Jak se máte? Jonáš Zbořil

Přes křupání sněhu a ledu je vyprávění Jonáše Zbořila sotva slyšet. „Nedá se říct, že bych kdovíjak miloval přírodu,” kroutí hlavou při procházce městskou divočinou kolem pražského potoka Botiče. Je zhruba deset pod nulou a básník, publicista a moderátor literárního pořadu Liberatura Radia Wave, dělá to, co vždycky, ať už venku sněží, prší, svítí slunce nebo řádí pandemie - chodí. Dokonce o tom připravil podcastovou sérii. Neobdivuje ale stromy nebo krajinu, dívá se naopak na to, jak do ní zasahuje člověk.

Pozůstatky pomalého času: Dřív jsem míval nedělní úzkosti, tak jsem si řekl „aha, možná že tohle je ten nejlepší čas, kdy máš vyrazit, protože smysly jsou nejcitlivější, tak běž a nakrm je". Ven teď chodím hlavně večer. Na to si čas najdu vždycky. Chodím v neděli, to mám pořád nejvíc rozjitřené vnímání. Bydlíme ve Vršovicích, a to je ideální poloha: kousek do centra, zároveň stačí pár kroků a jsem u Botiče. Jdu do Nuslí, do Michle, jdu rubem města. Na své trase vídám pozůstatky pomalého času. Míjím starou synagogu, dům na půli cesty, roubenou chalupu nebo trosky mlýna. A pořád si to dokola fotím, kdykoli jdu kolem. Stejné věci, stejné trasy.

Blbý pocity můžeš rozchodit: Procházky jsem pochytil od táty. Když se naši rozvedli, zůstal na půdě domu na Václaváku, kde jsem vyrostl. Tou dobou byl bezdomovec - a aby mu úplně nehráblo, prostě chodil. Furt o tom mluvil, když jsme se potkávali: jak zná Hrdlořezy, kolik toho ten den ušel. Naučil mě, že blbý pocity můžeš rozchodit. Vypadnout a trochu utéct od toho, co tě žere. Pohybovat se v určitém rytmu a vnímat to. Rebecca Solnit v knize Wanderlust píše o tom, že myšlenky se hýbou zhruba podobnou rychlostí, jakou chodíme.

Nemísta: Teď se zajímám o nemísta, jak o nich píše Mark Augé. Třeba takové hovadiny jako přestupová chodba na ípáku. Nacházím tiskové zprávy v Metru, že ji otevřeli, kolik stála, a myslím na to, jak taková věc asi vzniká, koho to nechají navrhnout a postavit. Ten prostor je tak nezajímavý, že tam není ani billboard. Nebo chodím denně kolem železničního mostu: na jeho místo teď dali nový a ten starý je rozřezaný na kousky, položený nedaleko na náspu. Zkrátka mě fascinují účelové věci, které nikoho moc neberou. Přitom je děsně přitažlivé všímat si toho, co běžně nevidíme. Jako dítě jsem si představoval, jak zdmi vede elektřina, jak proudí v drátech. To vlastně dělám doteď, jen ve větším měřítku. Na těchhle místech se nic nestalo a nikdy ani nestane. Proto mě to autorsky láká, nejde o tom nic říct, nevím, jak o tom psát, nechci to estetizovat. Zatím to umím jen pozorovat.

Jazyky ve vzduchu: Venku si všímám různých komunikačních kódů a kanálů. Mluvíme spolu nějakým jazykem, dorozumíváme se slovy a písmem, ale ve vzduchu visí spousta dalších možností. Žargon řidičů metra nebo tramvají, jízdní řády, zkratky, kterými spolu komunikují elektrikáři na trafostanicích, nebo signály z GPS, které létají všude kolem. Na nějaké úrovni jsou lidem srozumitelné, mají řád, ale ti nezasvěcení si jich nevšimnou, nezkoumají je nebo jim nepřipadají ničím pozoruhodné, nicméně dešifrovat by šly.

Hrůzostrašné i nevinné dětství: Docela mě vzala kniha Discomfort of Evening ani ne 30leté trans autorky Marieke Lucas Rijneveld. Loni vyhrála International Booker Prize a je o klukovi, který se propadne ledem při bruslení, přičemž celý příběh vypráví jeho sestra. Knihu vnímám jako novou Betonovou zahradu: odehrává se v době epidemie slintavky a kulhavky na jedné nizozemské farmě. Vypravěčka zrovna vchází do puberty a vyrovnává se s úmrtím bratra a existencí vlastní sexuality, současně žije v bigotní rodině, kde je tabu jak smrt, tak sex. Tohle možná působí kontroverzně, nicméně je to dost něžná výpověď. Dětství může být hrůzostrašné a stejně tak nevinné. Rijneveld nám ukazuje, co v tomto věku často vytěsňujeme, a ohledává naše nejniternější pocity dost extrémními způsoby.