Intimní vztahy odlité do sádry

Topičův salon byla jednou z nejstarších českých soukromých galerií. V Praze fungoval už koncem 19. století a zlaté časy nastaly po roce 1905, kdy se stal součástí radikální secesní přestavby domu na Národní třídě, kterou pro nakladatele a knihkupce Františka Topiče provedl architekt Osvald Polívka. V salonu s půvabným proskleným stropem vystavovala třeba skupina Osma, první výstavu tu měl Jan Zrzavý, galerie fungovala i poté, co dům koupil Jaroslav Stránský a přestěhoval do něj ve třicátých letech redakci Lidových novin.

První poválečnou výstavu tu měla Toyen, o které se dočtete v novém čísle Respektu (na vernisáž dorazil i Edvard Beneš). Za komunismu fungoval Topičův salon jako Výstavní síň Československého spisovatele, k původnímu názvu se vrátil v roce 2007, kdy se sem nastěhovala aukční síň 1. Art Consulting. Ta se dohodla s galeristou Pavlem Vašíčkem, že se budou ve výstavních prostorech střídat, a byznys tak půjde ruku v ruce s nekomerčními prezentacemi spolku Topičův salon. Proběhly tu výstavy Jiřího Koláře, Jitky Válové, Dagmar Hochové, ale i o generace mladších autorů typu Zbyňka Sedleckého, Lubomíra Typlta či studentské přehlídky Crashtest.

Když v roce 2015 galerista Vašíček náhle zemřel, vypadalo to, že se nic měnit nebude a o program se v galerii dál bude starat trio mladých kulturních manažerek Anna Kučerová, Zuzana Šálanská a Kateřina Turková. Než se loni aukční dům rozhodl, že se bude na Národní třídě už jen prodávat. Společnost Topičova salonu tak musela najít nové prostory a ty se otevřely právě v těchto dnech: jen kousek od původní adresy, v Jilské 14, kde dříve sídlila galerie U Prstenu.

Je to rovněž velmi charismatické místo. Galerie má dvě patra, která jsou z obou stran propojená schodišti, jež návštěvníka zavedou do poměrně složitého systému podzemních sálů. Pro výtvarníky jde o velkou výzvu a od galerie byl chytrý tah, že si pro premiéru vybrala sochařku Kateřinu Komm (30), která se takových výzev nebojí. AVU zakončila před čtyřmi lety projektem věnovaným rodinné historii. Plastiky vytváří ze sádry, tradičního, pro svou nestálost dnes přehlíženého materiálu. Jedna z jejích absolventských soch stojí i v Jilské. Jde o portrét dítěte oblečeného do kroje.

Odborníci na zdejší folklor nad ním budou kroutit hlavou, protože žádný takový kroj se u nás nevyskytuje. Je to totiž bizarní záležitost: dětský kroj měl v rodině vytvořit unikátní soukromou tradici, která se měla předávat z generace na generaci a předkové autorky ho ušili ze sovětské vlajky. Nápad sice záhy zapadl, ale autorka ho uchovala alespoň v podobě této plastiky, aby tak nezmizela vzpomínka na jednu marnou snahu. Čtyři roky stará socha skvěle zapadá do jejího aktuálního projektu Viteál, který je v Jilské 14 věnován právě vzpomínkám.

„Recyklovala jsem tu hodně starých věcí včetně drobných prací ještě ze školy,“ vysvětluje Kateřina Komm při procházce výstavou. Po vernisáži je ještě dost schvácená, sádrové objekty do galerie tři dny stěhovala se svým mužem Michaelem. Včetně tří monumentálních plastik, které váží stovky kil. Ta největší připomíná hrob, ve kterým bývali pohřbívaní Etruskové, ale není to věrná rekonstrukce. Komm a Komm milují cestování po památkách: zatímco Michael si je fotí, Kateřina je kreslí anebo jen ukládá do paměti. Fór je v tom, že si nic moc nepamatuje.

„Já si strašně špatně pamatuji věci i zážitky a nejvíc mi pomáhá je konzervovat právě do soch,“ vysvětluje autorka před sádrovým mauzoleem, do jehož stěn zakomponovala reliéfy nalezené na památkách různých kultur, které si po svém upravila. Výsledkem je chrám jejich vlastních vzpomínek. Zejména na její vztahy s muži, jimž se snaží zpětně porozumět. Před vchodem do galerie někdejším partnerům dokonce věnovala jakýsi obrovský totem. Složený je z klínových forem, do nichž odlévala dřívější sochy. Každý z klínů symbolizuje jednoho partnera včetně těch platonických.

Klíčovým mužem v autorčině životě je pochopitelně i její otec a právě jemu je věnovaná jedna z nejpozoruhodnějších plastik. Stojí v suterénu a má podobu golema, který v ruce drží autorčin mini-autoportrét. Tátovo tělo Kateřina Komm přímo odlila do sádry, pak ale odlitek rozřezala, dramaticky ho zvětšila a polepila ho fotografiemi nahé tatínkovy postavy. Je to velmi křehký, přitom syrový záznam jejího uvažování o své vlastní roli (nejen v rodinném) životě.

Další výborná plastika je naopak malinká a stojí o kus dál. Při jedné z cest narazili manželé Kommovi v Boloni na baziliku sv. Hrobu s členitou kazatelnou. Protože jim za chvíli jel vlak, měli na prohlídku pár minut a Kateřina si tak při pohledu na kazatelnu snažila zapamatovat každý detail. Po návratu památku v ateliéru zpětně vymodelovala z hlavy a jak se nyní mohou návštěvníci přesvědčit, s její pamětí to není zas tak špatné.

Expozice Viteál je plná podobných osobních odkazů. Je tu erotická plastika popsaná úryvkem písně kapely Kazety („Nemůžu usnout, toužím po tobě, nemůžu usnout, točím se dokola, projede auto a zase je tma“), portrét dívky stydlivě si vyhrnující šaty, socha ženy v černých punčochách, jejíž hlava je sevřená do tíživé konstrukce, nebo sádrová králíkárna v životní velikosti. Každý si v těchto objektech může hledat vlastní interpretace - a jak už to u kvalitního umění bývá, i když se netrefí do významu, jejž do svých děl vkládá autorka, vůbec to nevadí. I Kateřina Komm o nich dlouho přemýšlí, protože její tvorba je založená na intuici, ne na racionálním plánu.

Na výstavě to ostatně dokládá série jejích polaroidových portrétů. Když autorka odlije nějaký objekt, svlékne se do naha a s nedokončenými díly před objektivem manžela rozehrává intimní vztahové situace. „Se sochou se fotím tak dlouho, než vznikne kompozice, kterou potřebuju,“ vysvětluje Kateřina Komm a přiznává, že původně měla celá výstava vypadat jinak, než se i díky fotkám dostala k jejímu tvaru.

Výsledek je každopádně hodně povedený. Kateřina Komm už na několika skupinových výstavách naznačila, že by české sochařství po delší pauze zase mohla čekat úrodná léta, když se tu rodí takové talenty. Její první velká samostatná výstava tenhle dojem potvrzuje. Kontrast mezi robustní formou a subtilním obsahem jejích děl je až dechberoucí a skvěle se trefuje do aktuální společenské atmosféry. Je proto skvělou zprávou, že Kateřina Komm může svůj potenciál rozvíjet i prostřednictvím předávání zkušeností studentům Ateliéru figurálního sochařství na AVU, kde pracuje jako asistentka Vojtěcha Míči.