Letecké záběry ukazují velkosklady a dálnice „pyšně rozcapené“ v místech, kde ještě nedávno byla venkovská pole. Hraje zneklidňující hudba. A režisér předvolebního klipu pro Stranu zelených Václav Havel do toho se svým charakteristickým ráčkování říká, že podle něj žádná generace v minulosti neochudila své následovníky o tak velkou plochu půdy, jako ta současná, a že ho „tato věc rrrrozčiluje“.
Není se čemu divit. Jak spočítali experti na ministerstvu životního prostředí, v Česku mizí každým dnem patnáct hektarů zemědělské půdy (přibližně patnáct fotbalových hřišť).
Ztrácíme tak nejen zdroj obživy, který v budoucnu možná ještě budeme potřebovat, ale třeba i zem schopnou zadržovat vodu a zmírňovat tak stále častější povodně nebo letní sucha. A zatím neexistuje nic, co by každodenní ztrátu půdy zastavilo. Návrhem ležícím v poslanecké sněmovně už dva roky, který zvyšuje poplatky za přeměnu polí na stavební parcely (u nejkvalitnější půdy až desetinásobně: z 82 tisíc korun za hektar na 930 tisíc), se poslanci odmítají zabývat.
Václav Havel se před závratnou rychlostí, s jakou půda mizí, snaží varovat a bojovat estetickými argumenty. To není od věci. Tam kde selhává vědecká argumentace celé řady expertů od ekologů, přes zemědělce až po vodohospodáře, může pomoci jednoduché konstatování, že stavby vznikající na místě bývalých polí jsou prostě a jednoduše hnusné. Sice díky nim můžeme efektivně přesouvat a skladovat zboží, ale žít mezi nimi nikdo nechce. Z pohledu na křivky dálničních nadjezdů a přísnou geometrii velkoskladů se prostě raduje málokdo.
Argumentace estetikou ale naráží na jeden zásadní problém. Raduje se totiž někdo z pohledu na to, jak vypadá současná zemědělská půda?
Stačí třeba jen nazdařbůh křižovat na kole krajinou Středních Čech, kde pole mizí asi nejrychlejším tempem. Širé lány bez jediného remízku, potůčku nebo stromu, pod kterým by se dalo skrýt před sluncem nebo deštěm, člověka ničím neosloví. Vedle polí se sice žít dá, protože kromě krátké doby žní nejsou na rozdíl od dálnic nebo velkoskladů zdrojem nepříjemného hluku. Ale jinak – z pohledu na ně se raduje málokdo. A málokoho potom také trápí, že půda mizí. Zelený hnus je prostě pouze nahrazován hnusem betonovým.
Řešení je jediné: je potřeba se začít starat o to, aby česká zemědělská půda začala vypadat k světu. Musí se dokončit pozemkové úpravy, aby drobní majitelé půdy přesně věděli, která pole jim vlastně patří a měli na ně přístup; a zemědělské dotace je třeba přesměrovat tak, aby jejich větší část pobírali drobní zemědělci pečující o krajinu, ne majitelé zemědělských holdingů, kteří pole vidí jenom jako zdroje ekonomických výnosů.
Teprve když znovu získá zemědělská krajina svoje ztracené kouzlo, začne nás její mizení opravdu zneklidňovat.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
