Od pop hvězdy k protestům: Píseň Vietnam už nezpívám, nemám naději

Příběh vietnamské zpěvačky Mai Khoi má všechny atributy hollywoodského filmu: dcera venkovského učitele se tvrdou prací vypracuje na nejslavnější popovou hvězdu v zemi, ale když se začne zajímat o politiku a psát protestsongy, upadne v nemilost totalitního režimu. Příběhu zpěvačky Mai Khoi (35) ovšem zatím chybí happy end. „Na můj koncert v Saigonu přišli policisté a ukončili ho. O zásahu pak vyšel článek v policejním časopise jako o úspěšné akci. Věděli, že mě pak už nikdo nenechá vystupovat. Lidé mají z režimu strach, nechtějí mít problémy. A od té doby mě ve Vietnamu nikdo o vystoupení nepožádal,“ říká zpěvačka. Mai Khoi je nyní v Česku, kam přijela na pozvání festivalu Jeden svět. Své protestsongy zazpívá v ještě pondělí 12. března ve vietnamské studentské kavárně Anthill.

Jak jste se dostala na Jeden svět?

Pozvali mě, abych byla členkou poroty a zazpívala na festivalu. Psalo se o mě v zahraničí, tak se o mě asi doslechli. Jeden Američan o mě dokonce natáčí dokumentární film.

Jste v Praze poprvé?

Jsem tu už potřetí. Poprvé jsem přijela před sedmi lety na tenisový turnaj, na který mě sem pozvala zdejší vietnamská komunita. Nehraji moc dobře a nevyhrála jsem, ale ráda hraji tenis a badminton a také ráda cestuji. Podruhé jsem sem přijela před dvěma lety. Měla jsem tu koncert, na který přišli Vietnamci, ale také čeští studenti. Konal se v baru Jamm Club.

Lidé, kteří na vás přišli, přišli na popovou hvězdu – nebo už na protestní zpěvačku?

Od roku 2016 zpívám o politice a lidských právech a situaci ve Vietnamu. Zdejší vietnamské komunitě se moje písně líbí, ale někteří se bojí jít na můj koncert, protože v Česku se pohybují zaměstnanci vietnamské tajné policie. Když někoho policisté uvidí, že jde na můj koncert, mohl by mít problém při cestě do Vietnamu. Nemuseli by ho tam pustit. Ale nějací Vietnamci přišli.

Mluvila jste na koncertě také o politice, nebo jste jen zpívala?

Vždycky si s lidmi také povídám o situaci ve Vietnamu.

Jsou překvapení?

Jsou pohnutí. Nevím, jestli překvapení. Většina z nich mi říká, že jsem statečná. Ve Vietnamu není žádný jiný zpěvák, který by zpíval o politice a lidských právech. Přitom tahle země má 92 milionů obyvatel.

Vietnamci žijící v Česku tu chtějí zůstat, anebo se vrátit do Vietnamu?

Většina tu chce zůstat. Životní prostředí v mojí zemi se zhoršuje, zhoršuje se kvalita vody a potravin. Stali jsme se jednou z nejvíce znečištěných zemí na světě. Korupce a atmosféra nesvobody lidi unavuje. Cenzura sílí, lidé mají pocit, že nemůžou dýchat. Jediná věc, na kterou jsem stále hrdá, je naše jídlo.

Jaký názor mají zdejší Vietnamci na Čechy?

Mám tu nějaké vietnamské přátele, ti mají české přátele – a z toho, co jsem viděla, mají dobré vztahy. Pokud se zdejší Vietnamci zapojí do zdejší společnosti, mají Čechy rádi.

Při aktuální návštěvě jste zatím měla jeden koncert. Jak na vás publikum reagovalo?

Koncert byl skvělý. Zpívala jsem v kostele. Hrála jsem na tradiční vietnamskou kytaru zvanou gong. Zvuk byl úžasný, dodávalo mi to energii. Lidé za mnou po koncertě chodili a říkali, že se jim vystoupení líbilo, že se jim líbil můj hlas a zvuk gongu.

Zpívala jste jen politické písně?

Jen politické písně. Zpívala jsem třeba píseň Please, Sir. Je o sytému cenzury ve Vietnamu, kdy musíte žádat o povolení od cenzora prakticky na cokoli, ať je to výstava, koncert, křest knihy, úklid ulice… nebo milování. Proto se píseň jmenuje Please, Sir. Tímhle oslovením začíná každá žádost o povolení, kterou musíte předložit státním úředníkům. Ta píseň je kritická, ale zároveň vtipná.

Pocházíte z malého města ve středním Vietnamu. V jakém prostředí jste vyrůstala?

Moji rodiče jsou učitelé. Matka učí literaturu, otec hudbu. V našem domě pořád zněla hudba, protože můj otec dával lekce. Když jsem vyrůstala, byli jsme docela chudí, nebyl to žádný blahobyt. Teď se nám daří materiálně líp, ale nemáme moc svobody.

Od otce jste se naučila hudbu?

Ano, byl mým prvním učitelem. Od osmi jsem se učila na kytaru a zpívat. Ve dvanácti jsem začala psát písně a vystupovat v otcově svatební kapele. Tím jsem si vydělala první peníze.

Kdy jste z domova odešla?

Vždycky jsem se chtěla stát profesionální zpěvačkou. V osmnácti jsem se přestěhovala do Saigonu a začala studovat na hudební akademii. Zpívala jsem s kytarou po barech, kavárnách a klubech, abych se uživila. Něco jsem si ušetřila a v roce 2004 se mi podařilo vydat první album.

Co jste tehdy zpívala a skládala?

Ty písně byly velmi naivní a většinou pojednávaly o lásce. Ale byla to hezká doba. Strašně jsem chtěla být zpěvačkou a povedlo se mi to.

Bylo první album úspěšné?

Zas tolik ne. Úspěch přišel až s několikátým albem, které jsem vydala v roce 2010. Jedna z písní na té desce vyhrála největší televizní soutěž ve Vietnamu a stala se písní roku.

Co to bylo za píseň?

Jmenovala se Vietnam. Byla to óda na mou zemi. Ministerstvo kultury ji používalo k propagaci Vietnamu v zahraničí coby turistické destinace. Na koncertech jsem ji zpívala pořád dokola. Všichni ji chtěli slyšet. A vlastně pořád chtějí, když přijdou na můj koncert. Ale já už ji dnes nezpívám. Zpívala jsem ji už příliš mnohokrát – a hlavně už dnes nemám tu naději, kterou jsem cítila, když jsem ji napsala.

Po té písni se z vás stala ve Vietnamu popová hvězda. Jaký to byl život?

Lidé mě poznávali na ulici, chtěli se se mnou fotografovat, moje tvář byla v časopisech, každých pět minut mi volal nějaký novinář. Dostávala jsem spoustu dárků. Vydělávala jsem hodně peněz.

Váš život se náhle změnil?

Nebylo to ale tak, že bych měla okamžitě úspěch. Za mým úspěchem bylo hodně práce, od prvního alba uběhlo šest let.

Pak jste začala dělat popové a provokativní hity jako Saigon Boom Boom nebo Selfie Orgasm. Přirovnávali vás k vietnamské Lady Gaga. Jak jste k té stylové proměně dospěla?

Po úspěchu písně Vietnam jsem byla na vrcholu popularity a řekla jsem si, že je na čase změnit styl. Už jsem nechtěla dělat písně o lásce. Začala jsem dělat taneční hudbu, do které jsem vkládala různá sdělení. Třeba Saigon Boom Boom je o tom, jaké mají vztahy dnešní mladí lidé žijící v rychlém městě, kde není čas hluboce přemýšlet. Selfie Orgasm je o lidech, kteří jsou tak zaměstnaní focením selfíček a jejich nahráváním na Facebook, že nevnímají skutečný život. Celé jsem to zabalila do rychlé taneční hudby, kterou poslouchají mladí. Řekla jsem si, že tak se moje poselství nejlíp dostane k nim.

Jak se z popové hvězdy stala politická písničkářka?

Nebyl to jeden okamžik, kdy bych se změnila v někoho jiného, bylo to postupné uvědomování si problémů kolem. Od roku 2004, kdy jsem vydala první album, jsem musela pořád žádat cenzora o povolení. S cenzory jsem měla řadu zážitků. Třeba jednou za mnou přišla na koncert paní z cenzorské komise na oddělení kultury a vyhrožovala mi, že když bude chtít, už si ve Vietnamu nezazpívám. Strašně mě to naštvalo. V roce 2016 mi pak poradil kamarád, který je básník, abych kandidovala do národního shromáždění jako nezávislá kandidátka. Přemýšlela jsem o tom, začala se zajímat o politiku. Nakonec jsem se přihlásila. Díky tomu jsem se setkala s mnoha politickými aktivisty. A čím víc jsem se zajímala o politiku, tím větší chuť jsem měla o ní zpívat.

První album politických písní jste ale vydala až po neúspěšné kandidatuře do parlamentu, ne?

Jednu píseň o svobodě projevu jsem napsala ještě předtím. Ale po kandidatuře jsem napsala víc takových songů. Účastnila jsem se velkých pouličních protestů v Saigonu v roce 2016, kam přišlo asi deset tisíc lidí a které policie tvrdě potlačila. Také o tom jsem napsala jednu píseň.

Jak jste se seznámila s představiteli vietnamské opozice, například jednou z předních disidentek, novinářkou Pham Doan Trang?

Když jsem podala kandidaturu do parlamentu, tak mě sami kontaktovali a nabízeli mi pomoc. Pomohli mi s papírováním, podělili se o své zkušenosti, předali spoustu kontaktů. Zrovna Pham Doan Trang mi pomohla hodně.

Kde jste se seznámili?

Žije v Hanoji, ale poprvé jsem ji potkala v Saigonu. Přijela tam kvůli ošetření svých nohou, které měla poraněné po zásahu policie. Ukrývala se v domě u jednoho mého kamaráda. Hodně mě inspirovala. Je vzdělaná, umí skvěle anglicky a výborně píše. Má také skvělé vazby na zahraničí.

Nebála jste se, že spojením s ní budete hodně riskovat? Ona skončila opakovaně ve vězení.

Vždy jsme se setkávaly v tajnosti. Cestou na každou schůzku bylo nutné setřást sledujícího v úzkých uličkách města, ztratit se v labyrintu dvorků.

Sešla jste se také s Barackem Obamou při jeho návštěvě ve Vietnamu. Jaký to na vás zanechalo dojem?

Bylo to smutné. Toho setkání se měla účastnit také Pham Doan Trang a ještě jeden známý aktivista, ale policie je na setkání nepustila. Ani Obama, americký prezident, s tím nedokázal nic udělat.

Když Vietnam na konci loňského roku navštívil prezident Donald Trump, uspořádala jste osamělý protest. Když prezident projížděl městem, rozvinula jste transparent s nápisem PEACE ON YOU TRUMP, jen PEACE bylo přeškrtnuté a přepsané na PISS. O protestu psala zahraniční média a prý vás kvůli němu vyhodili z bytu. Co se stalo od té doby?

Dnes už to jde. Tehdy v listopadu jsem se musela vystěhovat, pak jsem bydlela nějakou dobu po hotelech a ukrývala se před policií. Poté, co mě vystěhovali, mě pořád sledovali a já jsem se jich snažila zbavit. V té době přijeli do Vietnamu zástupci Evropské unie a policie sledovala aktivisty a bránila jim v přístupu k evropským diplomatům. Když odjeli, tak se policie zase uklidnila.

Máte nějaké další problémy s policií? Smíte vystupovat?

Už dvakrát ukončili mé koncerty. Poprvé k tomu došlo v březnu roku 2016 v Saigonu. Bylo to v malém baru. Na koncert přišlo deset policistů a koncert ukončili. Všichni hosté museli ukázat dokumenty. O zásahu pak vyšel článek v policejním časopise jako o úspěšné akci, kdy policie rozprášila koncert Mai Khoi. Věděli, že od té doby už mě nikdo u sebe nenechá vystupovat. Lidé mají z režimu strach, nechtějí mít problémy. A od té doby už mě ve Vietnamu nikdo o vystoupení nepožádal.

Kdy došlo k tomu druhému zásahu?

Podruhé přišla policie v červenci 2017 na soukromý koncert v mém studiu v Hanoji, kde skládám a nahrávám hudbu.  Přišlo čtyřicet policistů s puškami, prohledali celou budovu i moje studio a dali mi pokutu 200 dolarů.

A od té doby? Děláte další koncerty?

Ano, ale jenom ve studiu. Nebojím se. Když přijdou, zaplatím pokutu.

Jak na koncerty zvete lidi a kolik jich chodí?

Posílám e-maily a soukromé zprávy. Přijde většinou tak 50 lidí.

Proč jste se přestěhovala ze Saigonu do Hanoje?

Protože tam žijí hudebníci, se kterými nyní dělám hudbu. S nimi jsem nahrála nové album Dissent, které jsem vydala před pár dny. Nahráli jsme ho ve studiu v Hanoji, ale vydali jsme ho v Oslu v Norsku. Jsou něm všechny současné emoce – i strach z policistů při zásahu během koncertu.

O čem tedy zpíváte?

O písni Please Sir už jsem vám říkala. Píseň I Am Yours Now je o vztahu Vietnamu a Číny. Vietnamská vláda je zcela pod vlivem čínské vlády. Čínské firmy otravují naší zemi a pláže a naše vláda je chrání a když na to upozorní ekologičtí aktivisté, tak je policie umlčí.

Zajímá mladé Vietnamce politika?

Já se je snažím přesvědčit, aby se o ni zajímali, aby se zajímali o to, co se děje. Stále víc lidí sdílí na sociálních sítích o své nespokojenosti.

Může ve Vietnamu nastat společenská změna?

Věřím, že přijde během pár let. Komunistická strana je velmi zarputilá a opevněná, ale máme internet, který umožňuje šířit informace a propojovat lidi.

Existují ve Vietnamu stále ještě nezávislé zdroje informací, blogy a podobně?

Ve Vietnamu je hodně politických stránek, ale jsou zablokované. Musíte používat VPN, abyste se dostali skrz firewall. Hodně bloggerů bylo zatčeno. Pham Doan Trang zrovna nedávno napsala knihu a teď se zdá, že ji brzy zase zatknou. Už to dříve udělali mockrát. Teď se schovává kdesi v Hanoji.

Co si o vašem aktivismu myslí rodiče?

Bojí se, ale podporují mě. Zatím byli jednou na policii, ale doposud neměli žádné problémy. Mám ještě bratra, který je inženýr a o politiku se nezajímá, ale je na mě pyšný. Jenže já nechci, aby na mě byli lidé jenom pyšní, chci, aby se pohnuli, aby něco udělali.