Vyřádit se na hrdinkách. Vlasta Pospíšilová byla víc než "první dáma" animace

Kostnatá stařena s řezanou sinavou tváří se klopotně, zlostně, odhodlaně, a přitom lehce komicky žene za kočárem ujíždějícím ze zámku. Dívka prchá lesem ze začarovaného hrádku, ohlíží se, zakrývá si tvář před útokem nočního dravce, její nohy v kotníkových botkách přebíhají přes kládu. První scénka je z animovaného filmu Paní Bída, druhá z Maryšky a vlčího hrádku. Obě scény jsou plné emocí, přestože v nich běží loutky – a oběma vdechla život Vlasta Pospíšilová, která zemřela minulý pátek ve věku 87 let. První žena, které se podařilo výrazněji proniknout do pánského klubu české loutkové celovečerní animace (poprvé pracovala na Snu noci svatojánské Jiřího Trnky z roku 1959).

Styl animace Vlasty Pospíšilové byl výrazný a nepřehlédnutelný. Dokázala zachytit a vyjádřit i nejmenší detaily emocí a prožívání. Jak dokládají mimo jiné právě zmíněné scény – a mimochodem, celá Paní Bída je v tomto ohledu pozoruhodná. Platí to i pro desítky dalších postav, které jako animátorka oživila. Namátkou třeba pouto mezi babičkou a její vnučkou, které se musí ve filmu Kybernetická babička na čas odloučit. „Ráda animovala hlavně hrdinky, říkala, že se na nich může pořádně vyřádit,“ říká filmová vědkyně z katedry animace pražské FAMU Eliška Děcká, podle níž Pospíšilová dlouhá léta žila a tvořila ve stínu na piedestal postavených mistrů, u nichž začínala (zmíněný Trnka) nebo s nimiž později spolupracovala (Jan Švankmajer, Aurel Klimt).

Do Studia loutkového filmu v Praze, později Studia Jiřího Trnky, Pospíšilová nastoupila v roce 1956 jako asistentka animátora po absolvování Vyšší školy uměleckoprůmyslové v Praze, kde vystudovala loutkářství a scénické výtvarnictví. Získávala první zkušenosti jako animátorka na loutkových, ploškových a experimentálních filmech. V průběhu let se z ní stala vyhledávaná animátorka, jejíž zkušenost a um se uplatnily i v hrané tvorbě, jako byl například populární seriál Jindřicha Poláka Pan Tau, kde vytvořila a oživila dvojníka živého herce pana Tau.

Ke svým zmíněným hrdinkám se víc dostala až ve své vlastní režii. Debutovala snímkem O Maryšce a vlčím hrádku (1979), jejž režírovala spolu s Edgarem Dutkou, který napsal i scénář podle moravské pohádky Zuzany Renčové. Statečná vesnická dívka Maryška je hrdinka s nebývalou integritou a odhodláním dodržet slovo i za cenu bolestivých ztrát dvou dětí. Podobně odvážné hrdinky byly v dobové pohádkové animované produkci podle Děcké spíš anomálií, ženské postavy většinou stály pasivně opodál. „Pro Vlastu Pospíšilovou bylo zásadní, aby Maryšku zanimovala tak, aby bylo jasné, že je to skutečně statečné děvče z hor. Vložila do ní tehdy hodně i ze sebe, když se jako animátorka musela postarat o svou rodinu i zvládat dlouhé natáčecí dny ve studiu,“ dodává Děcká.

Pospíšilová v Maryšce kromě animace pozoruhodně pracuje se symbolikou (květy posetý keřík růže na balkoně) a vizuálními zkratkami a velkými plochami (spuštění smutečního nebo slavnostního sukna, vrcholky kos a cepínů rozzuřených poddaných), které poeticky i hrozivě vystihují vnitřní dramata i emoční proměny a posouvají děj na patnáctiminutové ploše dynamicky dopředu. Stejně jako prostřihy na detaily ve scénách s hororovým nádechem. Žhnoucí oči sochy vlčice z vlčího hrádku byly skutečně strašidelné.

Podobně kreativně si počínala ve svém druhém filmu, zmíněné Paní Bídě – místy nefalšovaně tísnivém a bezvýchodném podobenství o bídě a (ne)schopnosti jí vzdorovat. Eskapády Paní Bídy podkresluje lehce kakofonická hudba Michaela Kocába; skvělý detail tentokrát v rovině zvukové. Divácky nejznámější a nejvděčnější z její tvorby před Listopadem 1989 je její animovaná Lakomá Barka, která vznikla podle pohádky Jana Wericha z knížky Fimfárum. Vtipný příběh o farářově notoricky lakotné posluhovačce, která se stane jednoho večera kvůli hamižnosti součástí řetězce bizarních náhod odkrývajících povahy dalších vesničanů, dal Pospíšilové další hrdinku, na které se mohla vyřádit.

Lakomou Barkou začala série adaptací Werichových povídek – v roce 1991 natočila Až opadá listí z dubu, o deset let později Splněný sen, následně Frantu Nebojsu (spolu s Aurelem Klimtem), Tři sestry a jeden prsten a O kloboučku s pérkem sojčím (poslední dvě vznikly pro celovečerní snímky Fimfárum 2 a Fimfárum – do třetice všeho dobrého 3D).

Vlasta Pospíšilová je podepsaná jako režisérka a často scenáristka i pod seriálem Broučci podle knížky Jana Karafiáta a režírovala i řadu dílů loutkového sitkomu Pat a Mat o dvojici svérázných kutilů. Na konci 90. let, kdy Broučci slavili fenomenální úspěch, Vlasta Pospíšilová řekla Hospodářským novinám: „Naším záměrem bylo natočit Broučky tak, aby děti u nás, ale i v jiných zemích na jednoduchých příbězích poznaly, co to je porozumění, úcta k druhému a tolerance.“ Podobné ideály – tedy přinést tvorbou nenásilné poučení o lidské existenci - jsou ostatně typické pro většinu její tvorby, podobně jako její precizní, hravá a emočně bohatá animace.

https://www.youtube.com/watch?v=LWLwmnmxd4s