Jediná vzpomínka Na Philipa Rotha

Když jsem slyšel, že Philip Roth zemřel, a odříkal předepsanou formuli, že Bůh soudí dle pravdy, první, co mi přišlo na mysl, bylo poznání, že moje neznalost angličtiny má v celém mém životě osudový charakter. A že s tím souvisí i moje dvě nebo tři setkání s Philipem Rothem, která zase souvisejí s jeho pražským spisovatelským protějškem a přítelem Ivanem Klímou.

K tomu prvnímu, které se mi vrylo do paměti zcela zásadně, totiž došlo v rodinné sestavě u Klímů, kde mi po několika minutách oslňujícího Philipova monologu Helena nabídla, že mi bude překládat, jsouc si vědoma mého jazykového handicapu. Já to odmítl, že není třeba, poněvadž mu rozumím každé slovo. Intenzivní pocit, že toho není zapotřebí, byl nejspíše dán tím, že jsem četl obě jeho knížky, které v Československu vyšly. Obzvláště jeho první velký román Ať se děje, co se děje mi byl blízký, protože psal v zásadě totéž, co já ve svých Snech, jen s mnohem širším rozmachem a sebejistotou.

Jenom jsem se při četbě podivoval, kde po ukončení univerzitního studia, když hned začal na fakultě přednášet a neprošel v Americe „školou života“ jako my tady, vzal životní zkušenosti k napsání tak dobré knihy. Když ji psal, byl přibližně v mém věku, ale teď, už ve věku Ivanově, měl za sebou i Portnoyův komplex. Nevěděl jsem ještě, jakou nevoli to vyzývavé doznání vášnivé masturbace slušně vychovaného židovského chlapce ve Spojených státech vyvolalo v židovských kruzích, ale jako spisovatel, jenž si vzal za úkol „psát pravdu a zase jen pravdu,“ jsem mu záviděl. Teď se spokojen sám se sebou rozvaloval v křesílku a se stejně nestydatou rozkoší dával volný průchod svému „egu“, což v našich místních poměrech bylo nejen nevídané, avšak, a to je důležitější, především pro introvertní literáty morálně nepřípustné.

Přitom jeho super egem nekontrolované a svobodné „já“ působilo tak přesvědčivě, že jsem se v toku monologu jeho božské přítomnosti koupal jako v očistné lázni s pocitem, že rozumím každému slovu. Pro jistotu jsem si potom u Heleny ověřil svůj dojem, a byl jsem bohužel nucen si přiznat, že jsem nerozuměl ničemu. Přesto jsem dosud přesvědčen, že ve mně i on potkal v Praze osobu výjimečně spřízněnou, a je škoda, že si nikdy nemohl přečíst, co píšu, a já se s ním kvůli svému handicapu nemohl domluvit. Třeba by se vzhledem ke svým americkým kontaktům postaral o překlad mých knížek do angličtiny, a protože se tak nestalo, ubíral se můj život úplně jinou cestou.

Když jsme se pak – opět u Klímů - setkali počátkem devadesátých let, byl jsem již rabín a stáli jsme každý na opačném konci desky pomyslného stolu, na níž se Židé potkávají, ukazujíce si na čelo a nechápajíce, co ten druhý hledá na straně, kterou jsem já přece z dobrých důvodů opustil. Tohle setkání mi připomněla až moje dcera Káťa, již jsem požádal, aby mi tentokrát pro jistotu překládala. Jenomže místo, aby mi překládala, výborně se pobavila s Rothem sama, což asi i Philipovi vyhovovalo mnohem víc než poslouchat rabína.

Autor je vrchní zemský rabín

K fotografii: Zleva Michal Klíma, Miki Roth, Phillip Roth a já. Stojíme roku 1973 před Staronovou synagogou; buď před prohlídkou Starého židovského hřbitova, nebo po ní. K rozhovoru s Philipem jsem se opět nedostal, poněvadž oba Rothové hledali po paměti společné předky, a Miki, jenž za války sloužil v židovské jednotce britské armády v Palestině a také v Tobruku, by mě beztak nepustil ke slovu. Navíc jako průvodce turistů po židovských památkách měl co vykládat i jinak.