Zákon o blokaci dezinfowebů má bránit demokracii, ale podle odborníků ji spíš ohrožuje

Po půl roce příprav pronikl na veřejnost pracovní návrh zákona, podle nějž stát hodlá v budoucnu „vypínat“ tzv. dezinformační weby. Předpis, který má státu svěřit poprvé od roku 1989 takto silné nástroje k omezení svobody projevu, nejprve prošel českými médii v zásadě bez kritické odezvy. Řada ohlasů přitom naznačuje, že návrh obsahuje nedostatky, které otevírají možnosti zneužití.

Téma dezinformací a boje s nimi hýbe tuzemskou veřejnou debatou již několik let. Hmatatelně se jejich působení projevilo už během covidové krize. Propuknutí války na Ukrajině ovšem problém ukázalo ve zcela novém světle. Neziskové organizace i vrcholní politici upozorňovali na vazby některých portálů na ruský režim. Už dlouho je jasné, že dezinformace paralyzují demokratickou diskuzi a mohou promlouvat i do výsledků voleb.

„Dezinformace jsou potenciálně bezpečnostní hrozbou, zejména v případě zahraniční propagandy z autoritářských států – ze států, na které jsou uvaleny sankce. Může jít o útok na základní politickou orientaci ČR,“ říká Miroslav Crha, právník organizace Rekonstrukce státu, která téma dlouhodobě sleduje. Současně ale zdůrazňuje, že boj s dezinformacemi je podstatně širší disciplínou a vypínání webů představuje pouze zlomek celé snahy, který lze uplatnit jen u nejnebezpečnějších dezinformací.

Vypínání podle Crhy není systémovým řešením problému. „Pokud návrh bude vznikat, pokud bude bezpečnostní komunita cítit, že ho potřebuje, měl by vznikat v souladu s tím, že to není jen úprava bezpečnosti, ale také právní úprava pro svobodu médií a pro občanská práva, která jsou tím nutně ovlivněna.“ Důležitá je podle něj funkční ochrana práv, která jsou v sázce, a řádný proces, v němž se blokacím půjde bránit.

Začátkem června Deník N upozornil, že návrh zákona již existuje a následovat bude diskuze na bázi vládní koalice. Po následující tři měsíce se však médiím nedařilo zjistit, jak přípravy pokračují: zda se tvůrci radí s odbornou veřejností a s jakými variantami pracují. Návrh byl podle webu iRozhlas konzultován za zavřenými dveřmi jen se zástupci bezpečnostních složek a státního zastupitelství.

Nové informace se objevily, když muselo ministerstvo vnitra na konci září zveřejnit na svém webu odpověď na žádost podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Přiložený návrh nejen podle odborníků, na něž se Respekt obrátil, obsahuje řadu nedostatků. Samo ministerstvo varovalo, že se jedná o pracovní verzi, která je ve fázi politických konzultací a teprve čeká na zahájení připomínkového řízení.

Ministr vnitra Rakušan následně před novináři ČT návrh zákona obhajoval s tím, že představuje užitečný nástroj v boji s dezinformační scénou – server iRozhlas přitom v pátek přinesl informaci, že ho již dříve smetli ze stolu koaliční partneři. Tisková mluvčí rezortu minulý týden na dotaz Respektu v této souvislosti odpověděla, že se na základě politických konzultací připravuje druhá verze zákona, ale kritizovaný pracovní návrh dál slouží jako základ pro další legislativní práce.

Obavy neziskových organizací i akademiků proto trvají. Jakkoli naléhavě působí potřeba s dezinformacemi bojovat, problémem současného návrhu zákona je zásadní rozdíl mezi tím, co si od něj ministerstvo slibuje a co je v něm napsáno. Sám úřad sice uvedl, že podoba návrhu se může výrazně změnit. Pokud však bude ministerstvo naslouchat odborníkům, budou změny muset být výrazné.

Živelné jaro

Sotva den po napadení Ukrajiny Ruskem došlo k živelnému zablokování dvaadvacítky českých dezinformačních webů. Namísto státu tehdy blokaci provedli provozovatelé online domén a telefonní operátoři – ukázalo se však, že k ní přistoupili na základě výzvy státních orgánů. Například výkonný ředitel sdružení CZ.NIC obdržel dopis od Národního centra kybernetických operací, v němž byl požádán o znepřístupnění webových stránek na přiloženém seznamu. „Děkujeme a Vážíme si Vaší odvahy,“ stálo na konci výzvy.

Dopis odkazoval na nezávazné usnesení vlády, v němž kabinet vyzýval k přijetí opatření, která pomohou zamezit šíření „nepravdivých a zavádějících informací“ sloužících k „manipulování obyvatelstva směrem k ospravedlnění a schvalování ruské vojenské agrese“. Na Městský soud v Praze se následně se obrátilo několik žalobců, kteří se domáhali zrušení blokace. V žalobách se snažili prokázat, že operátoři a poskytovatelé domén přistoupili k blokování webů kvůli výzvě státních orgánů, která byla podle nich nezákonným zásahem do jejich ústavně zaručeného práva přijímat informace. Jednu z nich soud v červenci odmítl s tím, že operátoři měli na výběr, zda výzvu dobrovolně uposlechnou, či nikoli.

Situace na jaře vyžadovala pohotovou reakci, již tehdy ale bylo jasné, že v právním státě je problematické, aby výkonná moc bez zákonného podkladu žádala soukromé subjekty o blokování určitých informací a předkládala seznamy nežádoucích webů. Také proto už koncem jara vládní představitelé avizovali, že se na ministerstvu připravuje zákon, který má v budoucnu situaci řešit. Výsledkem byl právě pracovní návrh, o kterém se veřejnost dověděla koncem září.

Navrhovaný zákon nejprve vymezuje, proti čemu bude možné v online prostoru zasáhnout. Pojmy „dezinformace“ nebo „propaganda“ bychom však mezi paragrafy hledali marně. V zákoně se hovoří o obsahu, který je „způsobilý ohrozit svrchovanost, územní celistvost, demokratické základy ČR nebo značnou měrou ohrozit vnitřní pořádek a bezpečnost ČR“. Zvláštní důraz je kladen na to, zda obsah nevytváří nebo nešíří osoba nebo stát, na který se vztahují mezinárodní sankce, případně subjekty pod jeho kontrolou – to má pomoci s odhalením zdrojů napojených třeba na Rusko. Aby ovšem bylo možné zasáhnout, musí daný web škodlivý obsah buď zveřejňovat ve „velkém rozsahu“ nebo musí jít o podstatný účel, pro který je takový informační kanál založen či využíván.

A hned nad nejdůležitějším ustanovením visí řada otazníků. Jak poznat článek, který je způsobilý „ohrozit svrchovanost nebo demokratické základy země“? Jaká informace může „značnou měrou ohrozit vnitřní pořádek a bezpečnost“? Jak vlastně podle ministerstva vypadá ohrožení vnitřního pořádku? Podle Jana Hořeňovského, autora jedné z jarních žalob a doktoranda z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, je vymezení škodlivého obsahu abstraktní a neurčité.

„Pokud bych to vykládal já, tak ta kritéria v podstatě nelze naplnit – rozhodně ne pro weby, které doposud byly blokovány.“ Naopak podle ministerstva jsou kritéria šitá na míru nebezpečným dezinformačním webům. „Už jen to ukazuje, že to bude zcela arbitrární,“ dodává Hořeňovský. Zakročit půjde podle něj navíc i proti pravdivým informacím: „Nikde se nepracuje s pojmem faktické pravdivosti či nepravdivosti. To znamená, že mazat půjde i informace fakticky pravdivé, což je skandální.“

Může pomoci praxe?

Advokát a specialista na mediální právo Aleš Rozehnal si naopak nemyslí, že by vymezení blokovatelných informací bylo příliš široké. „Zákon vymezuje závadný obsah shodně jako ústavní zákon o bezpečnosti České republiky,“ upozorňuje s tím, že taková formulace je vhodná kvůli vnitřní logice právního řádu. Podle Rozehnala je vymezení adekvátně obecné a dále bude na ministerstvu, a hlavně na soudech, aby jej při rozhodování zpřesnily.

Podle Hořeňovského však bude podobných případů v praxi málo a proces zpřesňování tak může trvat poměrně dlouho. Upozorňuje také na část, v níž ministerstvo uvádí, že zakročit bude možné zejména proti obsahu, u něhož lze vystopovat spojení se sankcionovanými osobami nebo státy. Pasáž totiž končí obratem, že mimo průkazně „nepřátelské zdroje“ bude možné mazat také weby, jejichž obsah se s nimi bude v podstatné míře shodovat. „Poslední část je zcela nepřijatelná a katastrofální. V podstatě to říká – cokoli Rusko řekne, to můžeme mazat, i pokud to řekne někdo, kdo na Rusko vůbec napojen není, a říká to s úplně jiným cílem,“ obává se Hořeňovský.

Sedm neziskových organizací připravilo na jaře společné doporučení, ve kterém mimo jiné navrhly, aby blokování bylo podmíněno „konkrétní, bezprostřední a vážnou újmou", kterou škodlivá informace hrozí způsobit. Do velké míry by se tak snížilo nebezpečí svévole úřadů při výkladu široké definice. Jak vysvětluje Miroslav Crha, jehož organizace se do příprav doporučení zapojila, takovým obsahem by mohl být třeba článek, v němž autor vyzývá k ohrožování kritické infrastruktury státu. Zároveň ovšem potvrdil, že při podobném vymezení by nešlo postihnout většinu webů, které byly blokovány letos na jaře.

Odborníci také upozorňují, že zákon neposkytuje záruky dostatečného přezkumu blokace. Proti rozhodnutí ministerstva bude moci podat odvolání jednak operátor nebo provozovatel domény, jednak autor škodlivého obsahu. O odvolání má v druhé instanci rozhodovat ministr vnitra. Podle Hořeňovského proto v takto politických otázkách nelze očekávat úspěch při odvolání.

Po neúspěšném odvolání by nezbývalo než se obrátit na správní soudy. „Soudní přezkum na papíře vypadá dobře, ale reálně je to otázka několika let, navíc oproti žalobě proti nezákonnému zásahu zde není žádná přednost. Mnohem lepší by byl například jednoinstanční přednostní přezkum u Nejvyššího správního soudu podobně jako u pandemického zákona nebo přímo u Ústavního soudu,“ navrhuje.

Také podle Aleše Rozehnala, který návrh jinak považuje za správný, by bylo potřeba novelizovat příslušné procesní předpisy, aby byl přezkum ve správním soudnictví velmi rychlý. S podobnými změnami ovšem pracovní návrh zákona nepočítá. Odborníci se přitom shodují, že rychlý soudní přezkum je jedinou zárukou před zneužitím nových pravomocí ministerstva.

Podle Miroslava Crhy by nejlepším řešením mohlo být zapojení soudů přímo do rozhodování o blokaci. Navrhuje inspirovat se například v Litvě: „Řekněme, že ministerstvo na několik desítek hodin, třeba na dva dny, vydá rozhodnutí, a potom ho soud buďto prodlouží na nezbytně dlouhou dobu, anebo ho zruší.“ Český návrh přitom nejenže nepočítá se zapojením soudu do řízení o zablokování webů, ale dokonce v něm chybí jakékoli časové omezení povinnosti web blokovat. Podle Crhy jde o nedodělek: „Opravdu by to znamenalo, že když se zakáže nějaká doména, tak má být zakázána už na vždy.“

Na ruský způsob

Komplikací může být i to, že návrh umožňuje nařídit blokaci pouze celých webů. Evropský soud pro lidská práva, před nímž končívají podobné snahy o omezení základních práv, přirovnal ve svých rozsudcích blokování online stránek k zákazu novin a opakovaně jej odmítl jako nepřípustné extrémní opatření. V tom by mohl narazit i aktuální návrh zákona, podle kterého bude v případě blokace postižen nejen škodlivý obsah, ale zmizí celý web, tedy plošně všechny texty, které byly na serveru publikovány.

Český zákon, který má pomoci v boji s ruskými dezinformacemi, překvapivě opakuje některé chyby, které Evropský soud vyčetl před dvěma lety Ruské federaci. Ruský informační zákon tehdy umožňoval generální prokuratuře podat úřadu Roskomnadzor žádost o blokování webů obsahujících „výzvy k masovým nepokojům, extremistickým činnostem nebo účasti na nepovolených masových shromážděních.“ Roskomnadzor měl následně oslovit poskytovatele webhostingu konkrétní stránky, který ji okamžitě zablokoval a do 24 hodin o tom informoval jejího provozovatele. Kreml tento proces zneužíval k cenzurování politicky nepohodlných webů.

Evropskému soudu vadila plošná blokace nerozlišující škodlivý nebo nezákonný obsah od neškodného. Problém byl také v tom, že zákon nijak nezapojoval provozovatele webů do procesu blokace – nemohli se k důvodům zablokování vyjádřit před nezávislým orgánem, nedostali možnost škodlivý obsah dobrovolně odstranit a o zablokování nevěděli předem. Pro Štrasburk bylo takové nastavení v případě Ruska nepřijatelné, rozsudkem jej proto odmítl. Oběma nedostatky trpí i český návrh.

Ministerstvo si přitom rozhodně nemůže stěžovat na nedostatek času nebo inspirace. Dva dny po propuknutí války na Ukrajině byl na Slovensku přijat podobný zákon, podle kterého Národní bezpečnostní úřad blokoval „závažné dezinformace a jiné formy hybridních hrozeb“. Tamní definice tak byla ještě vágnější a přijetí zákona následovala vlna kritiky ze strany odborníků. Byl mezi nimi i docent Martin Husovec z Právnické fakulty London School of Economics, který upozorňoval na to, že ve slovenském zákoně chyběly některé pojistky proti zneužití, které znal dokonce i ruský zákon.

Přesto podle jeho slov na Slovensku na rozdíl od Ruska nikdy nedošlo ke zneužívání blokace. „Toho však nebylo dosaženo díky slovenskému zákonu, ale jemu navzdory – a to tím, že úředníci, kteří ho interpretovali, se necítili až tak nespoutaně při jeho používání.“ Husovec si proto myslí, že i špatný zákon byl lepší než zákon žádný nebo svévolné blokování soukromými subjekty. Otevření diskuse v Česku každopádně vítá: „Ač první návrh stále vnímám dost kriticky, je na něm vidět i snaha předkladatelů se s mnohými úskalími vypořádat.“

Jinak souhlasí s kritikou českých odborníků v tom, že o blokaci by měl rozhodovat nezávislý orgán – ideálně soud – a existovat mají rychlé prostředky obrany. Blokovatelný má být podle něj jen nelegální obsah. Státní orgán by měl umožnit dotčené stránce škodlivé články odstranit. Do té doby by se mohly uplatnit dočasná opatření – například výstražné přesměrování z webové adresy před samotným zablokováním. „Když už stránku zablokujeme, je potřeba vysvětlit uživatelům, proč ji nemohou najít. Je možné jim zobrazit vysvětlení a odkaz na rozhodnutí. Také proto, že když nastane chyba, budou vědět vůči čemu se bránit,“ uzavírá akademik.

Bránící se demokracie

Na pozadí snah legislativců je věčný spor mezi bezvýjimečnou ochranou základních práv a konceptem tzv. bránící se demokracie. K myšlence, že demokratické zřízení musí v případě ohrožení aktivně zakročit proti těm, kteří se jej snaží zničit, i za cenu mimořádných ústupků z vlastních zásad, se ministerstvo otevřeně hlásí hned v úvodu důvodové zprávy. Takto silná zbraň ovšem může být dvojsečná. „Já si uvědomuji tu ožehavost a tu červenou linii,“ ujišťoval novináře ČT ministr vnitra Rakušan, podle kterého ministerstvo rozhodně nebude vypínat weby, kde se objeví jakákoli dezinformace. „Dokonce si troufám říct, že devadesát devět procent nebude vypnuto.“ Ani jeho slova ovšem odborníky neuklidnila.

„Ten zákon má určitou krizi identity,“ tvrdí Miroslav Crha „v prvním paragrafu je uváděn jako zákon, který má chránit národní bezpečnost, ale v odůvodnění se hovoří o ochraně demokracie před zlem. A to jsou vlastně docela rozdílné cíle.“ Podle Crhy je problematické, když mají o tom, co je oním zlem, rozhodovat úředníci ministerstva vnitra. „Měli bychom nad tím zákonem uvažovat tak, že to nepíše Rakušan pro Rakušana, píše se to na nějakou delší dobu dopředu. Když bude v roce 2030 u moci vláda, která nenávidí časopis Respekt a rozhodne se ho zakázat, tak to podle tohoto návrhu může udělat.“

Autor je studentem práv a spolupracovníkem Respektu