Na co a na koho se zapomíná v zákopové válce na FAMU

Když v roce 2016 akademický senát odvolal děkana lékařské fakulty Ostravské university, zprávu o tom přinesla lokální média, ale jinak celá záležitost zůstala uvnitř akademické obce, kde se vyřešila a kam také ze své podstaty patří. FAMU byla vždycky jiná. Více na očích, v hledáčku médií, plná výrazných, často veřejně činných, či dokonce slavných osobností s velkými egy. Navíc je obecně známé, že film je podstatnější než medicína. Návrh akademického senátu FAMU na odvolání současného děkana Zdeňka Holého, který od začátku týdne leží na stole rektorovi AMU Janu Hančilovi, tak už nějakou dobu hýbe médii - a s pomocí ne úplně šťastných prohlášení situace eskalovala až do absurdna.

Nemá smysl detailně rekapitulovat, co se na FAMU děje, a zabíhat do popisu pozic jednotlivých stran. V kostce. Senát je přesvědčen, že děkan překračuje své pravomoci, dělá silová manažerská rozhodnutí, rozhoduje svévolně a jinak nepatřičně zasahuje do akademické samosprávy. Odpůrci návrhu na odvolání stejně jako děkanát tvrdí, že pohled senátu není opodstatněný: kroky mají vést ke zlepšení situace na škole, k většímu pořádku, ke zlepšení výuky. Jako v každém podobném sporu téměř jistě platí, že není černobílý a každá ze stran má v určitých ohledech pravdu. Stejně jako platí, že děkan udělal podstatnou práci v grantové agendě, habilitačním řízení… A jinde naopak ne.

Varovné nicméně je, že vůbec tahle situace na škole vznikla a že vedení nedokázalo zachytit a zvládnout rodící se konflikt – to samo o něčem podstatném vypovídá. Podstatou kauzy je tak hlavně spor o vedení školy, o míru akademické samosprávy. I proto byli senátoři víceméně zdrženliví a nestáli příliš o medializaci, čímž se obratem stali podezřelými. Na rozdíl od řady známých tváří včetně Jana Hřebejka, Jiřího Stracha nebo Jiřího Bartošky, kteří nabídli - hlavně prostřednictvím iDnes - názorový rozptyl od identifikování největších škůdců porevoluční kinematografie až po nástup neomarxismu na filmovou školu.

Spor se tak nešťastně zredukoval na konfrontaci umění vs. řemeslo nebo teorie vs. praxe – protože je to prostě nejjednodušší zkratka, jak spletitý problém, v němž hrají roli fakta, emoce, ega, stejně jako kariéry, pojmout, vysvětlit veřejnosti a mediálně prodat. Zrodila se tak představa tábora teoretických anarchistů, kteří chtějí rozložit i ten zbytek řemesla, jenž na škole ještě zůstal. A absolventa-neumětela, který neumí vzít do ruky kameru, nemá disciplínu, neví, co je plac, a pokud na něj náhodou už dorazí, vůbec netuší, kolikátá bije. Zároveň touží točit jen experimentální exhibice bez příběhu. Což má být v nastoleném narativu důsledek „éry teoretického temna“ za děkana Michala Breganta (2002 – 2008). Ten na školu vnesl svou vlastní reformu, jež skutečně přivedla řadu více teoreticky zaměřených osobností a proměnila personální složení některých kateder (režie, dokument). Osobní křivdy z té doby ostatně nejde z celé situace odečíst.

Že je spor umění vs. řemeslo umělý, je zřejmé komukoliv, kdo se podívá na to, kdo na škole učí a co na ní vzniká. Vedle sebe tu existují zcela prakticky orientované katedry a praktikové, stejně jako pracoviště více teoretická a historická. Právě názorovou pestrost a škálu přístupů si přitom většina studentů cení. V tolik vzývaných šedesátých letech na škole taky učil třeba Milan Kundera, kterého studenti považovali za jednoho z nejvlivnějších kantorů, ale který zcela jistě nemusel své schopnosti prokazovat prací na střihačských stolech. Jeho kvalita a následný přínos škole spočívaly v něčem zcela jiném – a nikoho ani nenapadlo mu vyčítat, že nic nenatočil. Což byl hlavní argument kritiků senátorů.

I když ne všechno je tvůrčí hitparáda, což je nevyhnutelné a normální, na FAMU se v posledních letech objevily výrazné talenty – Jan Saska, Olmo Omerzu, Ondřej Hudeček, Kateřina Karhánková.  Z FAMU vyšli i zajímaví mladí producenti jako Tomáš Hrubý. Nejde se tak ubránit dojmu, že jedna rovina sporu je i generační - a s ní spojená představa o tom, jak má tedy vlastně vypadat onen „dobrý film“.

Rektor AMU by měl rozhodnout příští týden. Ať už rozhodne jakkoliv, obraz školy už je pošramocený, stejně jako vztahy uvnitř ní. FAMU by jako sůl potřebovala vážnou debatu o tom, jak má vypadat moderní umělecká škola, v čem třeba ta česká filmová může zaostávat za světem a současným stavem audiovizuálního průmyslu - nebo zda je vskutku samospásná pro českou kinematografii. Aktuálně to však nevypadá, že by byla možná.

Navíc se v celé kauze ztrácí něco podstatného – studenti. Situací tak trpí ti, kterým by v určitý moment mohly a možná i měly být spory vedení školy jedno, a o kterých by v jistém ohledu celá debata měla být. Nejčastěji mluví o smutku nebo rozčarování. Musí být hodně nepříjemné chodit do militantně rozdělené školy plné negativních emocí, zákulisních informací a nejistoty, kdo zůstane, kdo odejde, co se bude učit a jak, co se vlastně děje a co to celé znamená. Stejně jako to, že se studentům vlastně často v rozporu s jejich osobní zkušeností veřejně říká, že škola, kterou si vybrali a o jejíž prestiži byli přesvědčeni, vlastně nestojí za nic.