Ve spárech predátorů. Nabízíme vhled do světa, kde vědci publikují v mizerných časopisech

Lze si v Česku vybudovat vědeckou kariéru, i když člověk téměř nepublikuje v kvalitních odborných časopisech? Kauza kolem Pavla Tuleji, prorektora Slezské univerzity v Opavě a neúspěšného kandidáta na post ministra pro vědu, znovu připomněla, že to možné je – a rozvířila debatu o tom, kdo další ze známých akademiků posílal svoje články do těch nejhorších, takzvaných predátorských časopisů.

Vynořila se jména bývalé rektorky Mendelovy univerzity Danuše Nerudové, rektorky Univerzity Karlovy Mileny Králíčkové i dalších. A spolu s tím otázka. Znamená to, že ačkoli se v české vědě už nejméně dvacet let diskutuje o tom, jak mizerným publikacím zabránit, jsme stále na začátku? V situaci, kdy klíčem k úspěchu může být nekvalitní, až podvodná práce? A kauzy adeptů na vstup do vysoké politiky či řídících funkcí jsou pro veřejnost sice nejviditelnějším, ale jen jedním aspektem tohoto problému.  

Předstíráme vědu

 Zatímco dříve platili vydávání vědeckých časopisů jejich čtenáři, zhruba na začátku tohoto století se v mnoha zemích začalo stále silněji ozývat, že příslušné objevy financovala ze svých daní veřejnost, a texty by tedy měly být zdarma. Postupně se začaly objevovat první světové časopisy s takzvaným otevřeným přístupem, jejichž obsah byl na internetu volně dostupný. Soukromým vydavatelstvím pak ovšem museli začít platit sami vědci, autoři článků, které v časopisech vycházejí.

Časem se přidal i tlak například ze strany Evropské unie, která začala kolem roku 2014 požadovat, aby výsledky výzkumu financovaného z evropských peněz byly zadarmo. Poplatky pro vědce zároveň šplhaly do značných výšin: třeba vydání článku v Nature Communications, časopise s otevřeným přístupem ze známé rodiny vědeckých časopisů Nature, může vědce stát až 5000 eur. Zisky časopisů jsou značné, vědecké týmy naopak obtížně shánějí peníze.

Biochemik Jan Konvalinka nedávno ve svém textu na sociálních sítích upozornil na další problém otevřeného přístupu. Vznikla totiž nebezpečná symbióza: vydavatelé časopisů už nejsou motivováni, aby publikovali co nejlepší a nejzajímavější články, za něž lidé budou ochotni platit, ale k tomu, aby textů publikovali co nejvíc. Zároveň se objevil další prvek do skládačky – jejich „dodavatelé“, tedy vědci, potřebují co nejvíc publikací, aby ve svém oboru obstáli. A kvalitu často nikdo nehlídá nebo toho není schopen. „Objevil se fenomén predátorských časopisů: vy předstíráte, že děláte vědu, my předstíráme, že vydáváme vědecký časopis,“ píše Konvalinka.

V kvalitním vědeckém časopise by mělo probíhat náročné recenzní řízení, kdy několik expertů na danou problematiku text článku doporučí k publikaci, či zamítne. Podle Michaela Komma, místopředsedy fóra Věda žije!, se první generace predátorských časopisů vyznačovala tím, že recenzní řízení bylo jen předstírané, nebo čistě formální. Časopisy otiskly vše, za co vědci zaplatili, včetně textu obsahujícího věty typu „článek vznikl jen proto, abychom dokázali, že tento časopis je predátorský“. Chytře umístěné „miny“ si zkrátka nikdo z redakce nevšiml.

Některé časopisy navíc lhaly o tom, koho mají v ediční radě. Jmenovaní experti o svém „členství“ vůbec nevěděli. Tvrdily také, že jsou takzvaně impaktované, i když to nebyla pravda. Impaktované časopisy jsou dostatečně kvalitní na to, aby v nich mělo smysl publikovat; tzv. impakt faktor časopisu vypovídá o tom, nakolik jsou jím zveřejněné články citované, tedy nakolik je významný.