Kdo dnes může být americký kovboj

Kovboj se v moderní popkultuře zjevuje jako osamělý poutník a střelec. Neohrožený hrdina a vzor bílé maskulinity. Ovšem takové zobrazení, které reprezentovaly třeba postavy v podání herce Johna Waynea, jsou velmi daleko od reality. Zakrývají skutečnost, že už v 16. století to byli původní obyvatelé Ameriky, kdo se španělským rančerům v Mexiku starali o krávy. V 19. století se pak honáky krav stávali evropští imigranti i dříve zotročovaní Afroameričané.

O kovboji jako typickém symbolu americké kultury píše Michelle Kim na serveru Pitchfork - a to první řadě v souvislosti s alby zpěvaček Mitski, Solange a Kacey Musgraves, které přicházejí s image kovboje jako ženy a příslušnice menšiny.

Vydání alba When I Get Home od Solange doprovází film, v němž jsou mnohé scény věnovány černým kovbojům a kovbojkám. Pro Solange nejde jen o líbivé symboly: chápe to jako součást mise, která má za úkol upozornit na vymazávání historie. „Už před rokem, rokem a půl, mi došlo, že je pro mě velmi důležité alespoň malým kouskem přispět k vyprávění příběhu o černých kovbojích,“ prohlásila Solange při jedné z projekcí. „Musíme neustále přepisovat naši černou historii a ukazovat, co pro nás znamená. Pro mě byl tenhle okamžik vyjádření naší kultury velmi obohacující. A není to jen estetika.“

Jinou optiku – více abstraktní, až filozofickou – nad postavou kovboje zaujímá Mitski, jejíž nejnovější řadové album se jmenuje Be the Cowboy. Pro ni je tato figura naprostým protikladem stereotypu asijské ženy, která má být pokorná a submisivní. V rozhovoru to vysvětluje následujícím způsobem: „Kovboj zosobňuje obrovskou aroganci a svobodu, která mě fascinuje, obzvlášť proto, že jsem Asiatka. Kamkoli přijdu, už mám pocit, že bych se měla omluvit.“

Zájem o figuru kovboje a její nové definice znamenají podle uměleckého kritika Antwauna Sargenta skutečnost, že sama idea Ameriky je aktuálně v pohybu. „Bavíme se o tom, kdo se může stát Američanem, lidé přehodnocují svůj vztah k vlastním americkým identitám. A kovboj je s touto identitou neodmyslitelně svázaný - proto řešíme, kdo všechno se do těchto symbolů Ameriky vejde.“

Kluby jsou i architektonická laboratoř

Kluby jako inkubátory hudebních vlivů a laboratoře městského života, kde klíčí nové hudební a módní trendy, ale také se rodí tolerance vůči jinakosti. Tak popisuje Anna Codrea-Rado svět nočních podniků v komentáři pro The Guardian.

V obecných představách jsou noční kluby chápány jako upocená temná sklepení, kde hudba vytváří soundtrack k tanci opilých, potácejících se stínů. Jako odcizený svět, který nemá žádné návaznosti na dění za bílého dne. Pravdou je ale úplný opak.

Kluby jsou místem zrodu experimentů, které se odtud dostávají do nejvyšších pater popkultury - a nejde jen o módu, která vycházela z disco scény Studia 54, či taneční pózy, které Madonna okoukala v roce 1990 pro svůj klip Vogue. Sama architektura klubu, která se začala definovat v šedesátých a sedmdesátých letech, je převratný koncept. „Kluby jsou předchůdci prostorů, které umožňují vytvářet dočasné variabilní zážitky,“ říká Jochen Eisenbrand, kurátor expozice Night Fever, která loni proběhla ve Vitra Design Museu v německém Weilu na Rýně.

Už v raných klubech, jako jsou newyorský Electric Circus, Space Electronic ve Florencii nebo Piper Discotheque v Turíně,  se vytvářela taková uspořádání, která se mohla měnit v závislosti na akci. Možnosti pohyblivého pódia i varianty osvětlení vytvářely kulisy pro módní přehlídky, čtení poezie i disco večery. V jistém smyslu to předznamenává mnohé architektonické trendy dnešních dnů, kdy se podle Eisenbranda klade důraz na vytváření „demokratičtějších kulturních institucí, které umožňují vyšší míru participace“.

Vrcholným příkladem tohoto přístupu je De School – místo, které bylo otevřeno  v roce 2016 v Amsterodamu. Nachází se v budově bývalé technické univerzity a pod jednou střechou sdružuje kavárnu, restauraci, koncertní sál, uměleckou galerii a noční klub. „Cílem bylo stvořit místo, kde se budou cítit vítané různé skupiny lidí,“ říká Luc Mastenbroek, který zde má na starosti program nočního klubu: „Je to nuda mít rozdílná zařízení pro každou kulturní a uměleckou disciplínu. Zajímavé to začne být, když se začnou prolínat.“

Projekt De School se v Amsterodamu zrodil pod záštitou Mirika Milana, který byl v té době „nočním starostou“ města. Noční život se v posledních letech totiž stal velkým ekonomickým motorem měst, místní samosprávy si toho všímají - a také další metropole jako Londýn nebo New York zřídily na radnici pozice, jejichž cílem je dohlížet na noční ekonomiku. Což samozřejmě naráží zároveň na představu klubu coby místa úniku před každodenními normami.