Černý humor je žonglování s motorovou pilou

Satan předává Santovi přání, které mu omylem zaslaly dyslektické děti. Matka se oběsí vedle vánočního stromku, vdovec s dětmi nicméně ocení, že jej před smrtí stihla nazdobit. Sobi páchají sebevraždu, rodiče opouštějí děti, lidé dostávají hrozné dárky. Černý humor islandského kreslíře a stand-up komika Hugleikura Dagssona vynikne zejména před Vánocemi. Ale i kdykoliv jindy. Čtyřicetiletý komik, jehož proslulost dávno přesáhla rodný ostrov, vystoupil nedávno– na pozvání Velvet Comedy – v Praze a Brně.

Je těžké být vtipný? A živit se tím?

Záleží na komikovi a na tom, co lidé kolem něj považují za vtipné. Já jsem si z něčeho dělal srandu od dětství a vtipy kreslím tak dlouho, že si už ani nepamatuju, kdy jsem začal.

Ale dělat něco jako hobby a živit se tím jsou dvě různé věci.

To každopádně. Nikdy jsem si nemyslel, že se tím budu živit, ani jsem si nakonec neuvědomoval, že jsem vtipnější než jiní lidé. Ještě když jsem studoval uměleckou školu, tak jsem měl jiné plány.

Co jste chtěl dělat?

Chtěl jsem kreslit komiksy se superhrdiny. Jako teenager jsem jich několik stvořil a měl jsem značně nerealistický sen, že stanu ilustrátorem a autorem komiksů. Ale pak jsem zjistil, že na to nemám dostatek talentu a trpělivosti. Šel jsem nicméně na uměleckou školu, protože jsem chtěl dělat nějaký druh umění, a v předposledním ročníku jsem víceméně náhodou začal kreslit velmi černohumorné vtipy. Nakreslil jsem třicet obrázků s jednoduchými panáčky a lidem se to líbilo. Tak jsem si řekl, že to nakopíruju, sešiju k sobě a budu prodávat. A najednou jsem zjistil, že to líbí lidem na celém Islandu. A měl jsem práci.

Váš oblíbenec, britský komik Eddie Izzard, říká, že komici jsou mentální sportovci - že musejí pořád trénovat. Trénujete?

Ano. Konkrétně stand-up je nutné dělat co nejčastěji to jde, mimo jiné také proto, že to zkrátka nejde nacvičit v garáži nebo před zrcadlem. Prostě musíte vylézt před lidi, takže trénink probíhá před obecenstvem. A radím všem, kdo chtějí zkusit dráhu komika, aby prostě velmi tvrdě pracovali. A byli milí…

…k sobě nebo k jiným lidem?

K jiným lidem.

Na lásku k sobě se ptám proto, že řada komiků staví svoje představení na tom, že si utahují ze sebe samých, ze svých nedostatků, problémů, často i traumat.

Je to skvělý způsob, jak navázat kontakt s publikem, protože lidi si často myslí to samé sami o sobě.

Australská komička Hannah Gadsby ve své show Nannette, která vzbudila velkou pozornost, nicméně mluví o tom, že to může být pro komiky až ničivé, když se v sobě pořád rýpou.

Ano, viděl jsem komiky, jejichž výstupy jsou založeny hlavně na tomhle humoru - a to může být až trochu smutné. Sedíte tam a říkáte si, jestli se ten člověk fakt tak strašně nenávidí… Zároveň to skutečně je forma terapie, dostanete ze sebe tu ošklivost, očistíte se. A myslím, že to funguje, protože jsem před dvaceti lety jsem byl zahořklý a naštvaný jako asi každý dvacetiletý člověk a dnes jsem v pohodě. Lidi si často myslí, že komici jsou zlomení lidé – a je na tom něco pravdy. Ale zároveň je mezi nimi řada úplně normálních, tvrdě pracujících lidí.

Server Bored Panda nedávno uvedl kolekci vašich vtipů větou, že jsou temnější než islandská zima, jindy se o vás píše jako o králi černého humoru. Zajímal vás od počátku, nebo jste se k němu teprve dopracoval? Třeba tím, že jste zkoušel, co vaše okolí vydrží?

Jako dítě jsem totálně zkoušel posouvat hranice. Chodil jsem do velmi liberální školy, aniž jsem tedy tehdy věděl, že je liberální. Takže když jsem udělal nějaký vtip, který jsem jako dítě dělat neměl, tak se smáli nejen spolužáci, ale i učitelé. Zjistil jsem, kde ty hranice skutečně jsou, až když jsem přešel do normální školy. Ale viděl jsem zároveň, že lidé věnují černému humoru větší pozornost, a to mi stačilo, abych v tom pokračoval.

Proč mají lidi rádi černý humor?

Je to způsob, jak se dotknout některých témat. Když někdo řekne, že by se nemělo vtipkovat o tom či o onom, je to obrovské zobecnění. Je možné si dělat srandu naprosto ze všeho. Záleží ovšem na tom, proč si děláte srandu z toho tématu, co vás k tomu vede a jak přesně to vypadá. Když někdo řekne vtip třeba o znásilnění a není příliš jasné, co je smyslem a cílem vtipu, nemůže být překvapený, když se lidi naštvou. Protože prostě vypadá jako kretén. Někomu se ale podaří u znásilnění skrze humor vyhmátnout podstatu problému, který je smutný a depresivní, a tím pádem donutí lidi se nad tím zamyslet. A to je velké umění. A taky to může pomoci celé debatě.

Máte nicméně téma, o kterém nevtipkujete? Během vaší show přijde řeč na incest, sériové vrahy i sex s dětmi…

Myslím, že nemám. Ale samozřejmě existují určitá pravidla. Třeba pravidlo odstupu: pokud včera došlo k nějaké tragédii, tak o tom dnes vtipkovat nebudu, protože je prostě příliš brzy a to je neuctivé. Někdo řekl, že humor je tragédie plus čas. Takže je třeba určitý odstup, než je možné určité věci zasadit do humorného kontextu. A já něco podobného dělám i na svých kresbách – ty postavičky jsou malinké a zdálky vypadají roztomile, ale pak se podíváte blíž a zjistíte, že to je vtip o domácím násilí.

Stěžoval jste si, že váš britský nakladatel vyhodil z knihy jen tři kresby, protože podle něj byly příliš za hranou. Chtěl byste vzbuzovat větší kontroverze?

V každém rozhovoru se mě novináři ptají, kolik dostávám negativních reakcí. A pravda je, že téměř žádné. Ptali se mě na to tak často, až jsem začal přemýšlet, jestli nedělám něco špatně. Ale je fakt, že někteří islandští komici, kteří se pokoušejí dělat to, co já, to schytali a stěžovali si, jak je možné, že mě to prochází, a jim ne. Já často říkám, že dělat tenhle typ humoru je jako žonglovat s motorovými pilami. Když to neumíte, ublížíte sobě i jiným lidem.

Jsou ty pily zapnuté?

Samozřejmě. A hoří.

Zabíjí politická korektnost humor?

Nemyslím, že humor zabíjí, ale určitě humor ovlivňuje. Jenže si musíme uvědomit, že to tak bylo vždy, protože společnost se vyvíjí. Když se podíváte na některé staré komedie, tak jsou ohromně sexistické a rasistické. Je to zkrátka součást vývoje. Lidi, kteří si stěžují na vtipy, jsou zcela jistě velmi otravní, ale mají plné právo to říci. Lidi mohou jít do extrému na obou stranách. A nakonec to může být i vítaná výzva – když vám někdo řekne, že o něčem nemůžete mluvit, tak si prostě najdete cestu, jak o tom mluvit budete.

Stand-up je celosvětově stále populárnější. Čím to je?

Nejslavnější stand-up komici jsou téměř nové rockové hvězdy. Nejsem si úplně jist, čím to je, ale určitě tomu pomáhá Netflix tím, že natáčí záznamy stand-up vystoupení. A to je skvělé.  I když já jsem si byl jist, že nikdy nic takového dělat nebudu. To jsem prohlašoval ještě měsíc před svým prvním představením.

Proč?

Protože to je naprosto děsivé. Pokaždé, když jdete na jeviště, existuje možnost, že se naprosto znemožníte. Před přáteli a cizími lidmi. Pět minut před každou show chodím sem a tam, nejsem schopen s nikým mluvit a říkám si, proč to proboha dělám! A pak se to prostě nějak stane. Protože ta nervozita vás pohání, je to motor pro kreativitu. Když si říkáte, že jste nejlepší a nejste nervózní, budete nejspíš sociopat.