Nekončící úkol českého národa: přimět svět, aby si zamiloval Smetanu 

Bedřich Smetana má v české společnosti jedinečné postavení. Nejenže na zdejších jevištích zní jeho hudba více než tvorba kteréhokoli jiného českého skladatele, ale zřejmě nenajdeme druhého umělce tak úzce propojeného s naší státností. Fanfáry z jeho opery Libuše už více než století provázejí prezidenta. Nejvyšší státní představitelé se každoročně 12. května scházejí na výročí jeho úmrtí, aby si vyslechli cyklus symfonických básní Má vlast.

Jedna věc ale jako by stále chyběla: adekvátní ocenění jeho výjimečnosti cizinou. Smetana za našimi hranicemi (s výjimkou Slovenska) nepatří mezi skladatele nejhranější, v popularitě ho navíc výrazně předčí i mnoho jeho krajanů. Že se na mnoha světových scénách často hraje Dvořák či Janáček, nás těší. Ale že se stejně často nehraje Smetana, nás bolí.

A jako už mnohokrát v minulosti, snažíme se Smetanu zviditelnit i při jeho 200. výročí narození. Česká vláda podpořila oslavy doma i v zahraničí symbolickými 200 miliony korun. Prostřednictvím skladatele a jeho díla chce propagovat naši zemi. Jak se právě Smetana stal osobností, která je tak úzce propojena s naším národem a státem?

Znak vyspělosti

Na začátku šedesátých let 19. století mělo za sebou české národní obrození už kus cesty směrem k národní emancipaci. V oživeném českém jazyce vznikala literární i vědecká díla, bohatou minulost národa podporovaly právě vycházející Palackého Dějiny. Jedna věc ale chyběla. Tváří v tvář německému kulturnímu prostředí, ve kterém měla hudba ústřední postavení, usilovali rovněž Češi o moderní národní hudbu.

Smetana nebyl sám, kdo se pokusil tuto poptávku uspokojit. Že to nakonec byla právě jeho hudba, která získala přívlastek česká národní, lze vysvětlit různě. Tradiční narativ charakterizuje Smetanu jako osamoceného génia, který se zrodil proto, aby Čechům věnoval hudbu, jež jim mluví přímo z duše. Učinil tak za cenu obrovských obětí, když jako mučedník musel čelit osobním útokům a nepřízni osudu. Obětoval se pro národ. Ti, kdo jej podporovali, prý jen rozpoznali jeho genialitu a chránili jej před jeho nepřáteli.

Na dobové dění lze ale nahlížet i jinak. Třeba jako na soupeření různých pojetí toho, jak má česká národní hudba vypadat a kdo je nejlépe vybaven ji vytvořit, které se odehrávalo na pozadí dobové české politiky. Smetana má výhodu zkušeností z dlouhodobého pobytu ve švédském Göteborgu. Zlomovým je pak rok 1866. V lednu přichází úspěch jeho první opery Braniboři v Čechách, k němuž zřejmě přispívá politické vyznění díla v době narůstajícího napětí mezi Rakouskem a Pruskem. O několik měsíců později přichází Prodaná nevěsta.

Ještě v témže roce je českým divadelním družstvem Smetana jmenován prvním kapelníkem Prozatímního divadla. Když o dva roky později jeho další opera Dalibor propadá a je označena za wagnerovskou, někteří se od něj odvracejí, z jiných se naopak stávají apoštolové hudebního mesiáše. Nazíráno tímto pohledem se tak o Smetanovo vítězství kromě skladatele samotného zasloužilo i mnoho jeho podporovatelů, když jeho dílo propagovali za jeho života i po jeho smrti. Ale ať už zvolíme jakýkoli narativ, historií se stále proplétá potřeba našeho národního hrdinu učinit vzorem všech cností a zajistit mu uznání celého světa.