Klimatický hit Netflixu selhává jako satira. Povýšeně dělá jen to, co sám kritizuje

Apokalyptická komedie K zemi hleď! se po vánočním uvedení na Netflixu rychle vyhoupla na první místo sledovanosti této digitální platformy. Zároveň vyvolala tsunami reakcí, mezi nimiž převládaly ty nadšené - padala i přirovnání ke studenoválečné Kubrickově satiře Dr. Divnoláska. Podle pozitivní odezvy dokázal režisér a scenárista Adam McKay natočit trefnou satirickou alegorii klimatické krize, kterou lidstvo ignorovalo, a teď se nedokáže shodnout na tom, jak reagovat, přestože se řítí do záhuby.

K zemi hleď! ale není vynikající ukázka přesně načasované satiry, kterou potřebujeme, abychom si uvědomili svoji situaci. Satira tu totiž nefunguje jako odhalení nefunkčního stavu věcí, které má vést k pohybu či změně, ale primárně jako vyjádření frustrace autorů a demonstrace jejich morální a intelektuální nadřazenosti; jako ukazování si prstem na všechny ty idioty kolem. Od politiků přes popírače vědeckých faktů po banální celebrity. Formálně však dobře vystihuje současný myšlenkový i mediální chaos.

Sázka na jistotu

Na planetu letí obří kometa. Podle propočtů ji zasáhne za šest měsíců a čtrnáct dní - a nastane konec světa. Dvojice astronomů – doktorandka Kate Dibiasky (Jennifer Lawrence) a neurotický profesor Randall Mindy (Leonardo DiCaprio) – se snaží varovat zodpovědná místa. Hlavně NASA a politiky, konkrétně americkou prezidentku Janie Orlean (Meryl Streep), které kabelku poslušně nosí její arogantní syn, z nějž se stal její chief of staff. Nikdo však varování nebere vážně a situace s kometou si začne nakonec žít vlastním životem, když zájmové skupiny začnou zpochybňovat, že vůbec k Zemi letí…

Adam McKay je zavedené jméno na americké komediální/satirické scéně. V devadesátých letech psal skeče pro pořad Saturday Night Live (SNL). Spolupráce s jedním ze stálých členů SNL Willem Ferrellem později vedla k řadě anarchistických komedií jako Zprávař: Příběh Rona Burgundyho nebo Bratři z donucení, které jsou navzdory přímočarému humoru citlivými, maskovanými výpověďmi o mužské identitě. Následně přesedlal do závažnějšího žánru temnější politické a společenské satiry.

Za Sázku na nejistotu o ekonomické krizi byl nominovaný na Oscara za scénář i režii. Další film věnoval vice-prezidentovi Dicku Cheneymu, jednomu z architektů války v Iráku (Vice). Jak řekl časopisu The Atlantic, film K zemi hleď! vzešel z potřeby „udělat něco o klimatu“ jako o temném stínu, který se mu neustále vracel. A osobní investice je z filmu cítit výrazně. K zemi hleď! je výsledkem naštvání jeho tvůrců. Frustrace ze světa, z politiků, médií i spoluobčanů, kteří zavírají oči před realitou nebo se nechávají pohltit realitami falešnými. Cíle jsou tu nakreslené víc než přehledně - protože jsou to ty, které letí nízko a pomalu.

Prospěchářská americká prezidentka, které je jedno americká veřejnost, i její tupý a sebevědomý potomek jsou průhledné ozvěny Donalda Trumpa a jeho angažování vlastní rodiny. Politikům se kometa nehodí, protože je před volbami. Ty je třeba vyhrát víc než řešit konkrétní problémy. V panoptiku postav dále figuruje sociopatický miliardář à la Elon Musk, který má jako hlavní sponzor prezidentky neustálý přístup do Bílého domu. Dostane nápad kometu nikoliv zničit a zachránit tak planetu, ale zpeněžit. Tady má McKay na mušce propojení vysoké politiky a byznysu, které dlouhodobě charakterizuje americkou politiku.

Naloženo dostanou i média. Konkrétně zábavné zpravodajské talk show, které zajímá pouze sledovanost, nikoliv pravda. A kvůli tomu infantilizují a rozptylují publikum. „Chceme špatné zprávy podat s lehkostí,“ vysvětlí zmateným a vyděšeným astronomům žoviálně moderátor a následuje perverzní uvedení jeho motta do praxe. Na ohlášení katastrofy reagují moderátoři jedním vtipem za druhým. Námitka, že některé zprávy mají být špatné a mají šokovat, je mimo jejich chápání.

Parodovat politika, který se během působení v úřadu stal parodií, je ovšem obtížná disciplína. Stejně jako excentrické miliardáře, jejichž vesmírné výlety jsou terčem vtipů na sociálních sítích a jejichž podnikatelské praktiky jsou vnímané jako neetické a napůl otrokářské. A McKay v tomhle ohledu nedělá nic, co už by milionkrát neukázal například jeho domovský komediální pořad Saturday Night Live.

Frustrovaná legrace

Rovinu frustrace navíc přidává obsazení Leonarda DiCapria do role muže, který přichází s fakty, ale naráží hlavou do zdi. Prominentní hollywoodský ochránce přírody léta bez valné odezvy v reálném světě upozorňoval na změnu klimatu. Teď mu došla trpělivost. Dvacet let říkal, že se svět řítí do záhuby, a nikdo jeho environmentální dokumenty (např. 11. hodina) nebral vážně. Možná si tak podobně jako McKay řekl, že poselství v zábavném žánru komedie a obráceného katastrofického thrilleru bude mít větší efekt. Přitom je ale z každého záběru cítit skepse a rezignace: jako lidstvo jsme měli všechno a takhle jsme si to pokazili.

Poselství je tady přitom klíčové slovo. Tvůrci natočili agitační film, který má upozornit na to, že planetě hrozí zánik a lidé před tím zavírají oči. Nejsou schopní spojit se a jednat. Základní vědecká fakta se stávají předmětem diskusí o jejich pravdivosti na místo toho, aby se podle nich jednalo. Té frustraci je na jednu stranu dobře rozumět. Zároveň se jí však tvůrci nechávají spolknout.

Pokud tvrdí, že chtějí mluvit k co nejvíce lidem, dělají to hodně zvláštním způsobem. Promlouvají totiž primárně ke stejné krevní skupině. K přesvědčeným, kteří sdílejí frustraci i názory. K městským liberálům pro které je film K zemi hleď! komfortním potvrzením jejich vlastního pohledu na svět (celý snímek je navíc zúženým odrazem americké sociopolitické scény a McKay je naštvaný na populistickou politiku). Všichni ostatní jsou tu pro legraci.

Co se K zemi hleď! naopak daří, je roztěkaná a chaotická forma, která rychle skáče z žánru na žánr. Od komedie přes novinářský film, politickou satiru a dokument až ke katastrofickému snímku a rodinnému melodramatu. Přesně tím zrcadlí mediální zmatení a kakofonii, která zahlcuje veřejný prostor. Výsledkem je pocit, že nic nemá smysl ani řešení. „Cílem bylo vzít diváka na jízdu v zábavním parku a poslední zastávkou je jedno co – třeba skládka,“ řekl McKay pro zmíněný The Atlantic.

Na jednu stranu je dobře, že čísla sledovanosti naskákala zrovna u filmu o klimatické krizi, která zmizela z veřejné debaty kvůli pandemii, ale nezmizela jako devastující scénář budoucnosti planety. Na druhou stranu je otázkou, čí postoj, názor nebo životní styl může filmový křik změnit. A silné herecké výkony přitom (paradoxně) do velké míry odvádějí pozornost od určité myšlenkové pohodlnosti. Když z plátna zmizí emotivně vypjatý, rozpolcený vědec Leonarda DiCapria nebo oportunistická, zkorumpovaná prezidentka Meryl Streep, zeje ve vyznění obrazná černá díra.

Satira by měla tnout do živého a nasvítit věci jinak, než jsme je zvyklí vnímat. Provokovat, pobuřovat, stimulovat k jinému přemýšlení (stačí vzpomenout na fyzickou reakci u Borata, chytré nasvícení politického zákulisí v To je soda nebo emoční napojení u Černé zmije). K zemi hleď! nic z toho nedělá. Jeho tvůrci se na nic neptají a nakonec hlavně dělají to, co vyčítají ve filmu zábavným talk show – infantilizují svoje publikum. Skoro by se dalo říct, že jejich snímek je dalším střípkem z mediální kakofonie, již kriticky zachycuje.