Cannes: Vyhraje Zlatou palmu po čtvrt století znovu režisérka?
Čtvrtý celovečerní film Céline Sciammy se za nic neomlouvá
O rovnosti mužů a žen a zastoupení žen ve filmovém průmyslu se v Cannes intenzivně debatuje zhruba od začátku nového milénia. Statistiky pravidelně vyčíslují, kolik režisérek se dostalo do soutěže nebo vedlejších sekcí v daný rok i za celé dějiny přehlídky. Jedna je obzvlášť závratná: za šedesát čtyři let, od kdy se uděluje Zlatá palma, získala hlavní trofej jen jediná režisérka (tedy 1,56%). V roce 1993 to byla Novozélanďanka Jane Campion za milostné drama Piano. U letošního soutěžního snímku Portrait of a Lady on Fire od Francouzky Céline Sciamma není těžké si představit, že by statistiky přepsal. V silových, mužských filmech, jež zatím v soutěži převažují, je její Portrét tak trochu zjevení.
Druhá polovina osmnáctého století. Malířka Marianne dostane zadání namalovat svatební portrét mladé dámy Héloïse z bohaté rodiny, která právě opustila na přání své matky klášter, aby se provdala za neznámého muže do Milána. Dívka domluvenému manželství vzdoruje tím, že se odmítá nechat portrétovat. Marianne tak musí hrát roli najaté společnice, pozorovat svůj subjekt ve dne během procházek na skalních útesech nad mořem nebo na pláži bičované přílivem, a malovat pak zpaměti tajně po večerech. Intenzivní milostný vztah, který mezi nimi v momentu před koncem svobody vznikne, rozdírá portrét nabývající konkrétních obrysů a nesoucí znamení konce.
Čtvrtý celovečerní film Céline Sciamma je úkrokem od sociálního realismu předchozích příběhů dívek a mladých žen, jež si říkají tak či onak o samostatnost a vlastní hlas. Portrait of a Lady on Fire je v principu ze stejného rodu, tedy filmem o ženském osudu. Ale hlavním tématem je tentokrát přivlastňování delikátně propojené s dějinami umění, kterým historicky vládl mužský pohled. Nejen malířství, ale i ženy v malířství byly po staletí doménou mužů. Mužský pohled určoval, jak ženy vypadaly na plátnech – jako světice, erotické objekty, nositelky krásy, hodnot i hříchu. Rozhodující bylo, jak je viděli ti, kterým bylo dovoleno na rozdíl od žen tvořit. V kinematografii takovou nadvládu vlastnického pohledu zbavujícího subjekt schopnosti jednat a existovat bez schválení toho, kdo se dívá, vyjadřuje termín male gaze.
Sciamma pohled převrací s vědomím daných historických souvislostí - v několika přímočarých feministických momentech zazní výtka na adresu mužské nadvlád. Pohled patří ženám, které jsou schopné (a alespoň na malý okamžik svobodné) jej vracet. Klasický elegantní film zalitý měkkým světlem vytříbených malířských pláten je tak plný kradmých i přímých pohledů.
Pohledů, které je možné si mylně vyložit, anebo si je naopak vyložit přesně tak, jak byly podvědomě zamýšlené; jako pohledy vzrůstající touhy a blízkosti. Pohledů vzdorovitých, láskyplných i plných strachu a nejistoty. Pohledů, které měří a pokouší se předmět své touhy uchopit a pak nechat jít. „Nejsem to jenom já. Jsou to pravidla, styl,“ vysvětluje malířka, proč první podobizna vypadá tak, jak vypadá. „Takže žádný život?“ odvětí tvrdohlavě Heloise. Druhý portrét, s tělem lehce natočeným bokem a živýma očima, už bude vypadat jinak…
I když divák přirozeně tuší nevyhnutelnost milostného vztahu, Sciamma ho dokáže udržovat v napětí hry mezi touhou po životě a pravidly. Film plný tajemství jakoby balancoval nad útesem, k němuž se v jedné z prvních scén bezhlavě rozeběhne jedna z hrdinek. Nečekaně snová, emočně znepokojivá ohňová scéna, předobraz titulního portrétu, má v sobě nádech mystiky i symboliku tragédie. Opakující se vize budoucnosti pak zase tíseň gotických romancí.
Panský dům na izolovaném ostrově v Bretani je oázou vytrženou z mužského světa. Posel z Milána, který si přijel pro obraz, je obávaným vetřelcem. Finální bitva boje o unikavou intenzitu okamžiku se odehraje prostřednictvím legendy o Orfeovi a Euridice, kdy se netrpělivý muž ohlédl, aby se přesvědčil, že za ním jeho milovaná skutečně kráčí, a ztratil ji navždy. Ohlédnutím jako poslední instancí, posledním aktem vůle, než zasáhne realita, je však možné i získat.
„Dokonce i dnes, když se zdá, že je příběh vyprávěný z pohledu ženy, často se za takový pohled film hlavně omlouvá,“ řekla Jane Campion v jednom z loňských rozhovorů, v nichž se vrátila i k zisku Zlaté palmy. Nejspíš by ji tak nejspíš potěšilo, že se intimní, erotický, vzdorovitý a dojemný film Céline Sciammy neomlouvá za nic. Poslední záběr patří k nejpůsobivějším demonstracím ženské síly i hlubokého smutku. A ne náhodou v něm zní vzpomínka na tóny piana…
Další texty z Cannes:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
