Dobrá detektivka z divokých devadesátek. Seriál Rédl se ČT povedl

Bývalý šéf státní bezpečnosti Ferenc (rozuměj předlistopadový šéf kontrarozvědky Aloiz Lorenc) leží na vězeňském kavalci a čte si knihu Václava Klause. Píše se rok 1992, je pár dní před rozdělením Československa. Krátká scéna z úvodního dílu seriálu Rédl, který právě vysílá Česká televize, ve zkratce shrnuje paradoxy i povahu tuzemské rané transformační reality, kdy se staré komunistické elity stávaly novými elitami demokratického kapitalismu a všechno bylo možné.

„České devadesátky“ ale nejsou hlavním předmětem zájmu seriálu, za nímž režijně stojí Jan Hřebejk. Tvoří hlavně dostatečně konkrétní, tedy rozpoznatelně české pozadí pro slušnou detektivku. Zápletka vyšetřování případu točícího se kolem tajemných vagónů působí ze začátku těžkopádně, podobně jako první díl občas nechtěně komicky. Pomalý rozjezd se nicméně s třetím dílem změní ve svéráznou jízdu. Sice občas drhne, ale jakkoliv to z počátku nevypadalo, před finálovým dílem vysílaným tuto neděli se Rédl vyloupl jako povedený seriál.

Stačí bundy

Po Světu pod hlavou je to další z českých seriálů, který se vrací do nedávné československé minulosti. Scenárista Miro Šifra si vybral hektické porevoluční roky, kterým hraná tuzemská tvorba zatím příliš pozornosti nevěnovala (na úkor komunistické totality) a které si nemalá část lidí stále poměrně ostře pamatuje. Buď jako dobu neomezených možností, kdy najednou všechno šlo. Nebo jako dobu, kdy se rodil fenomén divokých devadesátých včetně privatizace provázené korupcí a převlékáním kabátů. Šifra ale sahá po jiném tématu, zdánlivě okrajovém.

Přes Československo projíždějí desítky vlaků převážejících ruské zbraně a vojenský materiál z bývalého východního Německa zpátky do Ruska. Poláci jejich průjezd odmítli, československé vládě se hodí peníze, které za něj Rusko platí. Dva vysokoškoláci, kteří vyvíjejí nový systém na měření počtu vagónů, zjistí odchylku. Jeden je záhy nalezen mrtvý, druhý se coby svědek vraždy skrývá…

Shodou okolností bydlí ve stejném paneláku jako vyšetřovatel vojenské prokuratury, padesátník Roman Rédl (Ondřej Sokol). Žije sám a dostal na starosti trestní stíhání generálporučíka Ference, bývalého šéfa StB a fenomenálního kryptografa, který má i z cely přehled o lecčems, co se v zemi děje, a dokáže tahat za nitky. Rédl se o případ vlaků začne osobně zajímat. I proto, že policie to příliš neřeší. Brzy si však řekne o pomoc Ferencovi. A světy zločinu a policie, které by měly být oddělené, se začínají pomalu překrývat.

Z barvitého terénu organizovaného zločinu první poloviny 90. let si mohl scenárista Šifra vybrat v podstatě cokoliv. Proto je téma vlaků a algoritmů ze začátku mírně kožené. Stejně jako běh elitního parašutisty Rédla a jeho homosexuální teatrální přehrávání během briefingu na vojenské prokuratuře. Jakoby se chtěl scenárista době vlastně tak trochu vyhnout a nepustit se na úplně tenký led, který by soustředil kritiku na rekonstrukci autentičnosti. K jejímu vykreslení ze začátku stačí šusťákové bundy, špatně padnoucí kvádra, trabanty, žigulíky a umakartové židle. A pak rychle přehodit výhybku na nadnárodní zločin, v němž je (zatím) hlavním padouchem naturalizovaný Rus.

S vědomím žánru

Svérázný typ v podání Davida Novotného, který se nikdy nezapomene pokřižovat před pravoslavným kostelem, ale záhy si natáhne kožené rukavice a odstraní, koho je třeba. V arzenálu má brutální násilí i kyselinu. Spolu s obyčejným kriminálníkem, který má všechny rysy ex-veksláka, představuje hlavního Rédlova protivníka, jenž stahuje svéráznou smyčku. Děj rámuje blížící se rozpad federace, který seriál odpočítává po dnech jako symbolický milník, připomenutí různých rovin dějin i metaforu napětí.

Rédl funguje s každým dílem lépe, protože dobře míchá dobu a žánr detektivky. Z doby si zachovává hlavní obrysy: pocit lámání dvou světů, ustanovování nových, často nejasných pravidel, byrokracii a rozvolněné hodnoty. Do nich pak vkládá tradiční vyprávění o svérázném zaťatém detektivovi pátrajícím na vlastní pěst, kterému situace začíná přerůstat přes hlavu. Který musí kromě hledání vodítek a rozplétání souvislostí navigovat lži, polopravdy, zavádějící informace a odvádění pozornosti. A také dvojí životy, jež se pojí se sférou tajných služeb. I Rédl lže, skrývá sexuální orientaci, navíc první díl naznačuje temnější minulost, než je práce u armády. Vyprávění ozvláštňuje vidění klíčových scén z jiných perspektiv, přehrávání minulých událostí, které vyšetřovatel rekonstruuje.

S vědomím práce s žánrem je pak možné přijmout i zjednodušení, jako je konfrontace mezi estébáky a zločinci v duchu westernu/easternu, kde se to hemží siláky i siláckými řečmi, nebo přestřelka v kotelně na sídlišti. S tou si režisér příliš práce nedal. Podobně jako scenárista někdy přikázal Rédlovi pronášet prkenné repliky. A jsou to právě takové momenty, kdy seriál trochu režijně leniví nebo spoléhá na osvědčené formule. Jinak je ale režie Jana Hřebejka přímočará a čistá, bez zbytečných kudrlinek. Soustředěná na mysteriózní atmosféru okraje: od zahrádkářských kolonií s tajemnými mašinkami uvnitř přes silnice táhnoucí se hlubokými lesy po světla aut protínající hustý déšť.

Je jasné, že Rédl operuje ve světě, kde se nemůže nic vyřešit a kde se budou vystavovat účty. Je jen otázka, jak moc špatně to pro hlavního hrdinu dopadne. Přesně takovou otázkou končí i třetí, předposlední díl vybavený solidním cliffhangerem. Scénou, která nechá děj obrazně viset ve vzduchu a navnadí diváka. A chuť pustit si poslední díl je výmluvné rozpoznávací znamení dobrého seriálu.