0:00
0:00
Kultura14. 6. 201611 minut

Muzikál Hamilton se zapíše do dějin jako soundtrack Obamovy éry

Fenomenální inscenace, která zabodovala na cenách Tony, mění jazyk popkultury

Muzikál Hamilton
Autor: Joan Marcus / Sam Rudy Media Relations

Šestnáct nominací, z toho jedenáctkrát výhra – tak v neděli dopadlo udělování divadelních cen Tony pro muzikál Hamilton. První z čísel znamená historický rekord, druhé na něj málem dosáhlo. U jiného představení by tenhle moment byl možná ten největší triumf, ale Hamilton to má se slávou trochu jinak. Nepotřebuje publicitu, naopak ji přidává prakticky všemu, s čím se spojí.

Jen letos už získal mimo jiné Pulitzerovu cenu za drama a Grammy za muzikálové album. Mluví se o něm jako o nejlepší divadelní hře posledních deseti, dvaceti či padesáti let, podle toho, kterou recenzi zrovna čtete. Používají se slova jako geniální nebo revoluční, a pak jedno, které se vám prostě neustále vrací, i když se mu jindy snažíte vyhýbat - fenomén.

↓ INZERCE

V hledišti každý den sedí celebrity od Beyoncé po Meryl Streep, vstupenky jsou nejdražší na Broadwayi a skoro se nedají sehnat. Těžko říct, kdy naposledy (a jestli vůbec) divadlo samo o sobě takhle okouzlilo Ameriku, ale muselo to být před vynálezem televize.

Ministr jako mladý revolucionář

Celý ten koncept zní trochu tak, jako když se dějepisář zoufale snaží probudit ve studentech entuziasmus, než se definitivně rozhodne odejít do předčasného důchodu: “Uděláme muzikál o dvě stě let mrtvých historických postavách a budeme v něm rapovat!” Jenomže jinak se Hamilton ve zkratce popsat nedá. Je to prostě hiphopový muzikál o Alexanderu Hamiltonovi, jednom z amerických otců zakladatelů, přičemž ikonické bílé postavy v něm představují skoro výhradně nebílí herci.

A provedení je navzdory veškerému cynismu skvělé, protože ten absurdní nápad má za sebou dlouhé roky příprav a skupinu extrémně nadaných lidí, kteří se zvládli sejít na jednom místě. Každá složka je výjimečná, od režie přes scénu až po choreografiisvětla. Všechno ale začíná a končí jedním člověkem, který je momentálně tak trochu v pozici rockové hvězdy.

Lin-Manuel Miranda na obálce Rolling Stone Autor: Rolling Stone

Herec, autor, rapper a skladatel Lin-Manuel Miranda nikdy nehrál v blockbusteru, kromě pár dílů seriálu House si ho diváci asi nepamatují z žádné televizní role, ani nevyprodává koncertní haly. Přesto je jeho fotka na obálce nejnovějšího vydání časopisu Rolling Stone a cestou do práce se musí maskovat brýlemi a čepicí. Dokázal to zřejmě tím nejmíň pravděpodobným způsobem – přes divadlo. V době, kdy obsah, který se nedá streamovat nebo stáhnout, téměř neexistuje a nemá šanci stát se virální, Miranda napsal hudbu a libreto k Hamiltonovi a hraje v něm hlavní roli. Tohle je ta nejpozoruhodnější část příběhu a důvod, proč se mluví o fenoménu: Američané se zbláznili do hry, kterou viděl jen zlomek z nich.

Než si řekneme, jak k tomu došlo, jedna stručná lekce z historie: Alexander Hamilton se narodil v polovině 18. století jako chudé nemanželské dítě na ostrově St. Croix v Karibiku; do New Yorku přišel v sedmnácti jako imigrant, vystudoval práva, bojoval ve válce za nezávislost, stal se pravou rukou George Washingtona a prvním federálním ministrem financí. Byl až posedle ambiciózní, popsal tisíce a tisíce stran politických pamfletů i osobní korespondence.

Vytvořil finanční systém nově vzniklé federace, nespočtem dalších rozhodnutí a aktivit ovlivnil podobu moderní Ameriky a nakonec zemřel v necelých padesáti letech, když ho v duelu zastřelil jeho přítel a zároveň politický rival Aaron Burr. Než se objevil muzikál o jeho osudu, většina soudobých Američanů znala Hamiltona jen jako tvář z desetidolarové bankovky. Teď stejný obrázek nosí teenageři na tričkách a Rolling Stone mluví o “hamiltonmánii”.

Kdyby Shakespeare poslouchal R&B

Nadšení fanoušků, kteří muzikál neviděli, ovšem není slepé, naopak má několik důvodů. Za prvé, jeho úroveň je tak výjimečná a mluví se o ní tak moc, že ho prostě nelze ignorovat. Hamiltonovi se podařilo něco, co má obzvlášť dnes být nemožné: vystavět popularitu na kvalitě, bez slavných jmen, bez opulentní reklamy, v oboru, který většinu lidí míjí. Za druhé, v září loňského roku vyšlo oficiální album a okamžitě se stalo hitem. Hamilton je takzvaně sung-through - nemá běžné dialogy a je složený jen z hudebních čísel, takže nahrávka zachycuje skoro kompletní dějovou linku. V časopise Billboard mimochodem nějakou dobu vedla žebříček hiphopových alb, což se nikdy předtím žádnému muzikálu nepovedlo.

Už tak velký zástup fanoušků získal díky albu nedocenitelný materiál pro svoji obsesi. Miranda do muzikálu soustředil znalosti historie rapu i hudebního divadla, takže třeba Alexander se hudebně i verbálně vyjadřuje jinak než o generaci starší Thomas Jefferson (kterého hraje Daveed Diggs). Aaron Burr (Leslie Odom Jr.) funguje v Hamiltonovi jako hlavní průvodce dějem a jeho role se tím podobá Jidášovi v Jesus Christ Superstar. Zpochybňuje protagonistovo neotřesitelné přesvědčení, poukazuje na jeho sebestřednost - a sám je opatrný a drží se zpátky až do poslední chvíle, kdy svým prvním rozhodným činem způsobí jeho smrt. Stejně jako další důležité postavy má i Burr svoji “akustickou vizitku” - specifický způsob, jakým se jeho jméno zmiňuje, kdykoli ve hře zazní.

Vládní debaty o rozpočtu mají podobu rap battles. Rýmy jsou často zdvojené, ztrojené, vyskytují se uprostřed slov, mění se. Texty kombinují slovník 18. století a současný slang a dělají to s lehkostí, kterou kritici označují za shakespearovskou. The Wall Street Journal před pár dny vydal článek, který předvádí, jak těsně je libreto provázané se stylem různých rapperů.

Skladba One Last Time přímo cituje Hamiltonem sepsanou řeč, kterou George Washington (v muzikálu ho hraje Chris Jackson) přednesl, když dobrovolně odcházel z úřadu prezidenta. Když Hamiltonova nevěsta Eliza Schuyler (Phillipa Soo) vypráví o tom, jak se poznali, struktura jejího songu zase kopíruje hit Crazy in Love od Beyoncé.  Dvě sloky, dva refrény a po nich jeho rap (v originále Jay Z, tady zamilovaný Alexander).

Z Bílého domu na jeviště

“Trvá dlouho, než něco dostanete do téhle podoby,“ zdůrazňuje Lin-Manuel Miranda v rozhovorech. Před osmi lety vzal náhodou do ruky Hamiltonovu biografii a jako fanoušek hip hopu si už během čtení prvních kapitol začal místo historických osobností představovat slavné rappery. Ve stěží uvěřitelné Hamiltonově odysei z mizérie na výsluní rozeznal typické hiphopové téma. Příběh imigranta bez konexí a prostředků Mirandovi připomněl i vlastního otce, který se v devatenácti přistěhoval do New Yorku z Portorika a musel se nejdřív naučit anglicky, aby mohl vystudovat univerzitu. Tak vznikla myšlenka dát dohromady tematické album, kde by Hamiltonův život sloužil jako prototyp amerického imigrantského příběhu.

Pak přišel květen 2009 a čerstvě zvolený Barack Obama uspořádal v Bílém domě večer hudby a poezie. Miranda měl předvést něco ze svého tehdejšího muzikálu In the Heights, ale rozhodl se riskovat. “Pracuju teď na hiphopovém albu o někom, kdo podle mě ztělesňuje hip hop – náš první ministr financí Alexander Hamilton,” říká ve videu, které od té doby viděly na YouTube dva miliony lidí. Publikum se pochopitelně směje a pobaveně reaguje i na začátek skladby, ale jak Miranda pokračuje, začíná být jasné, že to nejen myslí vážně, ale taky přesně ví, co dělá.

Napsat první dvě písně pro Hamiltona mu nakonec zabralo dva roky. Měl jiné projekty, ale taky šlo o to najít ten správný tón pro celé album a vyrovnat se v textu Hamiltonovu literárnímu nadání. Další nápady už přicházely rychleji a začalo být jasné, že si celá myšlenka říká o víc. Nakonec vzniklo představení, které mělo premiéru v únoru 2015 a zhruba o půl roku později se přesunulo na Broadway. Slavnou, vysněnou, skomírající Broadway…

Jen pro vyvolené?

Broadway průměrného Američana nezajímá. Nejen to: Broadway nezajímá ani průměrného Newyorčana. Je vnímána jako symbol elitářství a zašlé slávy, sešněrovaná zábava pro vybrané, místo, kde se potkávají newyorští snobové s bohatými turisty. Když jste při penězích a dorazí na návštěvu rodina, vezmete ji na Lvího krále.

Hamilton tuhle představu bourá - a zároveň je svázán jejím pravdivým základem. Tenhle muzikál chtějí vidět všichni bez ohledu na věk, společenské postavení, politické přesvědčení nebo rasu. Skutečnost ovšem jejich snu dvakrát nepřeje: nejlevnější místa v sále nominálně stojí kolem 140 dolarů, což není pro chudšího člověka zanedbatelná cena. Reálná situace je ještě mnohem horší, vstupenky z online předprodeje zmizí během pár minut a k dostání jsou pak u třetích stran, které si běžně řeknou o desetkrát víc. Legální to není, postihy jsou však nedůsledné a přeprodejcům se riziko vyplatí. Pokud byste chtěli na Hamiltona zajít ještě letos, museli byste tak obětovat minimálně 1300 dolarů.

Dál už zbývají jenom dvě možnosti: stoupnout si dva dny předem do fronty a čekat, jestli na vás vyjde jeden z patnácti vrácených lístků, nebo si koupit vstupenku do první řady, která stojí zanedbatelných 10 dolarů (tedy jednoho papírového “hamiltona”). Háček je v tom, že o místa v první řadě se před každým představením losuje na internetu a soutěžících jsou – tisíce. Výsledek? Diverzita na jevišti, ale dav převážně bohatých a převážně bílých diváků v hledišti. Tvůrcům tenhle problém dochází a pokoušejí se s ním něco dělat, od představení zdarma pro žáky z chudších základních škol po zmiňovanou loterii. Ale zásadní změny samozřejmě dosáhnout nemohou.

Bojovníci za svobodu, otrokáři

Otázka kontrastu mezi herci a obecenstvem má ještě větší význam, když muzikál konfrontujeme se skutečnými událostmi. Nejde o hnidopišské počítání knoflíků na uniformách, zádrhel spočívá v mytologii, kterou Hamilton podporuje. Dějiny píší - jak známo - vítězové, díky čemuž v Americe existuje kult otců zakladatelů jako vzývaných bojovníků za svobodu. A Hamilton k němu přispívá - přes veškerou reinterpretaci, obsazení a nezvyklý prostor, který věnuje ženám.

Otroctví je tu zmiňováno spíš na okraj a Alexander Hamilton se prezentuje jako jeho kritik, kterým v reálu moc nebyl. O tom, že i George Washington vlastnil otroky, se kromě jedné sotva postřehnutelné narážky nemluví vůbec. Historička Annette Gordon-Reed to shrnuje: “Divák si nevšimne, že ve hře nejsou prakticky žádné černé postavy, protože jeviště je plné černošských herců.” Snaha vyprávět příběh tehdejší Ameriky očima Ameriky současné, jak to nazývá Miranda, tedy paradoxně může odvádět pozornost od problémů.

Zpochybnitelné je i poselství o tvrdé práci, která otevře každé dveře: Snaž se a bude ti dopřáno. Miranda vlastně oslovuje mladou generaci a říká jí “podívejte se, Hamilton byl jako vaše hiphopové idoly, nadaný, naštvaný a bez prostředků”. Jenomže kdyby Hamilton nebyl kromě toho všeho taky bílý, jeho nadání ani odhodlání by mu nebyly nic platné a Washingtonovi by mohl leda pucovat holínky.

Prezident Obama se zdraví s herci z Hamiltona Autor: Pete Souza

Rovné šance jsou mýtus i dnes, víc než 150 let od zrušení otroctví. Hamilton je zkrátka příběh bílého muže, navíc bílého muže, jehož politika byla do velké míry elitářská a nakloněná bohatým. Nabízet ho dnešním dětem jako prototyp imigranta je diskutabilní. Pravděpodobně není náhoda, že Mirandův předchozí kus In the Heights, vyprávějící o latinoamerické komunitě v New Yorku, přes svoje kvality nedosáhl ani vzdáleně podobné slávy. Rozdílů je samozřejmě víc, ale tematická vzdálenost bílému publiku s tím má něco společného.

Nová pravidla hry

Hamilton je ovšem už dávno za hranicí, kdy by kritika mohla zbrzdit jeho úspěch. Na podzim startuje britská produkce v Londýně, plánuje se turné po Americe a časem i po Evropě a Austrálii. Každý den na internetu přibývají další fanouškovská videa, blogy a ilustrace, kolem divadla se večer co večer shromažďuje dav. Letos v březnu si prezident a první dáma pozvali herce z muzikálu do Bílého domu ještě jednou, tentokrát na samostatné vystoupení. Kruh se uzavřel a Barack Obama mimo jiné vtipkoval o tom, že Hamilton je to jediné, na čem se on a bývalý republikánský viceprezident Dick Cheney shodnou.

Je to spíš dobré, nebo špatné znamení? Pozitivně uvažující Lin-Manuel Miranda doufá, že jeho dílo pomůže lidem najít společnou řeč. Skeptici namítají, že když s něčím nemají problém republikáni, nemůže to být dvakrát progresivní a na mezistranickou debatu to nebude mít vliv.

Co se zpochybnit nedá, je však Hamiltonova umělecká výjimečnost a jedinečná pozice v dějinách popkultury. Je to jedna z událostí, které mají potenciál změnit jazyk celé umělecké formy; nelze se jim vyhnout a vrátit se do světa před Hamiltonem. Na Broadwayi se právě teď hraje divadlo, jaké tu nikdy dřív nebylo. Ještě to není tak docela revoluce, ale mohl by to být její začátek.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Kdo se bojí Lindy B.Zobrazit články