Pevné stehy a příjemné na omak. Jak si ekologicky kupovat oblečení

Člověk se už na krásně mohl zbavit letních kousků ze skříně, ale jejich dopad na životní prostředí bude ještě dlouhou dobu znatelný. Započal energií investovanou do jejich výroby a bude pokračovat třeba na skládce. Textilní průmysl jako celek je velmi agresivní odvětví a jeho environmentální dopad se v posledních deseti letech vlivem fenoménu „fast fashion“ stále zvětšuje.

V souvislosti s tím nabízí text How To Buy Clothes That Are Built to Last, který pro The New York Times napsala Kendra Pierre-Louis, několik dobrých rad a tipů spojených s nakupováním nového oblečení. Čísla totiž ukazují, že trend rychlé módy spíše nabírá na obrátkách, než by zpomaloval.

Jen v roce 2015 vyprodukovali obyvatelé Spojených států 11,9 milionu tun textilního odpadu (zhruba 34 kg na osobu), z čehož většina skončila na skládkách. Ve srovnání s rokem 1960 to je nárůst o 750 procent. Za taková čísla mohou především obchodní strategie řetězců jako Zara nebo H&M, které se soustředí na prodej levných kusů ve velkých objemech. Zara například představuje 20 tisíc nových designů ročně - vše s cílem, aby zákazník v jejich obchodech našel něco nového, kdykoli tam zajde.

Sama výroba oblečení a  obuvi je dnes zodpovědná za osm procent veškerých emisí skleníkových plynů, nehledě na to, že chemikálie používané při výrobě a barvení mnoha materiálů jsou natolik škodlivé, že americká  Agentura pro ochranu životního prostředí eviduje mnohé textilní továrny jako původce nebezpečných odpadů. Už proto je tu několik jednoduchých otázek, které by měl zákazník v obchodě při nákupu zvážit.

První z nich je třeba ta, kolikrát si danou věc vezmu na sebe. Sedí dobře? Hodí se k vícero příležitostem? Lidé dnes navíc cítí tlak, že pokud se v daném oblečení vyfotí na sociální sítě, nemají chuť si je opětovně obléknout. Z výzkumu, který si zadala společnost na kreditní karty Barclay, vyplývá, že devět procent zákazníků v Británii si kupuje oblečení online pro Instagram. Ani jej nenosí - jakmile se v něm vyfotí, vrátí jej.

Další z rad zní: nekupovat oblečení, pokud není příjemné na omak. Důležitá je pak zkouška průsvitnosti. Pokud člověk vidí skrze látku svou dlaň, což je dnes u triček běžné, nemá smysl kupovat, takový kus oblečení nevydrží. Od věci není zkontrolovat si pevnost stehů a také se třeba u kostkovaných košil přesvědčit, jestli vzor na kapsičce lícuje s tím na těle. Pokud ne, znamená to, že výrobce upřednostňuje objem nad kvalitou. Obecně také platí, že obuv pro muže se vyrábí z odolnějších a trvanlivějších surovin než ta pro ženy. Pozornost by měla být materiálům věnovaná i s tím, že je nutné vzít do úvahy i to, že při pěstovaní biobavlny se sice používá méně pesticidů, ale zase se spotřebuje více vody.

Jak ale Kendra Pierre-Louis uzavírá, i kdyby se člověk řídil všemi doporučeními naráz, samo o sobě to obrovské problémy s odpadem v textilním průmyslu nevyřeší. Mnohem větší díl odpovědností leží na producentech.  Podle Céline Samaan, zakladatelky iniciativy The Slow Factory, je nutné, aby firmy přišly s širším koncepčním řešením, které by představilo oblečení navržené tak, aby bylo recyklovatelné a znovu použitelné. Aby se z dnešních odpadů mohla stát opět surovina.

To je řešení, které má koneckonců obecnou naléhavost. Jak Pierre-Louis podotýká: „Plánované zastarávání věcí a úmyslné navrhování výrobků tak, aby vydržely jen omezenou dobu, je praxe, která se neomezuje na svět módy.“