Následuj kokain. Seriál Vinyl jen romantizuje rockovou rebelii

Co si pamatuju, vždycky jsem chtěl být… hudebním producentem. Parafrází úvodní věty Mafiánů od Martina Scorseseho by klidně bývala mohla začít první série Vinylu. Seriálu HBO z prostředí hudebního průmyslu a newyorské scény v 70. letech, s nímž jsou produkčně spojení Mick Jagger a právě Scorsese, jenž také režíroval dvouhodinový pilotní díl.

Vinyl - který v pondělí skončil po deseti dílech na pokraji nové éry punku a hip-hopu, odkud za rok odstartuje druhá řada - je totiž odvarem z Mafiánů proloženým hudebními čísly. Scorsese vzal intenzivní, násilný a machistický tón svého slavného, čtvrtstoletí starého filmu o newyorské mafii a rozpustil jej v mytickém „sexu, drogách a rock’n’rollu“. Vinyl však nejsou Mafiáni ani Špinavé ulice, přestože část z nich Scorsese do pilotu vložil. Jedno nicméně na seriálu pozoruhodné je: jak HBO opustila svoje klíčové publikum.

Zmizelá éra

Seriál vstupoval na obrazovky s úctyhodným rodokmenem. Kinematograficky se za něj zaručil Scorsese, scenáristicky Terence Winter podepsaný pod „Scorseseho“ seriálem Mafie v Atlantic City i jeho zatím posledním filmem Vlk z Wall Street. Pocit hudební autenticity měl zaručit Jagger coby insider, který „byl při tom“. Což byl.

Spolu s odcházejícími rockovými hvězdami jako David Bowie - jehož Vinyl v jedné epizodě krátce zachytí v ziggyovské fázi - představuje seriál vstupenku do dávno zmizelé éry rocku, kterou zabila MTV, ale dodnes nepřestává přitahovat. Stejně jako New York 60. a 70. let s Factory Andy Warhola a bohémským hotelem Chelsea zabydleným umělci i transvestity. New York před vyčištěním. Před Reaganem a jeho ženou Nancy vybízející k tomu, aby Amerika řekla drogám „Ne“.

Přesně v takovém New Yorku se Vinyl odehrává. Sleduje osud šéfa hudební společnosti American Century Richieho Finestry, který se snaží krachující firmu zachránit prodejem německému PolyGramu. Před podpisem smlouvy sedí v Greenwich Village a kokain zapíjí whisky. Scorsese se vrací flashbacky k začátkům jeho kariéry v 50. letech a k dalším momentům, které vysvětlují, jak se dostal tam, kde je. Koho musel zradit a hodit přes palubu, kdo jsou jeho nejbližší, které podobný osud nejspíš teprve čeká, protože Richie v podání Bobbyho Cannavala je typický Scorseseho hrdina. Hamižný a násilný egomaniak plný vnitřních démonů, jenž se nezastaví před ničím.

S nosem plným kokainu jej však osvítí rockový duch svatý, když jej přivede před klub, v němž právě hrají The New York Dolls. Píše se rok 1973 a Richie, jenž do té doby vydával blues a vánoční hity, doslova vstane z popela, když se na něj a další návštěvníky koncertu zřítí budova. Odchází však s vizí na nový label a na hudební revoluci. Nechce prodat společnost, protože svoji práci pořád miluje, a chce být u toho, „co přijde příště“. Taková je síla hudby, taková má být síla Vinylu. Ale není.

Romantická vize

Vinyl jistě nabízí atraktivní téma. Pohled do zákulisí hudebního průmyslu a hudební scény, kde se Led Zeppelin střídali s Alice Cooperem a na Johna Lennona bylo možné narazit večer v klubu. S každou další epizodou je ovšem zřetelnější, že scenáristé šanci promarnili. Každý díl funguje jako jukebox, který divákovi přehraje v průměru čtyři songy - a je osvěžující, že tvůrci nesahají k těm nejprofláknutějším.

Hudební scéna i hudba sama však postupně ustupují paletě klišé a unaveným zápletkám. Manželským neshodám (Richieho žena Devon, bývalá Warholova múza, se nudí v domě v Connecticutu a dochází jí trpělivost s jeho alkoholově-drogovými výstřelky), mafiánským praktikám, vyšetřování vraždy, snaze sekretářky prorazit skleněný strop a prosadit se v převážně mužském odvětví. Mezitím se ovšem zamiluje do zpěváka britské proto-punkové kapely The Nasty Bits v podání Jagrova syna, kterou objeví.

Scenáristům se nedaří vytvořit bohatý a dramatický fikční svět. Spoléhají na rozpoznatelné hudební zkratky, na ikony, symboly a zápletky z gangsterek.  Hlavní atrakcí je Bobby Cannavale coby intenzivní, pološílený, sebedestruktivní producent. Jako partner mu sekunduje proti typu skvěle obsazený Ray Romano. Cannavale v sobě má magnetismus a manickou energii: hraje Richieho jako chytrého hajzlíka, zbabělého charakterního hrdinu. Zároveň jeho postava ztělesňuje jedno z největších klišé – producenta sice bez skrupulí, ale se skutečnou láskou k muzice.

Je příznačné, že Richie na začátku vstává jako Fénix z popela, protože sám je mytickou postavou z panteonu hudebního showbyznysu. Může podvádět svoji ženu a vraždit, zradit partnery a způsobit osobní zkázu muzikantovi, kterého zastupuje, ale je klaďasem se zlatým srdcem, protože prostě miluje rock’n‘roll. Doopravdy. Vášnivě. A taková láska snímá všechny viny. Jednu zásadní vinu však na sebe bere sám seriál. Romantická vize, která prosakuje do zobrazování hudební scény, je podstatnou součástí hlavní slabiny.

MTV místo HBO

Vinyl je infantilní v tom, že se tváří macho jako kazatel zvěstující gospel rock’n’rollu. Infantilně zachycuje svého hrdinu. Infantilně adoruje rock, vykresluje rebelii, která je „fakt autentická“. Infantilně spojuje kokain a tvořivou inspiraci. Kokain, kterého si hlavní hrdina prožene nosem kila, z něj dělá paranoidního egomaniaka ničícího všechny kolem, ale zároveň vizionáře.

Vinyl zabrousí i do mafiánského podsvětí, kam „kluci od muziky“ zabřednou, když se snaží dostat z dluhu a zafinancovat nový label Alibi. Nevyhne se brutálnímu násilí, ale nic z toho není skutečně odstrašující. Ne v morálním, ale v dramatickém smyslu. Nad Richiem Finestrou se nikdy nevznáší prokletí nevyhnutelně špatného konce jako nad jinými chybujícími seriálovými hrdiny, kteří v poslední dekádě zabydleli obrazovky – třeba nad Walterem Whitem v Breaking Bad.

Destrukce je tu součástí tvůrčího procesu, cestou k naplnění. Stejně tak kokain je prostě cool a pohání Richieho genialitu a „bronzové koule“, s nimiž řídí svůj byznys. Pod jeho zfetovaným povrchem se navíc skrývá citlivý kluk, který kdysi chtěl psát texty a hrát na kytaru, ale pochopil, že muzice může sloužit jinak. A mimochodem, blues, na kterém vyrostl, miluje natolik, že někteří černošští hudebníci pochybují, že je bílý.

HBO se profiluje jako stanice, která produkuje seriály pro dospělé náročné diváky nad třicet. Pro ty, které nebaví sledovat pásovou a okleštěnou produkci terestriálních televizí a vyhledávají obsahově i formálně vyzývavější tvorbu stojící na promyšlených epických scénářích. Vinyl jakoby ale mířil na zcela jiné publikum. Na totéž publikum, na něž hlavně míří i pop-music – na teenagery a dvacátníky, které může oslovit hudba jako kanál pro rebelii a drogy jako kreativní síla. Spíš než HBO by se pod produkci hodila jiná tři písmena – MTV.

P0okud někoho opravdu zajímá hudba, o které má Vinyl být především, jak v závěru deklaruje Richie s prvním albem nového věku v ruce, pak se nabízí kacířská myšlenka. Pustit si nějaký skutečný vinyl. Hollywood Reporter se na konci první série ptal, jestli je možné tuhle show zachránit. Kdo ví. Ale pomohlo by, kdyby tvůrci přestali brát hlavní téma tak smrtelně vážně. Je to jen rock’n’roll, baby.