Ibra Ibrahimovič označoval svou osudovou severočeskou krajinu za zoufale krásnou

Krajinu severozápadních Čech fotograf Ibra Ibrahimovič znal jako málokdo jiný. A snažil se vystihnout její zvláštní kontrast dechberoucí přírody Krušných hor i Českého středohoří a zároveň syrové reality hnědouhelných dolů, továren a sociálně vyloučených lokalit s odrbanými paneláky a rozpadajícími se sudetoněmeckými vesnicemi. Území táhnoucí se přibližně od Ústí nad Labem ke Karlovým varům se stalo jeho osudovým tématem, jehož zaznamenávání zasvětil třicet let, tedy prakticky celý svůj dospělý život. Ten o uplynulém víkendu kvůli vážné nemoci předčasně zakončil ve věku 57 let.

Oblast v Ústeckém a Karlovarském kraji skutečně má svoji zvláštní poetiku, kterou v poslední dekádě začalo objevovat čím dál více lidí. Brutální syrovost je jedním z důvodů, proč u českých diváků tolik bodovaly seriály Pustina, Most! nebo třeba Rapl. Jde o vizuálně přitažlivé prostředí plné rázovitých charakterů, kde jako by platila trochu jiná pravidla a může se tu stát cokoli. Nedávno objevený zájem o drsný kraj na severu může zároveň působit trochu komicky až necitlivě, zvláště z pohledu místních, kteří v něm musí žít a nevnímají ho jako kulisu pro dobrodružné příběhy. Těžce zkoušená oblast se takové nálepky snaží zbavit a podobná ztvárnění tyto stereotypy spíše posilují.

Dobře to vystihla spisovatelka Veronika Bendová ve svém románu Vytěženej kraj, v němž ukazuje, jak člověk svojí činností krajinu severozápadních Čech nejdříve po desítky let systematicky znásilňoval těžbou uhlí a průmyslovou výrobou, aby ji poté znovu vydoloval kulturně. „Točí o nás filmy, jak tu žijeme jako vopice, baráky rozbořený a jenom furt chlastáme,“ stěžuje jedna z postav knihy a má tím na mysli pražské filmaře.