobě i svým dětem - a právě kultura terapie nahrává i verzi implantovaných vzpomínek, stírání hranice mezi skutečností a fantazií. S ubíhající stopáží se ale tento prostor zmenšuje.

Soon-Yi vždycky stála na Allenově straně. V roce 2018, kdy Dylan znovu veřejně zopakovala své obvinění v rozhovoru pro stanici CBS, vystoupila výjimečně na jeho obranu. „Co se stalo Woodymu, je tak znepokojující a nespravedlivé. Mia zneužila hnutí #MeToo a předvádí Dylan jako oběť,“ řekla v rozhovoru pro New York Magazine, který s ní vedla Allenova letitá blízká přítelkyně, novinářka Daphne Merkin. Ani Soon-Yi ale v dokumentu nevystupuje. Svoji zkušenost naopak popsaly další adoptivní děti Mii Farrow: Fletcher, Daisy a Ronan, který se jako novinář podílel na odhalení sexuálního zneužívání ze strany producenta Harveyho Weinsteina.

Dokument tak zachycuje i to, jak negativní dopad měl vztah Soon-Yi a Allena, na němž režisér neviděl nic zvláštního, na rodinu a další děti, z nichž řada jej považovala za svého otce nebo za otcovskou figuru. Život s traumatem je ostatně hlavním tématem minisérie. Čin sám, jakkoliv hrozný, je jen začátek. Jeho popsáním a přiznáním trauma nekončí, ale začíná. Bohužel se dokument ke konci nevyhne emotivní nátlakovosti a mohl se klidně obejít bez obligátních rozborů míry „perverznosti“ v Allenových filmech.

Pětaosmdesátiletý režisér označil dokument po jeho nedělní premiéře v prohlášení pro časopis Hollywood Reporter za „pomlouvačný kus plný lží“, jehož autoři „nemají zájem o pravdu, ale léta tajně spolupracovali s rodinou Farrowových“. Jak už bylo řečeno, jeho aktuální hlas v dokumentu nezazní – údajně proto, že jej tvůrci oslovili před dvěma měsíci a dali mu jen pár dní na reakci. Na konci každého dílu je konstatování, že Allen odmítá jakákoliv obvinění, že zneužil svoji dceru,. Stále tak zůstávají dvě verze příběhu s rozměry potenciální tragédie pro všechny strany. Příběh, který není uzavřený ani vyřešený - a nikdy nejspíš nebude.

Co ale v dokumentu zazní, jsou nahrávky telefonátů, které si na sebe vzájemně tajně pořizovali rozcházející se partneři Allen a Farrow uprostřed soudní bitvy. A mimo reflektory kamer a hledáček médií, kde může okouzlovat humorem a personou nervózního génia, se v nich vyjevuje jiný Allen. Bezcitný a manipulativní. Muž, který má všechno pod kontrolou. I s přihlédnutím k možné síle střihu a výpustky přesně ten typ, u nějž obvinění, že zneužil svou dceru, nezní najednou tak nepravděpodobně, jak ještě donedávna mohlo.