Národní park a lanovka

Zrodil se kompromis. Tak prezentoval ministr životního prostředí poslední kolo debat o budoucnosti Národního parku Šumava.

Kompromis má takříkajíc obchodní povahu. Rozšíří se první zóny, kde se příroda ponechá svému vlastnímu vývoji (i za cenu šíření kůrovce). Za to ale vznikne v jedné z prvních zón lanovka pro lyžaře a zároveň obce získají pozemky, na kterých budou moci podle svých územních plánů stavět.

Pravidla fungování národního parku budou navíc vtělená do zákona, který znemožní dosavadní praxi, kdy o směřování chráněného území v podstatě rozhodovali ministři životního prostředí.

Zdá se to být krok dobrým směrem. Jak ukázalo vyjednávání o jiném národním parku – na Křivoklátsku – péče o cenná území se nikdy neobejde bez ústupků a složitých vyjednávání. Jeden příklad za všechny: chráněnou plochu Křivoklátska původně plánovali vědci dvakrát větší, než jaká je v současném návrhu. Pak ji ale zmenšili tak, aby se uvnitř hranic parku – s jednou výjimkou – neocitla žádná z Křivoklátských obcí.

Ústupek přinesl všeobecně sdílenou shodu. Většina starostů křivoklátských obcí s chystaným národním parkem souhlasí, což je něco, čeho se na Šumavě nepodařilo dosáhnout za celých dvacet let.

Jestli s novým zákonem o šumavském národním parku – pokud tedy bude schválen – přijde zklidnění i na Šumavu? Případná kladná odpověď má hned několik výhrad.

Starostové šumavských obcí vnímají národní park dlouhodobě jako nepřátelské území, který jim nikdy nepřinesl nic dobrého. Jsou přesvědčení, že kdyby park nevznikl, vedlo by se lidem na Šumavě lépe. Příroda – či lépe divočina – nemá za současného rozložení politických a společenských sil žádného vlivného zastánce (máme přece krizi, že). Nechat někde růst divočinu se stále většinově bere za zbytečný luxus.

A nakonec rozhodnutí protáhnout nejpřísněji chráněným přírodním územím lanovku představuje precedent, který ukazuje, že když se hodně chce, ochrana přírody vždy nakonec ustoupí.

Pokojné budoucnosti národního parku na Šumavě tedy podmínky moc nepřejí. Vposledku však nerozhodují „podmínky“, ale lidé. I poslanci a senátoři, kteří budou mít konečné slovo, dokážou občas příjemně překvapit.