Přechody pro zvěř jsou … pro zvěř

Bohatá diskuse pod článkem Respektu Miliardy pro medvědy ukázala, že téma dálničních přechodů pro zvířata českou veřejnost prostě vzrušuje. Jak se z jednotlivých příspěvků zdá, diskutující jsou z mnoha stran vysmívaným stavbám spíše nakloněni; přičemž opakovaně zazněl i zajímavý názor, že zvířecí přechody se budují hlavně kvůli lidem.

"Roční počet nehod se zvěří jde v ČR do statisíců a lidi, kteří při tom zemřou se počítají na desítky. … Přechody pro zvířata jsou v první řadě BEZPEČNOSTNÍ OPATŘENÍ CHRÁNÍCÍ ŘIDIČE !!“ napsal diskutující ZocelenyDrapalik. V debatě s českými obhájci "zájmů člověka“ rekrutujícími se hlavně z řad ODS, pro které každý ohled na přírodu hraničí s "ekologickým fanatismem“, by tahle teze určitě přišla vhod. Skutečnost je ale taková, že pokud bychom chtěli pouze chránit řidiče před nedisciplinovanými živočichy, daleko účinnější a levnější by bylo na všech rizikových místech důkladně oddělit dálnice plotem od okolní krajiny (jak se ostatně děje).

Dálniční přechody pro zvířata se opravdu staví především pro zvířata samotná. A co je - zvlášť pro ochránce "zájmů člověka“ - horší, ty největší a nejnákladnější stavby vznikají hlavně pro zvířata vzácná, často považovaná za vyhynulá. Viděli jste někdy na vlastní oči medvěda, losa či vlka? Leda v ZOO. A přesto jsou to právě tyto druhy, kvůli kterým ekodukty (jak se přechody pro zvěř odborně nazývají) obohatily naši dopravní infrastrukturu.

Nechme teď stranou ceny, za jaké u nás ekodukty vznikají. Ve srovnání se zahraničím jsou stejně jako všechny ostatní dopravní stavby u nás předražené, ale příčina jak známo není ve stavbách samotných, nýbrž v korupci a netransparentním zadávání veřejných zakázek. Ekodukty jako takové ukazují na daleko zajímavější fenomén, kterým je vzrůstající ohleduplnost vůči tomu, co leží mimo sféru přímo zužitkovatelnou a ovladatelnou člověkem.

Zjednodušeně řečeno: ty největší mosty pro zvířata stavíme hlavně proto, aby se pár volně žijících jedinců patřících k evropským nejohroženějším druhům mohlo volně pohybovat krajinou. Daleké putování patří takříkajíc k jejich životnímu stylu (vědecky zdůvodněnému nutností nepářit se s blízkými příbuznými, což ovšem zdaleka není zdůvodnění vyčerpávající) a my jsme se rozhodli jim toto dopřát. Proč? Protože se to tak nějak sluší.

Stejně jako jsme se naučili dopřávat existenci středověkým centrům měst (pro náš moderní životní styl značně nevyhovujícím), nebo různým skaliskům, bažinám či roklím (ze kterých nic nemáme, často ani nevypadají na první pohled pěkně), přejeme dnes existenci i vlkům, sobům a medvědům (které málokdo z nás v naší volné krajině vůbec zahlédne). Skutečné důvody, které nás k tomu vedou, jsou v jádru hodně záhadné a na jejich pojmenování nám chybí pojmový aparát. Snad je za tím tušení, že bez starých památek, zbytků divoké přírody nebo toulající se zvěře by zmizel i kus naší identity.

Karel Čapek v reakci na záměr těžit kámen ve vzácné stepi někde na Moravě v roce 1928 napsal, že devastovat podobná přírodní místa "je, jako bychom balili buřty do listů Vyšehradského kodexu nebo dláždili ulice kameny vylámanými z baziliky svatého Jiří.“ To platí dodnes, jen jsou naše ohledy vůči rozmanitosti života asi o něco širší; k bazilikám a stepím jsme jsme do nich zahrnuli i právo na volný pohyb živočichů, kteří také patří k historii naší země.

Jenom by to chtělo vymyslet nějaké nové přirovnání. "Nenechat losa přejít dé jedničku je jako bychom balili buřty do listů Vyšehradského kodexu“ – no, to nějak nezní.