Blízká i daleká válka, domácí videa Annie Ernaux, hrozivá krása lávy. Na co jít v Jihlavě

Letošní jihlavský festival v úterý večer zahájí snímek Osmý den války od v Česku usazené ukrajinské režisérky a novinářky Oktany Moiseniuk natočený týden po začátku invaze. Snímek zachycuje krizovou situaci, na kterou se nejde připravit, z perspektivy Ukrajinců a Ukrajinek pomáhajících z Česka. Organizátoři jej zařadili i do soutěže Česká radost, z níž 30. října porota vybere nejlepší letošní český dokument. V ní se sešel například s portrétním KaprKódem dokumentaristky Lucie Králové, která zachycuje příběh československého, komunisty protežovaného a následně zatraceného skladatele Jana Kapra. Nebo s debutem Jana Bušty á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN rekonstruujícím největší hromadnou sebevraždu 20. století pod dohledem reverenda Jima Jonese v jihoamerické osadě sekty Chrám lidu. Co dalšího si nenechat z programu letos ujít?

Osmý den války, režie Oksana Moiseniuk, ČR 2022 Město ponořené do tmy, kterou probleskuje jen pouliční osvětlení. Na vzdáleném horizontu jakoby najednou uprostřed noci svítá, když výbuchy prozáří oblohu. Jsou tiché jako přízraky. Problesknou a zmizí, jako by se ani nestaly. Jejich zcela reálné dopady ale zachycuje následujících osm krátkých, na mobil natočených videí. Střídají se v nich vyhrocené emoce: nevěřícnost utíkajících lidí, že do jejich domovů přišla válka, tichý strach doprovázející pozorování pochodující ruské jednotky skrz stažené žaluzie, zlost staršího muže kráčejícího rozbombardovanou ulicí. Po expozici se film přesune do České republiky, kde dokumentaristka sleduje během hektického dne příběhy osmi Ukrajinců a Ukrajinek, kteří se snaží pomáhat. Dostat na Ukrajinu humanitární pomoc, dostat svoji rodinu z krytu, přivést uprchlíky z maďarských hranic, sehnat pro ukrajinskou armádu neprůstřelné vesty. Většina z nich – jako skupina dělníků a uklízeček – musí dál pracovat a ubíhající každodennost kontrastuje s hrůzami, které se odehrávají o pár stovek kilometrů dál. Dokument tak překlenuje mentální i fyzickou vzdálenost mezi zprostředkovanými obrazy války a jejím neúprosným prožíváním. Tam, kde se přímo odehrává, i v životech lidí, kteří jsou sice v bezpečí, ale jichž se osobně dotýká. Snímek je i důležitým pohledem dovnitř ukrajinské komunity v Česku.

KaprKód, režie Lucie Králová, ČR/Slovensko 2022 Shodou okolností se v českých kinech letos potkají dva tuzemští skladatelé, kteří ve své době patřili k prominentům, ale později se na ně víceméně zapomnělo. Životopisný Il Boemo vypráví v hávu historického dramatu o skladateli 18. století Josefu Myslivečkovi. Dokumentární KaprKód se ve výrazně experimentálnějším formátu vrací k životu prominentního skladatele komunistického režimu Jana Kapra (1914 – 1988). Kapr v 50. letech jako řada dalších intelektuálů vstoupil do Komunistické strany Československa. Skládal propagandistickou hudbu. „Nenapíšu noty, která by nesloužila boji za komunismus,“ citují jej opakovaně autoři. Jedním z jeho budovatelských děl byla kantáta V Sovětské zemi na slova Vítězslava Nezvala, která ve filmu také zazní. Za příspěvek k budování socialismu dostal prestižní Stalinovu cenu, když ji ale po srpnové okupaci 1968 vrátil, následoval zákaz. Kapr v sobě tak propojoval paradoxy intelektuála v totalitním režimu 20. století: bezbřehou víru i následné procitnutí, oslavu i zatracení, kariéru i osobní nezištnost, když se dokázal postavit za režimem diskriminovaného R. A. Dvorského odsouzeného za velezradu. Lucie Králová zvolila ve filmu, jenž měl světovou premiéru na jaře na švýcarském festivalu Visions du Réel, formát dokumentární opery. Příběh progresivního hudebníka a experimentátora vypráví v několika dějstvích tokem rozmanitých archivních materiálů i současných záběrů a dohrávaných scén propojených s jeho hudbou či recitacemi. Ukázky ze soukromých amatérských rodinných filmů se střídají se záznamy zkoušek Českého filharmonického sboru Brno, jenž hraje Kaprovy skladby, nebo záběry masových propagačních akcí 50. let. Objeví se i citace z dopisu sovětskému skladateli a Stalinovu oblíbenci Dmitriji Šostakovičovi. Autorka maximálně využívá potenciálu filmové i hudební skladby. Síly spojila s Jiřím Adámkem, který měl na starosti libreto, skladatelkou Petrou Šuško a do projektu byla zapojena i dcera Jana Kapra, houslistka Magdalena Vyoralová. Kompozice Petry Šuško ve zkratce evokuje nálady i povahu rituálů či dobových momentů, stručné glosy Jiřího Adámka vnášejí nadhled a akcentují absurditu osudu ve složité době, v níž skladatel žil.

Roky Super-8, režie David Ernaux-Briot a Annie Ernaux, Francie 2022 Francouzská spisovatelka Annie Ernaux získala letos Nobelovu cenu za literaturu. Za odvahu a pronikavost, s nimiž zkoumá odcizenost a kolektivní omezení osobní paměti, zněl verdikt švédské akademie. Sedmdesátileté autorce vyšla zároveň v českém překladu její memoárová kniha Roky. Vrací se ve vzpomínkách a přes deníkové zápisky k létům 1940 až 2006. Vypráví nejen o sobě, ale i o ubíhajícím čase proměňujícím společnost. „Život člověka se pro mne odehrává v kruhu nejbližších. Mým cílem je přispět k poznání soukromého života jednotlivce či podobných jednotlivců, neboť věřím, že pomohu-li mu zorientovat se v jeho všední každodennosti, pomohu mu prohlédnout i návazný svět za hranicemi rodiny, což by mělo mít dopad i na situaci v širším lidském společenství,“ řekla v rozhovoru pro časopis Světová literatura autorka, jejíž psaní charakterizuje podle časopisu Vogue „dojemná průzračnost“ a „využití jazyka k zachycení emocionální pravdy“. Její film Roky Super-8 – zařazený do sekce Souhvězdí – se tak dá brát jako audiovizuální paralela nebo doplnění jejího literárního díla. Realizovala jej spolu se svým synem. Skládá dohromady záběry domácích videí (oslavy, dovolené, výlety) natočených na osmimilimetrovou kameru. A také tady autorka prostřednictvím monologu vtahuje do rodinných příběhů společenské a politické změny ve Francii 70. let.

á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN, režie Jan Bušta, ČR 2022 Absolvent katedry režie pražské FAMU Jan Bušta na sebe upozornil v roce 2014 televizním dokumentárním dramatem Televise bude! Snímek se vracel prostřednictvím pohledů a osobních zájmů tří aktérů – herce Františka Filipovského, hlavního komunistického ideologa, ministra Václava Kopeckého a mladého technika – k počátkům televizního vysílání v Československu. Testoval přitom možnosti televizního média i způsobů vyprávění – a podobným testem je i Buštův snímek á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOW. Na „časosběrném dětském filmu o největší hromadné sebevraždě 20. století“ průběžně pracoval uplynulých dvanáct let, během nichž se živil například stříháním trailerů. Snímek se vrací do roku 1978, kdy reverend Jim Jones přiměl téměř tisícovku stoupenců a stoupenkyň své sekty Chrám lidu, aby vypili jed. Třetina z nich byly děti. Ve výrazně sebereflexivním díle, které staví na audionahrávce z dne sebevraždy, zkoumá režisér mechanismy dvojí manipulace: manipulace ze strany lídra náboženského kultu i média dokumentárního filmu se všemi pravidly a postupy slibujícími autenticky zachycenou skutečnost.

Tmání, režie Ondřej Moravec, ČR 2022 Co se děje v hlavě člověka, který trpí depresí a úzkostmi? Animovaný snímek Tmání pracující s médiem virtuální reality se těžko přenositelnou zkušenost snaží přiblížit. Autor přitom vychází z vlastních zkušeností a prožitků i snahy postavit se pocitům marnosti. Snímek staví na deníkových, intimních zápiscích a bere diváka po vnitřním duševním labyrintu. Autorkou nápadité výtvarné stránky projektu je Bára Anna Stejskalová nominovaná na Českého lva za snímek Jsme si o smrt blíž. Tmání začalo festivalovou cestu v Benátkách. Během jihlavského festivalu je snímek, který je možné shlédnout jen s VR vybavením, průběžně na programu každý den ve VR Cinema II.

Oheň uvnitř: Requiem za Katiu a Maurice Krafftovy, režie: Werner Herzog, Francie, Velká Británie, Švýcarsko, USA  Francouzští vulkanologové a filmaři Katia a Maurice Krafftovi byli fascinující dvojice. Jejich životem byly sopky, k nimž se přibližovali jako nikdo jiný. Při výbuchu jedné z nich – japonské Mt. Unzen – v roce 1991 zahynuli v mraku žhavých plynů a částic, který letěl stošedesátikilometrovou rychlostí. „Nikdy se nebojím, protože jsem za dvacet pět let viděl tolik erupcí, že i kdybych zemřel zítra, je mi to jedno,“ řekl Maurice den před osudovým incidentem, kdy byli s manželkou příliš blízko sopky. Jak jinak také pořídit hypnotické, hrozivě poetické záběry valící se lávy. Zůstal po nich archiv s více než dvěma sty hodinami záběrů. Jejich oddanost vlastní profesi i láskyplná oddanost jednoho druhému přitahuje filmaře. Režisérka Sara Dosa o nich letos natočila dokument Erupce lásky, ze kterého se stal hit Sundance a později i Karlových Varů. Se svým pohledem přišel i veterán německého filmu Werner Herzog. „Zdá se mi, že Krafftovi se pokoušeli natočit celý film o Stvoření. Nezbyl jim ale už čas na to, aby ho sestříhali,“ říká režisér v Ohni uvnitř. Sestříhal ho tedy za ně a doplnil vlastní narací, která často ustane při užaslém pohledu na rozžhavenou řeku lávy zaplňující celý obraz.