Čapek nebyl naivní a hlavně nepropagoval svoje ego

Co vás na fascinuje na Karlu Čapkovi, jehož knihu jste zapojil do svého filmu, a dokonce ho po ní pojmenoval?

Nejsem rozhodně čapkolog. Nápad začlenit jeho knihu přišel v momentě dělení scénáře do kapitol, kdy se to sešlo s její posloupností a s ideou dát děj do jednoho roku. Čapek je nicméně pořád živý, dá se číst a vykládat znovu. Dávat do nových souvislostí. Zajímalo ho, že jeho věci lidi čtou a že jim nějak rozumějí. Pro někoho může být jeho psaní příliš uhlazené, naivní, idealistické až banální. Tyhle nálepky často dostávají i další lidé, které mám rád – třeba i Václav Havel. Ale pro mě je to nějaký typ hlubokého humanismu. Nic z toho, co Čapek napsal, není jednoduché, a hlavně nepropagoval svoje ego. Snažil se vyčíst, jak spolu lidi můžou koexistovat, jak mohou něco sdílet.

Film se natáčel na farmě vašeho otce, takže jsme se – s trochou nadsázky řečeno – dozvěděli, že intelektuál Jiří Havelka je ze zemědělské rodiny.

Na farmaření úplně nejsem, ale jako kluk jsem v devadesátých letech pěstoval citrusy na zaskleném balkoně našeho jihlavského bytu. Pořád jsem si přepočítával, kolik bych jich musel mít, abych na nich vydělal. Nikdy jsem ale nevypěstoval víc než zelené bobulky. Zkoušel jsem i banánovníky a kávovníky. Byl jsem i přihlášený v nějakém svazu a odebíral jsem časopis Citrusář. Nějak mě bavil pocit, že něco vypěstuji. S nástupem na gympl ale zájem začal polevovat. Otec, který s námi nežil, mě tedy nepřivedl k zemědělství, ale k jiným věcem – ke kytaře nebo windsurfingu, typickému sportu otců za socialismu, kdy si vyráběli vlastní plachty.

Jaký jste byl teenager? Komunikativní, nebo introvert? Hodně mluvíte o tom, jak klíčová je pro vaši tvorbu a metodu komunikace, kdy divadelní hry i filmy vznikají často z dialogu s herci. 

Na jednu stranu jsem byl zavřený v pokoji, kde jsem si hrál na město nebo stavěl armádu plastových vojáčků do bitev. Ale ve škole jsem se snažil být zábavný extrovert. V kolektivu mi bylo dobře, ale jen v určitém. Třeba sportovní kolektivy jsem nezvládal. Vydržel jsem maximálně půl roku na hokeji nebo na judu. Jakmile na mě trenér jednou zařval, byl konec. Představa, že jsem týden na soustředění, mi naháněla hrůzu. Zlomový byl ale divadelní kroužek na střední… 

Vedl jste dialog i s Oldřichem Kaiserem nad Zahradníkovým rokem?

Při natáčení jsme se bavili hodně, před ním jsme se sešli jen párkrát. Do struktury scénáře už se tolik sahat nedalo, ale v detailu ho ta setkání ovlivnila. Sjížděli jsme se den předem. Okoukli, co se událo za ten měsíc, co jsme se neviděli, co vyrostlo, co by se dalo využít. A během večera si nastavili další dva dny. Základ byl daný, ale existovaly průduchy, kterými se do něj mohla dostávat improvizace. 

Jako dítě osmdesátých let mám s Oldřichem Kaiserem spojené komické scénky z Možná přijde i kouzelník, ne jeho charakterní role na divadle. Naskočí vám to taky?

Úplně ne. Scénky tolik neznám a nejsem „hláškař“ – neřeknu třeba větu z Cimrmanů. Bezesporu je trochu otrokem estrádní pověsti a ikoničnosti dvojice s Jiřím Lábusem. Ale mě stačí se kouknout na jeho obličej a mám pocit, že je v něm vepsáno tolik, že mě ta komika nenapadá. 

Váš druhý film Mimořádná událost byl přijatý vlažně. Opakovaně jste se na něj prý koukal a zkoumal, co bylo špatně? Na co jste přišel?

Dívá se mi na něj docela těžko a neumím přesně říct, co bylo špatně. Něco bych dnes vypustil, ale zároveň si myslím, že je to trochu nepochopený žánr, že se na to novináři dívali už s nějakou matricí v hlavě nastavenou Vlastníky, ale ona nepasovala. Je to crazy komedie a hledali jsme prvky bláznivosti a dávali je do souvislosti s tím, jak si vytváříme vlastní vědomí. Neměli jsme na mysli nějakou reflexi čecháčkovství. Měl to být hravý film.