Řídit firmu jako prase

Českým dokumentárním filmem roku 2017 porota mezinárodního festivalu Ji.hlava vyhlásila Hranice práce Apoleny Rychlíkové. Cenu si zaslouží už jen za to, že se na rozdíl od řady jiných filmů (a že jich bylo v Jihlavě taky k vidění) na svět kolem nás – pardon za tu metaforu – nedívá z rychlíku, ale od tvůrců si vyžádal nasazení na hranici sebeobětování, jaké se tu opravdu nenosí.

Vyjádření poroty ovšem trefně obsahovalo i hlavní otázku, která se nad snímkem vznáší. „Porota oceňuje lidský vklad Saši Uhlové, která se na všednodenní skutečnost vykořisťovaných lidí dokázala podívat poctivě, konkrétně, empaticky, bez ideologizování. Ocenili jsme režijní přínos Apoleny Rychlíkové, která se stejně dokázala podívat na Sašu Uhlovou.“ Zobrazuje jejich film život oněch „hrdinů kapitalistické práce“, jimž ho Rychlíková věnovala, nebo spíš několik měsíců snahy Uhlové vyzkoušet si jejich dřinu z pozice vnímavé intelektuálky, která o tom pak publikovala sérii investigativních reportáží na serveru A2larm? Podle mě platí to druhé. Což ale nic nemění na tom, že tenhle dokument by neměl zapadnout a s nejvyšší pravděpodobností se to ani nestane.

Na vlastní brýle

Snímek z cyklu Český žurnál by měl v České televizi běžet až na Mikuláše, takže stručně děj. Uhlová se rozhodla na vlastní kůži v anonymitě vyzkoušet podmínky, v nichž pracují lidé odkázaní z různých důvodů na tu nejhorší práci na hranici minimální mzdy – či pod ní, jak se ukázalo Kormě chystaných tištěných reportáží se dohodla s Rychlíkovou, že ji při tom bude natáčet. Respektive že zachytí proměnu jejího rodinného života a sežene kameru, kterou Uhlová na svých brýlích vpašuje „do provozu“ a zkusí v něm něco zaznamenat.

Od jara tak obě nashromáždily materiál z několika firem, kam se Uhlová – pochopitelně nepřiznavší, že je novinářka – přes agentury přihlásila vždy na pár týdnů na tu nejméně hodnocenou práci. Do prádelny v nemocnici, balírny kuřat v drůbežárně, třídírny odpadu či do kasy v supermarketu. Uhlová se mimochodem investigativní studii věnovala tak dlouho, jak si to žádná zdejší redakce nemůže dovolit: nikdo tu nemá fondy, aby si nechal reportéra vyšachovat z jakékoli jiné práce po několik měsíců. Na čas se kvůli tomu sama pohybovala na hranici zadlužení.

Výsledný film ji zachycuje v pravidelném kolečku. Od shánění práce a úvah o tom, co ji asi čeká, přes první zkušenosti a rostoucí vyčerpání až po poměrně bolestný odchod od lidí, s nimiž sdílela jejich strasti a teď je opustí, zatímco jim nezbývá než zůstat. Napětí očividně roste i v její vlastní rodině, nejviditelněji ve chvíli, kdy se spontánně rozpláče poté, co její syn odmítá čím dál méně vídanou matku opustit a odejít na hlídání ke kamarádům; leč matku čeká další noční, čili se nedá nic jiného dělat.

Tohle je také nejsilnější místo v celém filmu. Uhlová bolestně ilustruje, co dennodenně podstupují tisíce lidí, jež nouze zahnala do existenčního kouta, ze kterého pro ně není úniku. A tahle frustrace se z ní díky citlivému zprostředkování Apolenou Rychlíkovou přenáší i na publikum. Jenže u Uhlové víme, že jde jen o emoci dočasnou a jaksi vypůjčenou, která se navíc před kamerou přetavuje v odhodlání s tím něco udělat, minimálně to tedy ukázat neinformované veřejnosti. Zatímco o lidech, do nichž se tyto pocity během let zažraly tak hluboce, až se změnily v rezignaci, se z filmu nedozvíme prakticky vůbec nic.

S výjimkou Romky pracující v prádelně totiž nikdo na kameru neříká, proč pracuje právě tam, kde ho Uhlová nalezla. Romka vysvětluje, co se dá tušit: že ji prostě nikde jinde kvůli barvě pleti nechtějí vzít. Za ostatní to občas Uhlová naznačí v permanentním voiceoveru, kterým komentuje reportážní záběry pořízené skrytou kamerou. Ale nikdy nepadne nic konkrétního. Jestli předtím měli lepší práci, co se pak stalo, jestli hledali jinde. Což jsou vzhledem k tomu, že je v republice aktuálně přes dvě stě tisíc volných pracovních míst (a těžko čekat, že všechna budou takhle mizerná), nabízející se otázky.

Hranice práce nabízí spoustu šokujících odhalení, ke kterým by neměla společnost zůstat vlažná. Že se ve firmách (a nejen té Babišově, o které se po zveřejnění reportáží mluvilo nejvíc) běžně porušuje zákoník práce. Že manažeři otevřeně zneužívají svízelnou situaci zaměstnanců a dovolí si k nim tolik jen proto, že je jim snadné namluvit, že nemají na výběr. Nebo že se v třísměnném provozu maká i na místech, kde to nemá žádnou výhodu, čili ani logiku. Ale to hlavní to snímek neobsahuje: co do těchto podmínek lidi přivedlo, a proč s tím nikdo – v čele s úřady práce – nic nedělá. I kdyby se po odvysílání filmu v daných provozech hypoteticky zlepšily poměry, pořád tu poběží neidentifikovaný mechanismus, který semele nepočítaně jiných osudů.

Systém, nebo nátura?

Samozřejmě by bylo snadné ho označit za onen Rychlíkovou často zmiňovaný kapitalismus. I z Hranic práce je ale zřejmé, že víc než o ekonomický systém jde o narušené mezilidské vztahy, které se staly tak automatické, že už je nikdo neřeší. Ti nahoře, ani ti pod nimi. Když vás přitom někdo odmítá pustit odskočit si od pokladny na toaletu nebo vám nedovolí vzít si na několikahodinovou směnu mezi hnijícím masem ani láhev s vodou, neznamená to, že mu to nařídil kapitalismus. Ale jeho nátura, která by neměla obstát v žádné společnosti, ať už se nazývá jakkoli.

Pamětníci si koneckonců nad záběry kuřat rotujících nad hlavami vysílených dělnic nebo potkanů jezdících po přepravníku s igelitkami připomenou, že úplně stejně to fungovalo v komunismu. Ano, nikam se tolik nespěchalo, člověk při návratu domů netrpěl tím, co všechno v těch lákavých výlohách si nemůže koupit, a spíš než za nedovolenou vodu ho z práce vyhodili za neopatrné řeči (nebo byl za ně naopak k takové práci přidělen). A ano, neexistovaly tak hanebně otevřené nůžky mezi těmi ekonomicky šťastnými a nešťastnými, dokonce bylo v obtížné životní situaci dost jednoduché splynout s davem, protože bídně vypadali a žili prakticky všichni. Že to ale oproti kapitalismu byla nějaká výhoda, to si snad nemyslí ani Rychlíková.

Samozřejmě nebylo v silách jednoho televizního dokumentu ani najít odpověď na otázku, proč přehlížíme lidi v nouzi. Proč je místo nabídnutí pomocné ruky odsouváme na okraj a oni proti tomu přes všechnu svobodu nezvednou viditelněji hlas (podle volebních průzkumů snad až na sympatii s populistickými nabízeči snadných řešení). Rychlíková s Uhlovou se ostatně v Jihlavě nechaly slyšet, že by v tématu rády pokračovaly - a vzhledem k vzedmutému mediálnímu zájmu se dá čekat, že se k nim (i když jinou formou) přidají další.

V době, kdy jsou vrcholní politici odhodláni řídit stát jako firmu, je to nanejvýš potřebná věc. Rychlíková s Uhlovou v Hranicích práce neukázaly, proč to některé podniky dělají a proč s tím lidé souhlasí. Nicméně teď už díky jejich filmu nikdo nemůže pochybovat, že řadě firem prostě vyhovuje, když je řídí prasata.