Dánsko pořád nejsme, ale česká seriálová tvorba už se míň bojí

Webový seriál #martyisdead získal mezinárodní televizní cenu Emmy v kategorii Krátký formát. Novinové titulky nadšeně píší o „historickém úspěchu“, protože seriál o kyberšikaně, který už při své loňské české premiéře vzbudil pozornost, skutečně je prvním tuzemským počinem, který mezinárodní Emmy získal. Co úspěch jednoho seriálu a skvělá zpráva pro režiséra Pavla Soukupa i producenty ze společnosti Bionaut vypovídají o současném stavu české seriálové tvorby?

Bývaly doby, kdy tuzemští fanoušci moderních seriálů i tvůrci mohli jen obdivně vzhlížet k tomu, co se děje v pětimilionovém Dánsku, které se na vlně scandi noir vyvezlo v uplynulé dekádě mezi seriálové velmoci. Ty doby pořád trvají, zatímco Česko má v seriálové tvorbě stále co dohánět. Tuzemská tvorba není vzrušující, natož aby globálně určovala produkční a stylové trendy. Kdo chce vidět to nejlepší, stále se rozhlíží v zahraničí. Ale zároveň se leccos za uplynulá léta pohnulo k lepšímu. A #martyisdead je toho důkazem. Nebo přesněji důkazem, že se tuzemská seriálová krajina otevřela a producenti jsou vstřícnější k „nestandardním“ formátům i tématům.

Životaschopný formát

#martyisdead je thrillerová série osmi patnáctiminutových epizod, v nichž se otec mrtvého patnáctiletého Martyho snaží z videí, která chlapec natáčel krátce před svou smrtí, vysledovat zpětně důvod jeho tragického konce. Seriál vznikl v produkci společnosti Bionaut, CZ.NIC a Mall.TV. Online televize založené při internetovém obchodu Mall.cz, kam odešla kreativní část týmu z průkopnického videoserveru původní on-line tvorby Stream, který vznikl v roce 2007 pod Seznamem. Hitem Streamu se stal satirický seriál Kancelář Blaník, který ukázal, že pozoruhodná seriálová tvorba může (nebo dokonce v určitý moment musí) vznikat mimo zavedené velké televize a požadované „standardní“ formáty, které se takzvaně strefují do předně vymezených vysílacích oken a tabulek.

Jinými slovy, na desetiminutový satirický sitcom v České televizi nebo na Nově není prostor. Na internetu je ho nekonečně, a navíc se přesně trefí do preferencí diváka, který si chce stále častěji vybírat, na co se dívá, a přepínat. Krátké formáty, jež se dají zkouknout mezi jinými videi, vyhovují jeho rytmu i ochotě věnovat něčemu čas. Nemluvě o tom, že mohou snáze testovat obsahové mantinely a nabízet témata, do nichž by se velkým televizím pracujícím s představou konzervativnějšího publika příliš nechtělo či nechce.

Blaník zpočátku působil jako anomálie a zjevení, ale otevřel stavidla. Jeho úspěch legitimizoval krátký webový formát jako rovnoprávný a životaschopný a na Streamu od té doby přibyl Autobazar Monte Karlo, Pěstírna nebo ceněný, formálně internetový Semestr. #martyisdead je tak dalším z řady odvážnějších počinů, jejichž tvůrci hledají nové produkční modely, formáty i cesty k divákovi. Formát web seriálu spojili s relevantním společenským tématem, kyberšikanou. Precizně a divácky atraktivně vystavěný thriller na malé ploše v kombinaci se sociální odpovědností pak znamenal rozdíl mezi zájmem domácích diváků a mezinárodním uznáním.

Otevřenost krátkým webovým formátům je jen jeden pozitivní pohyb dopředu v tuzemské seriálové tvorbě. Druhým je dlouhodobá snaha HBO investovat do lokální tvorby. Ta sice nechrlí několik seriálů ročně, ale sleduje svoji politiku „produkční hodnoty“ v tzv. quality tv – tedy seriálech, které jsou filmově i vypravěčsky propracované a často nákladné jako Hořící keř, Pustina nebo Bezvědomí. HBO překlápí globálně osvědčené formáty do českého prostředí a často jí to přináší prestiž.

Vlastní rukopis

V neposlední řadě se ale cosi hýbe v České televizi. I když možná občas pořád spíš náhodou než koncepčně – což je trochu případ největšího seriálového hitu posledních let, komediální satiry Most!, u které možná vedení televize do poslední chvíle ani nevědělo, co má v rukou.  ČT sice stále nejvíc sází na „osvědčené“ a nejpopulárnější formáty často standardizovaných detektivek (Labyrint, Případy 1. oddělení), komediálně-procedurálních hybridů (Četníci z Luhačovic, Četnické humoresky) nebo výpravných dobových seriálových soap oper navazujících na popularitu předrevolučních sérií typu Náhrdelník (Já, Mattoni, První republika).

Zároveň to vypadá, že se pozvolna zbavuje utkvělé představy „typického diváka“, kterého je třeba nevyvést z rovnováhy nebo „nerozladit“  - ale dává zelenou ambicióznějším projektům, jejichž autoři si jsou vědomi zahraničních trendů, a navíc se místo jejich recyklace (Rapl, Temný kraj) snaží o vlastní rukopis v rámci žánru. Rozjezdem byly ozvláštněné detektivky ze série Detektivů od Nejsvětější trojice – konkrétně náladové Modré stíny a Vodník režiséra Viktora Tauše. Nezrazují detektivkovou tradici, ale přidávají i něco navíc. Druhou vlnou pak byly krimi seriály Rédl, Zrádci nebo zmíněný Most!

Stále ještě relativně mladé tvůrčí producentské skupiny v ČT se ukázaly být dobrým krokem. V nich působící kreativní producenti jako Kateřina Ondřejková nebo Michal Reitler aktivněji vyhledávají témata nebo si budují dlouhodobější a užší spolupráci s tvůrci. Kateřina Ondřejková s týmem kolem Dejvického divadla realizovala Dabing Street a Zkázu Dejvického divadla, Michal Reitler s Janem Prušinovským a Petrem Kolečkem Trpaslíka i Most! Právě kreativní producenti by měli být hlavně zárukou, že „zachytí“ a rozpoznají zajímavé věci, budou předjímat trendy a objevovat neobjevené.

Jak je známo, komedie obecně „hůře cestuje“ – tedy humor bývá lokálně specifický a ne vždy přeložitelný za hranicemi.  Seriály jako Most! Jsou tedy fenomenálně úspěšné doma, ale hůře se prodávají za hranice. U jiných formátů by nicméně jazyk neměl být napříště argumentem, proč nemít vyšší tvůrčí ambice nebo odvahu a netočit pro českého i zahraničního diváka. Jak ukázal #martyisdead a potvrzuje to stoupající počet původních seriálů ve španělštině, němčině nebo rumunštině z produkce Netflixu, jazyková bariéra už pro diváky dávno není překážka ani problémem.