Matrix zrcadlí Matrix. Návrat kultovní série není zbytečný film

Nečekaně silný pocit existenciální tísně prostoupil filmovou a televizní produkci na sklonku roku 2021. Do kulturního oběhu se vrátilo hned několik televizních seriálů a filmů, které si odžily přirozený konec před deseti, patnácti či osmnácti lety. Jejich oživování provázely rozpaky, nejistota, podezření. Někdy nostalgický pocit, že něco je prostě nedotknutelné - a nové pop-kulturní zombie tak zničí to, co kdysi fungovalo. Nad žádným jiným dílem nebyl přitom otazník větší než nad Matrixem. Obavy byly přímo úměrné tomu, že pro nemalou část publika první díl sci-fi o simulované realitě, v níž údajně všichni možná žijeme, znamenal  formativní filmový zážitek.

Čtvrtý díl Matrixu je nyní na světě a nese příznačný přívlastek Vzkříšení (The Matrix Resurrections). Na otázku, jestli je to zbytečný film, se dá odpovědět poměrně snadno. Není. Naopak je v lecčems až překvapivě povedený. Režisérka Lena Wachowski tu s přehledem a s nadsázkou dává lekci z toho, jak se popasovat s otráveným pohárem zvaným pokračování uzavřeného kultovního filmu.

Vzrušující a stylový

Inovátorská akční podívaná o hackerovi Thomasi Andersonovi aka Neovi, jenž zjistí, že jeho realita je simulace vytvořená stroji, kteří ho ovládají a využívají stejně jako celé lidstvo, měla premiéru v roce 1999. A rychle se z ní stal pop-kulturní fenomén. Debatovalo se o ní v hospodách i intelektuálních kroužcích. Přitažlivost spočívala na dvou věcech. První se týkala stavu kinematografie a žánru, druhá myšlenkových her.

Matrix vnesl do kinematografie revoluční speciální efekty symbolizované tzv. bullet time, tedy iluzí zpomalení nebo zastavení času, zároveň vysokooktanovou akci inspirovanou asijskou kinematografií a uhlazený, post-punkový cool styl. Jak v černých dlouhých latexových kabátech a černých brýlích hrdinů, tak v celkové estetice filmu utopeného v odlescích zelené počítačového kódu, který „pršel“ přes scénu a skrze postavy.

Ještě o něco přitažlivější byl intelektuální hlavolam, který před diváka film předestřel. Cesta do světa za zrcadlem à la Alenka v říši divů, hra s koncepcí a vnímáním reality v případě diváků i postav. Autoři - tehdy ještě bratři Wachowští, dnes sestry Wachowské – vyšli z Baudrillardovy teorie simulaker. Celý děj postavili na tezi, že svět je simulace, iluze kontrolovaná vnějším systémem. Zahrnuli diváka otázkami, nakolik můžeme poznat skutečný svět, kde jsou hranice vnímání, co je skutečnost a co iluze. Celou strukturou přitom Matrix vtahoval publikum do fikčního světa, kladl rovnítko mezi fikci a realitu diváků.

Nastoloval dojem, že v matrixu nežijí jen postavy, ale že v něm všichni žijeme své rutinní a neuspokojivé životy chycené v tenatech kapitalismu. A pokud se nám někdy zdá, že něco zažíváme opakovaně (déjà vu), nebo, že se něco nemůže dít tak, jak se děje, jsme svědky „chyby v systému“. K tomu tvůrci přidali trochu esoterických úvah o osudu a svobodné vůli, která nám – pokud jsme dost silní a vybereme si pilulku správné barvy – může pomoct prolomit falešnou realitu a spatřit svět za zrcadlem. Jinými slovy být svobodní.

Půdu pro vytvoření kultu připravily i dobové okolnosti týkající se nastupujícího digitálního světa. Internet byl mladý a virtuální realita fantazií. Počítače byly příslibem i potenciální hrozbou. Blížící se konec milénia s sebou nesl pocit znejistění a katastrofické scénáře selhání počítačových systémů, které hrozily vyřadit nemalou část důležitých sektorů. Svět jedniček a nul se zdál nezvladatelný, nebezpečný. Pak přišel Neo – Vyvolený – a dokázal ho zkrotit.

Po prvním dílu následovaly o čtyři roky později hned další dva díly Reloaded a Revolutions, které rozvíjely revoltu lidského odboje proti strojům a systému. Franšízu Matrixu rozšířily i počítačové hry. Odborné studie a knihy věnované pojetí reality a skutečného v Matrixu na sebe nenechaly dlouho čekat. Lavina intelektuálních, filosofujících a alegorických výkladů film rozebírala z marxistických či psychoanalytických pozic. Samy autorky později přidaly transgender čtení: Lilly Wachowski tvrdila, že byl Matrix zamýšlen jako alegorie na nebinární genderovou identitu.

Už jsme to viděli

Ať už byl vykládán jakkoliv, z Matrixu se stala cennou komoditou společnosti Warner Bros. Ta do svého archivu sáhla pro známou značku před pár lety, kdy oznámila, že se chystá čtvrtý díl. Po dlouhé době od třetího, který byl vnímán jako finále příběhu. Pop-kultura se ovšem dostala do éry bez konce a možností nekonečných nových začátků, kdy žádná lukrativní značka nesmí zůstat ležet ladem.

Zároveň nejnovější Matrix vznikal v době, kdy se radikálně proměnila podoba hollywoodského velkofilmu. Esteticky i vypravěčsky se přiblížil k videohrám a jeho primárním zdrojem se staly komiksové předlohy, hlavním publikem pak děti a teenageři. Kdysi revoluční Matrix byl najednou starý včetně herců v hlavních rolích. Lana Wachowski tentokrát v sólo režii se s tím ve čtvrtém Matrixu vypořádala napůl vážně a napůl ironicky - v duchu mantinelů ohebných pravidel fikčního matrixovského světa.

Padesátník Thomas Anderson (Keanu Reeves) je hvězdným autorem počítačových her. Na přelomu milénia vytvořil herní trilogii Matrix. Ve své rohové kanceláři – daleko od korporátních kukaní prvního dílu – navrhuje další herní titul. Jeho život se ubírá dopředu jako jedna velká, byť luxusní rutina. V kavárně se občas potká s Tiffany (Carrie-Anne Moss), u které má pocit, že ji zná…

Chodí k terapeutovi, aby dokázal lépe zvládat svoje psychotické epizody. Během nich se mu zdá, že je mužem uvězněným v počítačové hře, z níž se chce za každou cenu dostat. Není ale jasné, jestli je to vše produktem nemocné mysli. Zapracováním virtuální reality a dominantního média současnosti (počítačových her) pokračují hrátky na vrstvy reality a cesty do králičích nor. Tou největší je přitom původní trilogie, do které se čtvrtý díl propadá.

The Matrix Resurrections je do velké míry možné brát jako jedno velké hravé déjà vu. Už jsem ho v podstatě jednou viděli jako Matrix jedničku, jen ho teď vidíme jinak. Z odstupu, jako součást samotného matrixu – počítačem vygenerovaného světa videohry. Scénář se vrací k předchozím filmům, hlavně k prvnímu, z nějž opakuje celé scény. Komentuje je, shazuje, vyzdvihuje. Přehrává znovu, jen posunuté do nové reality a jiného kontextu. Třeba reality filmu, který je echem praxe, že v popkultuře se vždy všechno recykluje a replikuje. Jedním z témat sebe-reflexivního snímku je tak sama jeho existence coby popkulturní komodity. Lana Wachowski mu věnuje dynamickou montáž podkreslenou skladbou White Rabbit od kapely Jefferson Airplane.

Její výchozí moment je následující. Studio Warner Bros, které stojí za Matrixem, vlastní i práva k videohře Matrix. Zděšeným tvůrcům oznámí, že chtějí další pokračování (a bůhvíkolik dalších). Následuje vtipný brainstorming nad tím, čím a proč byl Matrix-hra kdysi výjimečný. Proč fungoval, jak byl vnímaný, přijímaný, rozebíraný, kritizovaný. A co udělat, aby fungoval zas a teď. Není nijak složité přečíst ve scéně vlastní příběh Lany Wachowski. I po ní Warner Bros chtělo další pokračování Matrixu, ke kterému už se nechtěla vracet. Kritiku současné hollywoodské praxe je přitom třeba brát méně vážně a více jako hru, která je součástí povahy celého filmu. Marketingový tým studia a Lana Wachowski se při vymýšlení scény jistě dobře bavili.

Změněný kód

Film později vtipně zmiňuje i slovinského filosofa Slavoje Žižeka, který v roce 1999 o Matrixu napsal rozsáhlý výkladový esej. Označil jej za film pro dva typy publika: idioty, kteří s úžasem zjistí, že realita neexistuje, a pseudointelektuály, kteří se budou předvádět v komplexních výkladech. I odkaz na Žižeka je znovu příznačně dvojaký a naznačuje, že se (spolu)autorka kultovního filmu nebere zase tak vážně.

Ironicky se distancuje od svého vlastního fikčního světa k radosti současného mediálně literárního publika, které je uvyklé na ironické sledování. Zároveň nepřestává ani na chvíli sofistikovaně upevňovat kultovní postavení Matrixu v popkultuře. Možná trochu jako potenciální obranný val proti případné kritice, že je čtyřka zbytečný film, který jen ničí odkaz původní trilogie. Dává všem vědět, jak důležitý Matrix byl.

Podvratné návraty k ceněnému originálu, který najednou není, čím se zdál být, jsou součástí hry na zdvojování a zrcadlení. Jednička se zrcadlí ve čtyřce. Stejně jako se tváře hrdinů zrcadlí v lesklých plochách, z nichž se dívají zpět jiné obličeje. Ne náhodou je Matrix filmem dvou značně nesourodých polovin, které dělají těžkou hlavu matrixovským puristům, již čekali novou akční revoluci a dostalo se jim nostalgie a přehrávání známého.

I vzkříšení tu má dvojí smysl. V prvním plánu se týká samotné franšízy. Není vyloučené, že bude následovat Matrix 5. Konec Resurrections je na další pokračování dostatečně otevřený. Podstatněji se ale týká vzkříšení a druhá šance ústředního páru Nea a Trinity, z nichž první se obětoval a druhá na konci třetího dílu zemřela. Jejich příběh a chemie jsou přitom v celé trilogii určující.

Vyčítat novému Matrixu, že nikam neposouvá žánr akčního filmu, je nepochopení, v jakém žánru se tu zhruba od poloviny vypráví. Lana Wachowski jednoduše přepsala kód na dojemné vztahové melodrama (romance přitom hraje ve druhém a třetím filmu větší roli, než si část diváků pamatuje). Žánrovému posunu odpovídá i přerod Keanu Reevese z akčního mladíka na konci devadesátých let do nového typu mlčenlivého, osudového hrdiny ve středních letech.

The Matrix Resurrections není kinematografický zlom, jakým byl první Matrix. Je nicméně lepším filmem než byla dvě pokračování. A v něčem nakonec lehce revoluční přece jen je. V éře uhlazených komiksových juvenilních blockbusterů nabízí „dospělý“ blockbuster pro „starší a pokročilé“, nad kterým se dá všem chybám v systému navzdory nejen nostalgicky navracet, ale i přemýšlet.