Čeští lvi sežrali Masaryka i s navijákem

Pokud má Český lev propagovat českou kinematografii a upozorňovat – v rámci cen jako hry, kdy slovo nejlepší je vždy relativní – na to nejvýraznější, co za uplynulý rok v tuzemském filmu vzniklo, pak by to vyšlo nastejno, jako kdyby se letos nekonal vůbec. Sobotní ceremoniál, k jehož civilnější a svižnější podobě výrazně přispěla dobrá volba moderátorky Adély Banášové, se v podstatě proměnil v neplacenou promo kampaň na jeden film – snímek Masaryk.

Už loňský prosinec naznačil, že letošní, čtyřiadvacátý Český lev bude „jiný“. Producenti filmu Masaryk – Rudolf Biermann a Julius Ševčík, který je zároveň režisérem a podílel se i na scénáři příběhu o československém politikovi Janu Masarykovi – lišácky využili pravidel nominací, nasadili film na týden do jednoho pražského kina, a splnili tak podmínku, aby se mohli o ceny ucházet. Přestože oficiální premiéru v široké distribuci má film až 9. března. Tedy, šikovně a „náhodou“ pár dní po Lvech. Z diváků jej zatím v podstatě nikdo neviděl a čistě z tohoto hlediska musel být večer hodně abstraktní zážitek, kdy se neustále mluvilo o jakémsi filmu, jemuž nikdo nemohl fandit, ani kdyby chtěl.

Masaryk přitom proměnil dvanáct cen ze třinácti nominací. Z hrané tvorby zazněl večer při oznamování vítěze už jen titul jednoho hraného filmu, psycho-dramatu Já, Olga Hepnarová: polská herečka Michalina Olszanska si odnesla cenu za hlavní roli normalizační vražedkyně a Klára Melíšková dostala trofej pro roli vedlejší za postavu její matky. Na pódium se pak podíval ještě dokumentarista Miroslav Janek se snímkem Normální autistický film, který před měsícem získal Cenu české filmové kritiky.

V jistém ohledu všechna čest producentům Masaryka, kteří udělali vše pro to, aby se o jejich snímku vědělo. Ohnuli si pravidla podle svého, kalkulovali se slabým rokem, kdy akademici uslyší na historický velkofilm - a pozornost si pojistili i prosazením filmu na Berlinale. Tam sice snímek coby projekt schopný promluvit k mezinárodnímu publiku tématem i zpracováním propadl. Koho by ale v Česku znervózňovala recenze v deníku Variety, který jej označil za „katastrofu kvůli strašlivému scénáři a zmatené struktuře“, a za film, „který bude atraktivní pro české patrioty, ale mimo zemi původu nemá šanci“.

Načasováním premiéry pár dní po Českých lvech si autoři slibují, že jim ocenění pomůže v kinech, a pragmaticky začlenili ceny do propagační kampaně. Čímž jim sebrali do jisté míry jejich smysl. Nemusí nám to přijít košer, ale v principu je to vlastně v pořádku. Méně košer už je to, že jim to hlasující členové akademie, tedy kolegové od fochu, „sežrali i s navijákem“ - a snímku nasypali v podstatě všechny ceny, které mohli.

A to i v kategoriích, kde byli zcela evidentně lepší a zajímavější kandidáti: konkrétně u střihu, kde odvedl famózní práci Jakub Hejna na dokumentu Heleny Třeštíkové Zkáza krásou, nebo u kamery, kde byl nominovaný třeba Adam Sikora, jehož distancovaná, studeně plíživá kamera zásadně posouvá vyznění snímku Já, Olga Hepnarová.

Fakt, že se v nominacích ani nedostalo na Lukáše Milotu za kameru ke snímku Rodinný film, je nejen ostuda, ale dovršení letošní patologičnosti. Na plné čáře tak zvítězil tzv. velký biják. Oblíbená historická dobovka, která splňuje všechny povrchní náležitosti „kvality“ -  a znovu se potvrdilo, jak úzce vymezené je pole, v němž jsou akademici schopní vidět „zajímavé“ počiny.

„Byl to velmi dobrý rok pro český film,“ oznámila Banášová. A sebe-gratulační duch je na takové akci víceméně povinností, podobně jako všude za hranicemi. Nejde o kritické zhodnocení uplynulého roku, ale o to mít dobrý pocit a vyslat zprávu, že v českém filmu je vše v pořádku. Banášová odkazovala k číslům návštěvnosti, kterými na konci roku otřásl Anděl páně 2: na něj přišlo 913 tisíc diváků a s přehledem se stal nejnavštěvovanějším filmem roku. Druhá byla bulvární selanka Lída Baarová. A oběma snímkům se dostalo symbolické jedné nominace ve vedlejších rolích.

Možná nejpříznačnějším momentem během chvály na český film pak bylo vyhlášení kategorie nejlepší studentský film; působilo to jako polozapomenutý přítěžek. Čas sice byl na tklivý zpěv Vojtěcha Dyka v sekci In Memoriam, ale nominované studentské snímky nedostaly ani krátké medailonky, které by je představily spolu s jejich autory. Ti jsou sice „nadějí českého filmu“, ale musí nejdřív natočit „pořádný biják“, aby patřili do rodiny. Zvítězil Kyjev Moskva Anny Lyubynetské; ale jen ti, kdo sledují studentské klauzury, tuší, jak ona budoucnost českého filmu vypadá. Jak vypadá současnost, je po letošních Lvech celkem jasné.