Jak se máte? Anna Ruth

I přes zavřená okna jsou v prostorném světlém bytě nonstop slyšet projíždějící tramvaje, které občas doplní sanitky. „Všechno tady pořád vibruje - kytky, já i nádobí. První měsíc jsem vůbec nemohla spát, jak je tu hlučno,” přiznává malířka Anna Ruth ve čtvrtém patře chvějícího se domu na Novém městě. Bydlí tady od prosince a pokoj, který vypadá spíš jako botanická zahrada, zároveň kvůli pandemii využívá studentka kresby na AVU u Jiřího Petrboka jako ateliér. Plátna se tu opírají skoro o každý kus nábytku, nejnovější malby schnou rozložené na zemi.

Zelená večeře: Moc ráda někoho hostím, když to jde. Je super, jak lidi u sebe doma pořádají večeře a vaří pro přátele. Nesetkáváme se v restauraci nebo hospodě, ale máme možnost nahlédnout, jak naši známí bydlí. Taky jsem v sobě nedávno objevila lásku k vaření, spoustu receptů jsem si přivezla z Indonésie. Třeba arašídovou omáčku gado gado. Chtěla bych pro kamarády někdy udělat monochromatickou večeři - napadá mě, že nejjednodušší by to asi bylo se zelenou barvou.

Ateliér v džungli: Před rokem touhle dobou jsem byla právě v Indonésii. Jela jsem tam na stáž, nevěděla jsem o té zemi vůbec nic a měla za to, že celá Indonésie vypadá jako Bali. Asie mě dřív nijak zvlášť nelákala, mířila jsem spíš na sever. Významy, které jsem schovávala do obrazů, jsem potom našla v tamější kultuře. Dopředu jsem to netušila, nějak to do sebe zkrátka zacvaklo. Moje symbolika se stále opakuje. Dýky, kočky, hadi, meče nebo prostě řezné zbraně - dřív jsem dělala šerm. Dýky, které mám tady na stole, jsem si přivezla z Jávy. Jmenují se krisy a říká se, že kolik má jejich čepel obloučků, tolik má jejich nositel příběhů. Vlnité mívají vypravěči, naopak bojovníci, kteří potřebují někoho rychle usmrtit, nosí dýky hladké. Líbí se mi, že vypadají jako hadi. Právě na Jávě jsem začala malovat abstraktněji. Měla jsem ateliér v džungli u jednoho umělce, ale většina mých obrazů tam musela zůstat. Chtěla jsem, aby mi je sem poslal, dala jsem mu na to i peníze, ale plátna jsem od něj nikdy nedostala. Jednou se tam pro ně snad vrátím.

Smrky a kočky: Les pro mě funguje jako automatická malba: vyrůstala jsem na severu Čech v domě přímo u lesa. Když zavřu oči, namaluju ho naprosto přirozeně - a kdoví proč je vždycky smrkový. Dřív byly dost ponuré a měla jsem pocit, že nechci mít kolem sebe tolik temných věcí. Pak přišly kočky, ty to rozveselily, sloužily jako protipól. Vážný les a funky kočičí sabat. Kočky miluju, stačí abych to slovo někde viděla napsané a hned si získá mou pozornost - ať jde o kočičí hlavy, kočičí svědomí, kočičí zlato nebo třeba kočičí mlíko.

Osamělá malba: Výhled z okna mě někdy dost zneklidňuje. Mám tady sice hodně místa a světla, ale daní za to je neustálý hluk. Pracovat a spát na stejném místě je občas neúnosné, když je teď zavřená škola. Maluju doma, pořád dělám to, co vždycky, a moc se toho pro mě nezměnilo. Myslím, že to máme jako malíři v této situaci asi nejjednodušší. Dřív jsem záviděla třeba lidem z FAMU, že jsou nuceni víc spolupracovat mezi katedrami nebo využívat střižny. Malba je vlastně strašně osamělá a uzavřená do sebe, což se poprvé ukazuje jako výhoda.

Vlastní mytologie: Na Jávě doteď všichni věří v kouzla. Mám taky svoji mytologii, která je ukrytá v mých obrazech. Věřím v sílu přírody, speciálně pro ženy je důležitá. Baví mě vyznat se v bylinkách, sbírat je a vědět, co je pro mě dobré. Nechtěla bych, aby si někdo myslel, že jsem nějaká ezo bába. To se teď vrací, je to trend. Kromě chození do přírody se už nějakou dobu snažím číst knížku 1Q84 od Harukiho Murakamiho. Je hodně ohmataná, má skoro rozpadlý hřbet. Měla jsem ji vrátit už asi před třemi lety. Snad se na mě ten, kdo mi půjčil, nenaštve, až ji tady uvidí. Čtu prostě strašně pomalu.